Kapitola šestá. Věci skryté z druhé strany
Před Tři a půl měsíci….
Několik Smrtijedů se právě přemístilo pryč z Bradavických pozemků. Ocitli se uprostřed tmavého a tichého lesa, kde občas zavyl vlkodlak, či jiné zvíře. Tmavé postavy se vydaly rychlým krokem po lesní cestičce pryč z lesa. Cesta byla dlouhá, ale nikdo z nich si ji nehodlal zkrátit tím, ze by prolomil to tíživé ticho mezi nimi. Procházeli kolem černých stromů, nikým nezpozorováni. Jedna z postav lehce kulhala a pevně držela mladšího kolegu. Ten se mírně třásl, ale s odhodláním postupoval dále. Les začal konečně řídnout a Smrtijedi sestoupili z cesty. Vydali se po dlouhých pozemcích ke kamenné bráně. U ní se zastavili a jeden z nich vytáhl svou hůlku. S tichým zašeptáním ji přiložil na bránu. Ta se potichounku otevřela a za nimi zase zavřela. Pokračovali ve své cestě po kamenné podlaze obrovského domu. Nikdo z nich se ani nezastavil, aby si prohlédl tu velikou vstupní síň, ve které se nacházeli. Nevšímali si velkých křišťálových lustrů ani kamenných soch postávajících u zabedněných oken. Mířili přímo k velikému schodišti. Ale místo aby vyšli nahoru, sestoupili po schodech dolů. Nesešli jen jedno nebo dvě schodiště, ale rovnou sedm schodišť. Ocitli se v temné kamenné chodbě osvětlené několika loučemi. Jejich kroky se rozléhali a nic jiného nebylo slyšet. Postupovali takhle ještě dlouho, neboť chodba byla dlouhá. Cestou potkali jednoho nebo dva Smrtijedy, kteří je pozdravili pokývnutím a pokračovali dále. Dorazili na rozcestí a vydali se doprava. Tato chodba vypadala na chlup stejně jako ta minulá. Avšak postavy znaly přesně cestu, a proto ani jednou nezaváhali. Vstoupili do Velké síně, která vypadala stejně ponuře jako chodba, kterou přišli. Na konci sálu stálo jedno jediné křeslo a na něm temná postava. Všude okolo ní stály další temné postavy se skloněnými hlavami. Smrtijedi se vydali přímo k postavě na trůnu. Ta se napřímila a prohlédla si je spalujícím pohledem. Smrtijedi došli ,až k ní a poklekly. „Úkol splněn?“ zeptala se postava mrazivě nejmladšího člena. Ten však zarytě mlčel, tušil co teď přijde. „Ano pane,“ odpověděl jiný Smrtijed. Vypadal jako napůl člověk a napůl vlkodlak. „Podívej se mi do očí Malfloy!“ přikázala temná postava. Nejmladší Smrtijed ač nerad pozvedl svůj zrak a spatřil pánovy červené oči. Věděl, že kdyby tak neučinil, bylo by to jen horší. Temná postava si vytvořila mezi sebou a svým poddaným pevné pouto. Vstoupila mu do mysli a hledala odpovědi na své otázky. Zpočátku se mladý muž snažil bránit, ale proti jeho pánovi neměl velkou šanci. Ten si prohlížel jeho vzpomínky z mládí…
Malý blonďatý chlapec stál vedle svého psa a mazlil se s ním. O chvíli později přišel jeho otec a všechno viděl. Šíleně se rozzuřil a psa zabil. Malý chlapec nechápal co se stalo. Jeho pejsek kolem něj skákal a naráz ho zasáhlo zelené světlo a spadl mrtvý na zem. Ihned k němu doběhl, pohladil ho a pobídl, aby vstal. Jenže on zůstal ležet a už nikdy se nezvedl. Chlapeček se rozbrečel, pochopil, že už nežije a to díky jeho otce, ale nechápal proč. A taky se ho na to zeptal. „Proč otče?“ „Ty se ještě ptáš?! Jsi Malfloy, tak se vzchop. Co jsi to tu s tím psem dělal?! Zapomněl jsi co jsem tě učil? Malfloyové neprojevují žádné city rozumíš? To bylo naposledy co jsem to viděl. My jsme silní!“ řekl a odešel. Chlapeček zůstal sedět a zadržoval pláč. Ale slíbil si, že už se to nikdy nestane. Nechtěl zklamat svého otce a na svého pejska zapomněl.
