Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola sedmá. Ministerstvo

27. 4. 2007

Niraja stála na severní věži a pozorovala vzdálené mudlovské městečko. Doopravdy nad ním však nepřemýšlela. Myslela na svou mrtvou matku a přemýšlela jestli udělala správně, když přešla do Bradavic. Jistě, bylo to jediné místo, kde se dalo začít hledat. Vždyť její matka tady studovala a otec zřejmě také. Musela tady něco o nich najít. Tak moc se chtěla dozvědět pravdu. Dokonce tak moc, že by byla schopna udělat cokoliv. Zadívala se opět do dáli, pak sklopila zrak a vydala se na cestu dolů. Začala jí být totiž pořádná zima, a navíc bylo už dávno po večerce. Rychle seběhla všechny ty schody, krev v žilách se jí pořádně rozproudila a stoupl jí vysoce adrenalin. Tohle milovala. Už když byla malá. Trénovala ji její matka, aby se dokázala ubránit a poradit tam, kde kouzelnické schopnosti nepomáhají. Vymýšlela pro ní různé hry, aby vycvičila i její myšlení. V podstatě jí trénovala k boji. Ale nikdy ji neřekla komu se bude muset postavit, a proč to dělá. Avšak nenechala toho ani po její smrti. Zamilovala si ty hry a hlavně pocit při nich. Doběhla až dolů a postavila se do stínů. V klidu se rozhlížela. Nebyla ani udýchaná. Černé oblečení, které na sobě měla způsobovalo, že ji nebylo téměř možné zahlédnout. Své černé dlouhé vlasy měla stočené do drdolu a pohybovala se tiše podél stěn. Jednu výhodu to mělo, že přešla do Bradavic. Soutěžila totiž s paní Norrisovou a školníkem Filchem. Schválně se potulovala po nocích v různých koutech hradu, a pak se dostávala nezpozorována zpět na kolej. Za ty tři měsíce co tady žila už stačila objevit několik tajných chodeb, ale při hrách je nepoužívala. Podívala se na hodinky a vyrazila. Proběhla třemi dlouhými chodbami a nikde nikdo. Až na čtvrté chodbě narazila na paní Norrisovou. Přilnula ke zdi a pozorovala ji. Kočka se zastavila, a také ji pozorovala. Dívaly se takhle na sebe pěknou chvíli, než se Niraja odtrhla od zdi a běžela co ji síly stačily k buclaté dámě. Paní Norrisová vyrazila o chvíli později opačným směrem pro školníka a spolu s ním pak za Nirájou. Jenže ji jako každý den nedokázali chytit. Byla na ně příliš rychlá. Když dorazili k Buclaté dámě, byla už Nirája dávno vevnitř a Buclatá dáma si spokojeně pochrupovala ve svém rámu. Měli zase smůlu. Brumbál školníkovi jasně řekl, že pokud nemá žádný důkaz, nemůže nic udělat. A to Nirája moc dobře věděla. Společenskou místnost rychle přeběhla, v pokoji se převlékla a vklouzla tiše do své postele.

Ráno vstávala mezi prvními a chodila s Ginny na snídani. Harryho si nevšímala a dělala, že ho nezná. Nebyl dobrý nápad se za ním stavovat, ale chtěla ho poznat. Věděla ještě dřív, než to udělala, že je to chyba, ale i přesto ji udělala. Svou snídani vždy rychle snědla a šla si před vyučováním zaběhat. V momentě kdy vkročila do třídy a začalo vyučování se proměnila v pilnou žačku, dělala, že ji to všechno nesmírně zajímá. Ve skutečnosti ji dokázal jen málokdo z učitelů zaujmout. Všechna tato kouzla totiž už dávno uměla a potají se učila ještě další. Po vyučování se nejčastěji ztrácela do knihovny a hledala jakoukoliv zmínku o svém otci. Matka ji dokonce neřekla ani jméno. Neřekla ji o něm vůbec nic. To že se domnívá, že tady studoval vyšlo jen z její hlavy. No a večer chodívala buď do Astronomické věže, nebo do nějaké zapomenuté učebny, kde si sedla do okna a přemýšlela. Noční obloha ji uklidňovala a ona se tak mohla soustředit na své myšlenky, a že jich bylo opravdu hodně. Tohle byl její stereotyp a měla jej ráda. Jenže, jak všichni moc dobře víme nic netrvá věčně a všechno se může jedno změnit…

Přítomnost…….