Temný pán se nad touto vzpomínkou pousmál a pokračoval dále v hledání. Zatímco mladý Malfloy bolestně přivřel oči, na tuhle vzpomínku chtěl ze všech nejvíce zapomenout. Tentokrát byl chlapec o něco starší. Stál naproti svého otce se sklopenou hlavou. „Draco, Draco…,“ říkal mu. „Proč jen jsi mě opět neposlechl? Víš co tě teď čeká.“ Muž vytáhl svou hůlku a namířil na svého syna. „Crucio!“ vykřikl. Chlapec padl na kolena a mírně vykřikl. Otec kletbu zesílil se slovy: „My přece neukazujeme bolest Draco.“ Chlapec tedy zatnul zuby tak silně, že mu ze rtu začala téct krev. „Správně,“ pochválil jej a kletbu zrušil. „Můžeš jít. A dávej pozor, aby se to už nikdy nestalo.“ Draco se tedy zvedl a vrávoravě došel do svého pokoje, kde lehl na postel a usnul.
Tady vzpomínka skončila a objevilo se několik dalších, které se překrývaly. Ve všech stál mladý chlapec, který postupně dospíval, před svým otcem, který na ně mířil hůlkou a používal kletbu Crucio. Draco ani jednou nevydal žádnou hlásku, stál hrdě a odpykával si svůj trest. Otec ho pokaždé káral a na konci mu říkal ať se to už nikdy nestane. Že ho přece nemučí rád. Jenže podle výrazu v jeho tváři vyplývalo, že si týrání velice užívá a vůbec mu nevadí, že je to jeho syn. Temného pána přestalo bavit dívat se na tyto vzpomínky a tak si vyhledal rovnou to co chtěl…
Draco vtrhl na hradby bradavického hradu. Naproti němu se opíral o cimbuří pobledlý Brumbál, kterého ihned odzbrojil. Brumbál ho s klidem přivítal. „Dobrý večer Draco.“ Malfloy vyskočil ze stínů a bleskurychle se rozhlédl. Spatřil druhé koště. „Kdo je tu s vámi?“ zeptal se podezdřívavě. „Na to bych se měl súíš zeptat já tebe. Nebo je to všechno jen tvoje dílo?“ „Ne, mám tady pomocníky. Vaši školu dnes navštívili Smrtijedi,“ odpověděl. „No to se odívejme,“ poznamenal uznale Brumbál. „Skutečně prvotřídní práce. Našel jsi způsob, jak je dostat dovnitř, že ano?“ „Jo. Přímo vám před nosem, vůbec o ničem jste nevěděl!“ „Opravdu důmyslné, jenže… promiň… kde jsou teď? Zdá se, že jsi tu sám.“ „Narazili na vaše hlídky, ale hned jsou tady. Já mám svůj vlastní úkol.“ „Ovšem, v tom případě bys ale neměl na nic čekat a splnit ho chlapče,“ podotkl tiše Brumbál. Nastalo dlouhé ticho. „Draco, Draco, ty přece nejsi vrah.“ „Jak to víte?“ vyštěkl Malfloy. „Vůbec netušíte čeho jsem schopný!“ Draco se přiznal k útokům na Katii Belovou a Ronalda Weasleyho, které byly ve skutečnosti mířené na Brumbála. Brumbál se poté vyptával, jak Malfloy dokázal do školy přivést Smrtijedy Ten mu to po chvíli sdělil. Ale stále na Brumbála nezaútočil. „Chápu, máš strach něco podniknout, dokud tu nebudou tví přátelé.“ „Nemám strach, to vy by jste se měl bát!“ „Ale čeho? Nemyslím si, že mě zabiješ Draco. Není to tak lehké.“ „Promluvíme si tedy o tom, jaké máš možnosti Draco.“ „Jaké mám možnosti?“ zopakoval o něm hlasitě Draco. „Stojím tady s hůlkou a jsem připraven vás zabít…“ „Můj drahý chlapče, kdybys to chtěl udělat, už bys to udělal, tak si nic nenamlouvej.“ „Já žádné možnosti teď nemám,“ odsekl Malfloy. „Musím to udělat! Jinak mě zabije, zabije i celou mou rodinu!“ „Chápu, jsi v obtížné situaci, ale mohu ti pomoct…“ „Ne to tedy nemůžete,“ přerušil jej. „Přidej se na správnou stranu, Draco a můžeme tě schovat spolehlivěji, než si myslíš. A to i tvou rodinu. Přidej se k nám Draco… ty přece nejsi vrah.“ Malfloy na něj upřeně zíral. „Nakonec jsem už ale u cíle ne?“odtušil pak pomalu. „Všichni si mysleli, že se mi to nepodaří, ale já teď stojí tady a mám vás v hrsti.“ „Ne Draco,“ namítl tiše Brumbál. „Teď to všechno zleží na mě.“ Malfloy na to nic neřekl Ústa měl otevřená a ruka s hůlkou se mu třásla. Vtom se na schodišti rozezněly zvuky a na věž vstoupili další Smrtijedi. „No co to nevidím! Brumbál zahnaný do kouta!“ vykřikl jeden z nich. Brumbál je slušně pozdravil a dál se otočil na Malfloye. „Tak dělej Draco, pospěš si!“ popohnal jej jeden z nich. V Malfloyově tváři teď bylo mnohem míň odhodlání, než před tím. „Draco tak už to udělej, nebo ustup ať může někdo z nás…“ zapištěla nějaká žena. Vtom na věž přišel poslední Smrijed. Snape přistoupil k Dracovi. „Máme problém Severusi… Ten kluk to zřejmě nedokáže…“ V tom pronesl Snapeovo jméno někdo jiný. „Severusi…“ Znělo to tak nepřirozeně tiše. „Severusi prosím…“ ozval se opět Brumbál. „Avada Kedavra!“ vykřikl Snape s velikou nenávistí. Pak už byly vzpomínky velmi zmatené… Draco se Snapem a ostatními Smrtijedy seběhli věž a pronásledováni utíkali z hradu. Odněkud se objevil Potter a na Snapa zaútočil. Draco běžel dál, proběhl bránou a přemístil se do temného lesa.
Temný pán přestal prohledávat chlapcovy vzpomínky a zaměřil svou pozornost na ostatní. „Výborně Snape, opět jsi dokázal, že jsi můj nejvěrnější. Prokázal jsi mi velikou službu.“ pochválil mistra Lektvarů. „Ale co se týče tebe Malfloy. Nesplnil jsi úkol. A jistě si moc dobře pamatuješ co to znamená. Narciso přistup!“ Žena ihned poslušně vystoupila z řad oddaných a poklekla před Voldemorta. „A teď zjistíš Malfloy, že má slova nejsou planá!“ Voldemort namířil svou hůlku na Narcisu a vykřikl: „Crucio!“ Žena zatnula zuby a nevydala ani hlásku, jenže Pán zla svou kletbu zesílil a ona prudce vykřikla. Dracovi padl pohled na svou matku. Bylo mu ji strašně líto, ale neodvážil se odporovat. Tvář měl bledou jako stěnu a uvnitř křičel bolestí. Navenek však nedal nic znát. O chvíli později zasáhla kletba i jeho. Skončil na zemi hned vedle své matky. Kletba ho strašně bolela, myslel, že to nemůže přežít. Ale jeho hrdost a přísná výchova mu zabránila projevit jakékoliv city. Voldemort si jejich mučení užíval ještě dlouho. Byli výstraho pro všechny ostatní. „Vaše rodina už selhala tolikrát, ale já vám dal ještě jednu šanci. Šanci stát se mými věrnými, ale zdá se, že toho nejste schopni, a proto vás již nepotřebuji. Každý piká za své chyby a vy nebudete vyjímkou. Teď zabiji tvou matku, budeš se na to dívat a prosit o milost. Jenže tebe nezabiji, to by bylo moc jednoduché. Ne, budeš se ještě dívat na Smrt tvého otce, kterého přivedu z Azkabanu, a pak budeš hnít v jedné z našich cel. Možná tě občas poctím svou návštěvou, abych ti připomněl proč jsi tak skončil.“ „Avada Kedavra!“ vykřikl a namířil hůlkou proti Narcise. Ta stačila vyslat jen prosebný pohled ke Snapovi a padla mrtvá k zemi. Draco zavřel oči a otočil svou hlavou na stranu. Po tvářích mu tekly slzy bezmoci. Voldemort dovolil svým věrným, aby si na Malfloyovi zařádili a pak jej zraněného a zlomeného odvlekli do cely.