Niraja zrovna vyšla ze záchodu, když ji chytily dvě holky a třískly sní o zeď. Niraja je sice neznala, ale od pohledu věděla, že jsou obě z Havraspáru. „Co mi chcete?“ vyhrkla dřív než se ji stačily na něco zeptat. „Ráda se touláš mimo hrad co? Hm… Cos dělala v Nortonu?“ „Cože? Asi sis mě s někým spletla,“ řekla zmateně. „To sotva. Teď půjdeš s námi. Pan Ministr by si s tebou rád promluvil.“ „Myslím, že nepůjdu,“ řekla Niraja sebejistě. „No, já zas myslím, že nemáš na výběr,“ ozvala se druhá dívka. „Já zas myslím že mám,“ řekla, vyrazila prudce pěstí, uhodila tak jednu z dívek a druhou za ní poslala hned poté. Rychle si vytáhla hůlku a namířila na ně se slovy: „To nám trochu mění situaci co? Já si budu dělat co chci a kdy chci. Nikdo mi nebude nic nařizovat. Jasný!“ Uspala je neverbálním zaklínadlem a odešla. Na chodbě ji však srazilo svazovací kouzlo. Nestačila ani otočit hlavou. Nějaký kluk ji zvedl a přenesl zpět na dámské záchody. Niraja si v duchu nadávala, protože nepočítala s tím, že jich je pravděpodobně víc. Kluk probral obě dívky, a pak se s nezájmem opřel o zeď. „Věděl jsem, že to samy nezvládnete,“ konstatoval. „Měly by jsme ji, kdyby na nás nevytáhla karate čí co, tak si ty blbý kecy Williame laskavě nech,“ naštvala se bruneta. „Nesnáším když mi tak říkáš Milenie,“ sykl nebezpečně. „Nehádejte se!“ zastavila je blondýna, než se do sebe pustili. „Fajn, hlavní je, že ji konečně máme,“ ustoupil nakonec Will. Niraja byla prozatím pevně spoutána, ale bedlivě je poslouchala. Za tohle se ještě pomstí. „Máš to přenášelo?“ zeptala se opět blondýna, která tady nejspíše velela. „Jo,“ řekla Milenie a podala jí malý stříbrný křížek. „Fajn,“ řekla blondýna a chytila Niraju. Zrovna se chystala řetízku chytit, protože už nastal čas, ale Will jí ještě zarazil. „Nemáme jít s tebou?“ „Ne, zvládnu to sama,“ odsekla a spolu s Nirajou se přemístila.

Ocitly se v nějaké chodbě kterou chodili co chvíli samí kouzelníci. Niraja se nestačila ani rozkoukat a byla strčena do nějakých dveří. Tam ji dívka posadila zády ke dveřím, a při odchodu zamknula kouzlem dveře. Niraja se rozhlédla, přemýšlela jak se z toho dostat. Domývala se, že je právě na Ministerstvu a nehodlala zjišťovat jestli je pravda všechno co se povídá a nynějším Ministrovi. Její hůlku ji zabavili a ona byla spoutaná kouzlem, takže moc možností se jí nenabízelo. Avšak měla jeden dar, o kterém nikdo nevěděl, jenže jej vůbec neovládala, mohla jen doufat, že by se jí podařilo jej využít. Teď ale nebyla ta správná doba. Nakonec ji nezbývalo nic jiného, než počkat co po ní Ministr chce.