Ležel v cele strašně dlouho. Už ani nevěděl zda je den či noc. První dva týdny počítal dny a čas, ale potom toho už nechal. Každý den za ním přišel nějaký nový Smrtijed a trénoval si svá kozla. Některé byly hrozné. Draco měl snad zranění všude. Jenže každý večer ho donutili vypít ozdravující lektvar, a tak byl na druhý den vyléčený. Přestal přemýšlet o tom co se děje a kdy asi spatří smrt svého otce. Litoval, že tehdy neposlechl Brumbála a toho, co způsobil. Věděl že již nemá žádnou naději, nikoho kdo by mu pomohl. Od tety Belatrix by se jistě pomoci nedočkal a jiné příbuzné už nemá. Prostě jen ležel v té zatuchlé kobce a čekal na smrt.
Jednoho dne pro něj přišel Snape. Zvedl ho ze země a odváděl pryč. Dracovi došlo hned co se děje. Zamířili do vstupní síně a byl hozen na podlahu hned vedle svého otce. Ten jej spražil pohledem a otočil se na druhou stranu. Dracovi se sevřelo srdce, věděl, že otce zklamal. Voldemort povstal a sál se utišil. „Dnes je den, kdy Draco zemře tvůj poslední příbuzný. A pamatuj si, že je to jen tvá vina. Tvá vina!“ vmetl nemilosrdně chlapci do tváře. Otočil se k Luciusovi. „Byl jsi můj velmi oddaný Smrtijed, ale zklamal jsi Luciusi. Avada Kedavra!“ Blonďatý muž sklonil svou hlavu a o chvíli později padl mrtev k zemi. Draco opět stočil svůj pohled jinam. Nemohl se na to dívat. Voldemort mu daroval ještě kousek svého času a mučil ho. Chlapce pak odvedli zpět do cely a tentokrát mu lektvar nedali.
Severus Snape odešel od Voldemorta a vydal se pryč z hradu. Už dlouho plánoval uskutečnit jeden plán, ale neměl vše ještě zajištěné a čas se mu velice rychle krátil. Přemístil se do jednoho domku na pobřeží. Zkontroloval, že jej nikdo nesledoval a vešel dovnitř. Kouzlem zatáhl všechna okna a vydal se do sklepu. Tam řekl u jedné ze zdí heslo a vešel do tajné místnosti. Ocitl se v pokoji obyčejně zařízeném. Stála tam jedna postel, jeden stůl a židle a malá knihovnička s knihami plných kouzel. Snape se postavil doprostřed pokoje, vytáhl nějaký papírek a odříkával složitou formuli. Když ji dořekl, nic se nestalo. Snape si s úlevou sedl na židli a zhluboka dýchal. Tohle se mu podařilo, teď už jen zbývalo to poslední. Rychle opustil sklepení i dům a vydal se zpět do hradu.
„Draco, vzbuď se,“ zašeptal Severus u chlapcova ucha. „Ne, já už tam nechci, nechte mě tu umřít,“ zaprosil. „To nedovolím, vzchop se!“ řekl a vrazil mu facku aby se probral. Chlapec zvedl unaveně svou hlavu a pozoroval bývalého učitele. „Pořádně mě poslouchej. Tohle tě přenese zítra pryč odsud, rozumíš? Nesmíš to ztratit. To přenášedlo se aktivuje chvíli předtím, než za tebou má někdo přijít.“ Řekl a podal mu malý přívěšek. Pomohl mu jej ještě zapnout, a pak na něj seslal slabou kletbu cruciatus, aby to nebylo nikomu divné. Pak odešel a nechal jej o samotě. Ten den za ním přišlo ještě pár Smrtijedů a zacvičovalo se. Večer sevřel Draco pevně svou ruku kolem stříbrného přívěsku a usnul s nadějí. Noc vystřídala den, ale chlapec si toho ani nevšiml. Dál spal a křečovitě svíral přívěsek v ruce. Někdo prudce otevřel dveře. Stál v nich samotný Lort Voldemort. Rozhodl se, že mladému Malfloyovi opět připomene proč tu je. Přemýšlel nad tím, že by ho už konečně zabil, ale ještě si to rozmyslel. Trhnutí kovových dveří Malfloye probudilo. Ihned pustil přívěsek a s odhodláním zvedl hlavu. Voldemort se nad mladou hloupostí ušklíbnul a použil na Malfoye crucio. Jeho odhodlání rychle ustupovalo až dosáhlo opět dna. Nebyl u něj však příliš dlouho, měl totiž ještě něco jiného na práci. Nechal Draca ležet a opustil místnost. Draco se těžce rozkašlal a vyplivával krev. Stočil se do klubíčka a opět chytil přívěsek, spasení přišlo možná v čas a možná taky ne…
Voldemort seděl spokojeně na svém křesle a přemýšlel o svém dalším plánu. Červíček mu seděl u nohou a také nad něčím přemýšlel. „Červíčku, zavolej Severuse.“ poručil mu Pán zla. „Jistě pane.“ Peter se rychle zvedl a zaběhl do Snapeovy ložnice. Našel jej zabraného do nějaké knihy. Rázně zaklepal, aby si jej všimnul. Snape na něj upřel nevrlý pohled. „Co chceš Červíčku?“ zavrčel. „Pán zla tě volá Snape,“ odpověděl stroze. Severus rychle zaklapl knihu a následoval Čevíčka do Velké síně. „Volal jste mne pane?“ zeptal se Snape a poklekl na jedno koleno. „Nech nás Červíčku!“ poručil Voldemort. „Co po mne žádáte pane?“ „Mám pro tebe úkol. Je pro mne dost důležitý, takže musíš uspět. Na odboru záhad je ještě jedna věc co by mě zajímala. Jedná se o hodně starou knihu kouzel. Dones mi ji.“ „Jistě pane,“ souhlasil Snape. „Máš na to týden, nezklam mne.“ „To bych si nikdy nedovolil pane.“ „To doufám, můžeš jít, už tě dnes nebudu potřebovat.“ „Jistě pane.“ Snape se postavil a odešel. Během rozhovoru cítil, že se mu chtěl Voldemort dostat do hlavy. Schoval si poslední vzpomínky na mladého Malfloye a zbytek mu ukázal. Voldemort sice uměl dobře Nitrozpyt, ale Severus v něm taky nebyl nejhorší. Rychlým krokem pokračoval temnými chodbami, a pak branou pryč z hradu. Přemístil se k sobě domů do Tkalcovské ulice. Sebral pár požadovaných lektvarů a pomocí vlastního přenášedla se přemístil za Dracem.