Ta blondýna co ji sem přemístila se už neukázala. Místo ní přišel nějaký urostlý chlap, zrušil kouzlo a pevně ji chytil. Zřejmě byl obeznámen s tím, že se umí bránit. Svázal ji pouze ruce a dovedl ji přes chodbu a pomocí výtahu do jiné místnosti, teda pokud se jí tak dalo říkat. Byla to spíše cela. Byla tam jen jedna postel a nic jiného. Tři její strany tvořila zeď a ta čtvrtá byl z mříže. Muž je pomocí kouzla otevřel, vhodil ji dovnitř a zase zavřel. Pečlivě celu kouzlem zabezpečil, a až pak zrušil všechna kouzla, která dívku držela. „Nemůžete semnou takhle zacházet!“ vykřikla sotva popadla dech. „No víš… Můžeme, kdo to asi zjistí?“ řekl a začal se chechtat. Po chvíli se otočil a nechal dívku samotnou. „Doprdele!“ ulevila si nahlas. Sedla si na postel a přemýšlela. Její mozek šrotoval na plné obrátky, ale i tak nebyla schopna něco vymyslet. Proto si lehnula, zavřela oči a čekala. Nevzdávala se, jen čekala na vhodnou příležitost, která se jistě naskytne. Nic jiného ji ani nezbývalo…

Další den se otevřely dveře, a před Nirajinou klecí se objevil nějaký muž. S jistotou poznala, že to není ten samý jako včera. Tento byl o dost starší. Měl na sobě šedý kabát v ruce hůl a klobouk. Jeho tvář byla značně poznamenána jizvami z boje a vráskami ze stáří. Pusu i ústa měl malá, ale co ji zarazilo byly jeho oči. Ocelově šedé plné chladnosti a přitom překypovaly city. Působil sebejistým dojmem. Rozhodně byl pro ni zajímavý. Měla ráda zvláštnosti. Přistoupil až k mřížím, a tam se zastavil. „Ach bože… jsi ještě dítě,“ povzdechl si. „Všichni nemusí být takoví, jací se zdají být,“ zašeptala. „Ach ano, to jistě nemusí. Pokud by tomu tak bylo, šlo by lidi lehce odhadnout.“ „A není tohle naše nejlepší obrana?“ zeptala se. „Myslíš být sám, nikomu nedůvěřovat a chovat se tak jak by to nikdo do nás neřekl?“ „Jo.“ „Nemyslím si že je to nejlepší obrana,“ řekl a zavrtěl hlavou pro zdůraznění svých slov. „Tak co potom?“ zajímalo jí. „Nezůstat sám. Obklopit se rodinou a přáteli.“ Tentokrát zatřepala hlavou Niraja, a až pak promluvila: „Proč hrajeme tuhle slovní hru? Co po mě ve skutečnosti chcete?“ „Já nic,“ odpověděl muž prostě. „Tak proč tady jste? Nejste snad jeden z nich?“ vyptávala se dále. „Ach chraň boha. To jistě nejsem. Nejsem s nimi. Proč jsem tady? Třeba čekám, že se něco dozvím,“ řekl a pokrčil rameny. „Ode mě určitě ne,“ zamítla to rychle. „Myslel jsem si, že to řeknete.“ Pokýval chápavě hlavou. „Opravdu?“ „Ale jistě že. Jinak by jste nebyla dcerou své matky,“ odvětil klidně. „Co vy víte o mé matce?!“ řekla poněkud naštvaně. „Možná znám odpovědi, které hledáte,“ řekl neurčitě. „A to jste mi to přišel jen oznámit? Spokojený? Už můžete jít, naschle a promiňte, že vás nevyprovodím,“ odpověděla naštvaně a nepřátelsky. Nezapomněla ještě pokynout důrazně hlavou ke dveřím. „No, třeba budete mít jindy větší zájem,“ odvětil zcela klidně, zvedl se a odešel. Niraja se opět posadila na postel a přemýšlela. Vůbec si neuvědomila, že vstala. Ano, tenhle člověk byl opravdu zvláštní, jak si na první pohled myslela. Netušila jak mohl vědět kdo je zač a co hledá, ale vrtalo jí hlavou, jestli by ji mohl skutečně říct pravdu. Jenže, až do teď udělala spoustu chyb. Teď musí být opatrná. Protože jen opatrní a silní přežijí tyhle krušné časy.