Našel ho ležícího na zemi a na pokraji sil. Z některých ran mu tekla ještě krev. Snape ho zvedl a položil do postele. Nalil do něj několik lektvarů a rány ošetřil. Víc dělat nemohl. Sedl si do křesla a počkal až se probere. Jenže Draco se k tomu nijak zvlášť neměl. Klidně dýchal a spal ozdravujícím spánkem. Snape nakonec načmáral krátký vzkaz a vrátil se k sobě domů, kdyby mu někdo něco chtěl. Tam se osprchoval a lehl do své postele, ve které za chvíli usnul. Domem se rozeznělo varovné houkání. Snapeovo ochranné kouzlo se spustilo. Někdo ho přišel navštívit. Severus rychle vyskočil z postele a přešel k oknu. Spatřil tmavou postavu přicházející k domu. Co poznal hned bylo, že to není Smrtijed. Rychle popadl svou hůlku a vydal se dolů. Schoval se pod schody a čekal. Neznámá osoba si otevřela dveře nějakým kouzlem s vstoupila dovnitř. Opatrně se rozhlížela po okolí, a pak přistoupila ke schodům. Snape uviděl v měsíčním světle jeho tvář. „Ty?!“ neubránil se vykřiknutí. „Severusi, tady jsi. No, čekal bych veselejší přivítání. Nemáš radost, že se tvůj mladší bráška vrátil?“ zeptal se. Severus nebyl schopen slova. Svého mladšího bratra Matthewa neviděl dobrých dvacet let, ne-li víc. „Co tady děláš?“ zeptal se podezdřívavě. „No čekal bych, že mě pozveš i dál, ale toho se asi nedočkám.“ Povzdechl si Matt. „Proč jsi se vracel?“ ptal se dál obezřetně. „Abych pravdu řekl, slyšel jsem co vyvádíš, a tak…“ „Prosím tě nehraj to na mě, odkdy tě zajímá co dělám?!“ zvýšil svůj hlas. „Hele, vím, že tě naštvalo když jsem zmizel a nic neřekl.“ „Ne myslíš?!“ řekl jedovatě. „Hele brácho, omlouvám se.“ „Myslíš, že omluva všechno spraví? Myslíš, že zmizíš na dvacet let, nic mi neřekneš, a pak si ke mně napochoduješ jak se ti zlíbí?“ „Já už se omluvil.“ „Ale to nestačí!“ „Tak co mám udělat, abych ti to dokázal? Taky se přidat ke Smrtijedům a zabýt někoho důležitýho, třeba Brouska?“ zeptal se naštvaně. „Nic o tom nevíš, tak blbě nemluv.“ „Ne? Já bych řekl, že vím celkem dost. Přidal ses na stranu dobra, jenže když se opět objevil Voldemort, spadl jsi zas k němu. A to zabití Brumbála fakt nemělo chybu.“ „Mlč, nevíš jak to bylo,“ zasyčel Snape. „No řekl bych, že Věštec to popisuje dost dobře. A víš proč jsem se vrátil? Protože nevěřím tomu co říkají, nevěřím, že by jsi udělal takovou blbost a zase k němu přešel. A jsem tu proto, abych tě podržel, protože od toho rodina je.“ „Já nikoho nepotřebuju a vůbec ne rodinu, která si vzpomene jak se jí zachce.“ „Ale Severusi, přiznej si to konečně. Nejsi tak silný jak z venku vypadáš. To oba moc dobře víme, nech si pomoct.“ „Jak můžeš tvrdit, že mě znáš, když jsi mě nechal na holičkách? „Musíme se k tomu furt vracet? Co bylo bylo, teď už je vše jiné. „Pak mi tedy dovolíš projít tvé vzpomínky.“ „A je to nutné?“ „Pokud chceš abych ti věřil…“ „Dobře,“ souhlasil. Snape se tedy zaměřil na jeho oči a pomocí Nitrozpytu prohledával vzpomínky za posledních dvacet let. Pro oba to bylo vyčerpávající. Když Severus skončil, svítalo. „Můžeš tu zůstat, ale nevycházej ven a nikomu neotevírej.“ „To je horší, než když jsem byl malej.“ „Pokud se ti to nelíbí, tam jsou dveře. Já si musím ještě něco zařídit.“ Otočil se a odešel do svého pokoje. Protože už neusnul s přemýšlet nad tím proč se jeho bratr skutečně vrátil nechtělo, otevřel si oblíbenou knihu a začetl se do ní. Dotěrným myšlenkám se však neubránil. Na dlouhé na rozjímání však neměl čas. Jeho ruka byla jako v ohni. Temná pán je volal všechny zpět na hrad. Snape si rychle vytáhl všechny vzpomínky na to jak pomáhal Malfloyovi a kde teď je. Uschoval je na bezpečné místo a vydal se hned na cestu.
„Víte proč jsem vás svolal všechny tak na rychlo? Ne? Ale někdo z vás to jistě ví. Draco Malfloy zmizel. Je vyloučeno, aby se odtud dostal sám. Někdo z vás mu musel pomoci. Máme mezi sebou zrádce! Kdo byl tak pošetilý a udělal to? A hlavně proč! Nikdo odsud neodejde, dokud se to nedozvím!“ Smrtijedi se po sobě poplašně podívali a hledali mezi sebou zrádce. Někoho kdo by toho byl schopen. A co by z toho něco měl. Všechny pohledy spočinuly na Bellatrix. Voldemort si toho všiml. „Bello?“ zavolal si jí. „Ale pane, snad nemyslíte, že já…“ „To mí věrní si to myslí. A jsi přece jeho poslední příbuzná.“ „To ne pane. Stydím se za něj. Není hoden jména Malfloy.“ „To si zjistím.“ řekl a hluboce ji pohlédl do očí. Takhle si prozkoušel snad všechny Smrtijedy. Snape nehodlal nic riskovat. Vybral si jednoho Smrtijeda a pomocí Nitrozpytu mu přeměnil jednu vzpomínku. Smrtijed ani nezaregistroval, že by se něco stalo. Když však předstoupil před Voldemorta a ten spařil tuto vzpomínku, bylo pro něj už pozdě. Voldemort velice zuřil, neboť se od něj nedozvěděl víc, než jen to ,že mu pomohl. „Odteď ho budete všichni hledat. Pokud ho najdete, přivlečete ho sem a já osobně si vychutnám jeho smrt!“ zasyčel vztekle. Smrtijedi se jako jeden muž uklonili a odešli. „Počkej Snape.“ řekl ještě. Snape se zastavil s v klidu došel až k pánovi. „Ty ho hledat nebudeš. Máš důležitější úkol.“ „Jistě pane.“ „Dobře, můžeš jít.“
Přemístil se zpět domů, a tam ve společnosti svého bratra strávil zbytek času. Většinou toho moc nenamluvili. Jen tak kolem sebe kroužili a pozorovali toho druhého. Snape teď měl konečně čas a tak si prohlížel jak moc se jeho bratr za tu dobu změnil. Byl jako jeho pravý opak. Místo tmavých černých vlasů měl světle hnědé. Oči jasně modré a pronikavé, akorát rysy obličeje měli stejné. Matt byl také vyšší než Snape. Rozhodně se změnil, to bylo Snapeovi jasné. Vždyť i on se změnil. Dospěl. Kdo by se nezměnil.
Večer se přemístil za Dracem. Ten ještě stále spal, ale vypadal už lépe. Snape mu dal ještě pár lektvarů a přenesl se zpět do svého domu. Matt tam už nebyl a tak se vydal na svou obvyklou obhlídku. Přehodil přes sebe tmavý plášť s kapucí a vydal se do tmavé noci. Přemisťoval se k Ministerstvu, na Grimlaudovo náměstí, do Prasinek a odtamtud pozoroval hrad. Tichý a krásný. To byl snad jeho jediný domov a on se ho musel vzdát. Odtamtud se zas přemístil do Zobí ulice, k doupěti a na příčnou. Všechna tato místa sledoval z povzdálí a přemýšlel o lidech co tam žijí. Snape byl až neobyčejně přemýšlivý člověk, i když to tak nevypadalo.
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem ráda, že Snape není v této povídce zlý. Moc jsi mě tím potěšila! ;) Jinak opět velmi povedená kapitola!
další kapitolka?
(Dajana, 9. 4. 2007 16:04)To netuším, snad do konce tohoto týdne, spíš jsem chtěla napsat kapitolku k té druhé povídce.
pochochvala a prani
(boss, 8. 4. 2007 13:37)
moc heska kapitola ako i cela povidka .... kdy bude dalsi kapitolka pls.????
Romaltě
(Dajana, 5. 4. 2007 10:07)Klidně si mě tam dej, budu moc ráda a děkuji za přání a pochvalu. Vážím si toho.
Přání
(romalt, 4. 4. 2007 21:36)
Ahoj Dajano. Píšeš moc hezky a u tvých kapitolek se nikdy nenudím, a proto se tě chci zeptat jestli si tě nemůžu dát do odkazů. Byla bych moc ráda. Tímto píši i za romalta2, se kterou vlastním naší stránku.
P.S. Tato kapitolka se ti zase moc povedla. Jen tak dál.
ROMALT
je to stejná povídka :-)
(Dajana, 2. 4. 2007 17:25)NO ty děje budu nejpíš střídat, ísit. Tohle mělo být takové oživení děje. Ty odstavce ještě vypiluju, ale přímou řeč nechám být. Nelíbí se mi, když je to všechno na začátku, vždyť i v knihách to tak není.
stejna povidka?
(MarS, 1. 4. 2007 23:36)tedy tomu rikam zmena deje :) ale jinak pekne. jen by tomu neuskodilo trosku vic cleneni na odstavce, prima rec na novem radku apod.
kdo ví...
(Dajana, 1. 4. 2007 11:43)No možná jo, možná ne, může se stát ještě spoustu věcí :-)
Supééérr
(Lexter, 1. 4. 2007 10:40)Supééééééééér Jsem zvědav jak draco dopadne doufám že se připojí k Harrymu:)
Juj
(Polgara, 31. 3. 2007 19:01)Jej, já mám první koment. Super jako vždy, jak jinak, že? 80)
...
(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 12:44)