Další den ji poctil svou návštěvou samotný Ministr. Vzal si jednu židli a posadil se naproti ní. První se jen tak díval, nejspíše zkoušel nějakou psychologickou fintu. Niraja se zvedla a posadila na posteli naproti němu. Koukali se jeden druhému do očí. Vedli tichý a soukromý boj o tom, kdo to déle vydrží. Niraja ani jednou nemrkla, zato Brousek začínal být nervózní. To ji však nevadilo, proč by mělo? Nehodlala mu nic usnadňovat. Překvapivě vydržel dost dlouho, i když ho to stálo hodně nervů. Nakonec to vzdal a uhnul pohledem. Jeho trpělivost nebyla nekonečná. „Tak dobře. Určitě víte proč tady jste a co po vás chci já…“ „Ne,“ skočila mu Niraja do řeči, „Netuším proč mě tu držíte zavřenou.“ „Opravdu ne? Měl jsem vás za chytré děvče. Inu… Jsi tady proto, že jsi se spolčila s řádem a pletla se Ministerstvu pod nohama, což nemám rád. Určitě víš jak trestám členy řádu, ale nejdříve chci po tobě jisté informace…“ začal se svým dlouhým proslovem. „Ale já k nim nepatřím,“ skočila mu opět do řeči. Brousek to se zatnutými zuby přešel a znova promluvil: „Ale jistě že patříš, co by jsi tam jinak dělala? Takže chci vědět jak jste se o tom dozvěděli, kde teď sídlíte a co jsi měla za úkol, nebo ještě máš,“ dořekl to co původně zamýšlel. „Já k nim nepatřím,“ trvala na svém. „No, myslím, že tak za dva dny by sis to mohla rozmyslet. Pokud ne, budu nucen si vypůjčit jeden zásadní lektvar, který ti pomůže si vzpomenut.“ „Nemůžete mě tady držet!“ vykřikla, když se chystal odejít. „Ale to víš že můžu. Já jsem přeci Ministr kouzel,“ sdělil jí s úsměvem. „Dlouho jim určitě nezůstanete,“ sykla naštvaně. „Pokoušíš se mi vyhrožovat?“ zeptal se a vykročil k ní blíže. „A co když ano?“ zeptala se provokativně. „To bych ti neradil,“ sykl nebezpečně a odešel. ´Kurva!´zaklela tentokrát v duchu. Vstala a ze zlosti kopla do zdi. To však neměla, protože se ozvalo nepříjemné křupnutí, okamžitě ji škublo v noze a ona spadla na podlahu. Odejmula své nohy a houpala se dopředu a dozadu. Pomáhalo jí to v uklidňování.

K večeru už měla čistou mysl a seděla zamyšleně na posteli. Jedno ji bylo hned jasné, nesmí čekat, až ji tu narukují s Veritasérem. Musela něco udělat, a to hned.

******************************************************************



V Nebelvírské věži…

„Holky, opravdu jste neviděly Niraju?“ ptala se s nadějí Ginny. „Ne, proč děje se něco?“ zajímalo je. „Ne, nejspíš ne…“ povzdechla si Ginny. Odešla z pokoje a mířila ihned za Harrym. Doběhla k jejich pokoji a začala bušit na dveře. Byly zamknuté. Vytáhla tedy hůlku a otevřela si. Z místnosti na ni hned vyskočil Chlupáč. Ani si nevšimla, že celou tu dobu za dveřmi kňučel. Pohladila ho a zatáhla zpět do místnosti. Bylo zjevné, že jak Harry, tak Ron a Hermiona tady nebyli. Přešla k Harryho kufru a začala se hrabat v jeho věcech. Nutně potřebovala najít plánek. To byla její poslední možnost. Vytáhla mu skoro všechny věci, než na něj narazila. Rychle ho rozbalila a řekla: „Jsem připravena ke každé špatnosti.“ Na plánku se začaly vykreslovat všechny místnosti a obyvatelé hradu. Jenže teď se ji vyskytl jiný problém. Studentů bylo opravdu hodně, bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Proto zavřela oči a myslela na to jak moc, chce Niraju najít. Poslední dobou se ji totiž zdála nějaká divnější. Teď už spolu netrávili moc času a Ginny si to dávala za vinu. Vždyť tady byla Niraja nová a seznámily se ve vlaku, zřejmě předpokládala, že se stanou kamarádkami, ale Ginny až do teď byla podle svého mínění špatnou kamarádkou. Nepřestala na Niraju myslet a otevřela oči. Plánek byl kompletně prázdný. Byly na něm pouze čáry vyznačující místnosti, všichni obyvatelé hradu zmizeli. „Co to sakra znamená?“ zeptala se sebe nahlas. Zavřela opět oči a myslela na Harryho. Po chvíli je otevřela a našla jeho jméno na severní věži. Zavřela oči opět a zprudka se nadechla. Plánek smotala, strčila jej do kapsy, vyšla z pokoje, dobře jej zamknula a rozběhla se za Harrym. V rychlosti přeběhla všechny ty chodby, vyběhla několik schodů a zastavila se teprve u něj. Ohnula se v boku a vydýchávala svůj běh. „Co se děje?“ zeptal se zmateně. Kývnula rukou a dostala se zebe: „Po… počkej…chvíli.“ Harry se teď na ní zadíval zvědavě a ochotně pomohl Ginny si sednou. Kousek kamene přeměnil na hrnek a nalil do něj pomocí kouzla vodu. Tu podal Ginny a sledoval co se bude dít dál. „Měla jsem podezření…, že se Niraje něco stalo… Neviděla jsem ji už tři d…ny ty jo? Proto jsem zašla k vám… Nikdo z vás tam nebyl…, tak jsem si otevřela sama… a našla plánek. Bylo na něm moc lidí, tak jsem… zkusila takovou hloupost. Maximálně jsem se sous…tředila na ní a hledala ji. Pak jsem otevřela oči… a na plánku nikdo nebyl. Proto jsem to… zkusila ještě s tebou, ale tebe… jsem našla. To znamená, že…že se ji něco stalo, není na hradě, musíme ji pomoct!“ vychrlila ze sebe jak nejrychleji dokázala. „Počkej, počkej,“ zastavil jí Harry, když se zvedala zas k odchodu. „Nevíš jistě, jestli jí něco je. A když jo, tak co chceš dělat? Jsi si jistá, že je opravdu v nebezpečí?“ „Vím to, cítím to. Věříš mi Harry?“ zeptala se jej s nadějí. Harry se ji zadíval do očí a chvíli přemýšlel. Pak odpověděl: „Jo věřím ti.“ „Tak mi prosím pomoz ji najít,“zažádala Ginny. „Počkej,“ zastavil jí ještě jednou. „To si musíme promyslet, vždyť ani nevíme kde je. Vrátíme se k nám na pokoj a počkáme až dorazí Ron s Hermionou.“ „Ale vždyť nemůžeme čekat, jsou to už tři dny!“ namítla Ginny okamžitě. „Dobře, tak je najdi podle plánku,“ nabídl Harry kompromis. Ginny jej tedy opět rozložila a myslela na Rona a Hermionu. Trvalo ji to trošku déle než s Harrym a Nirajou, ale podařilo se jí je najít. Schovala bezpečně plánek a rychle se tam s Harrym vydala. Měla pocit, že záleží na každé minutě.

„Tak jo, co chcete dělat? Vtrhnou tam, i když nevíme kam a vytrhnout ji z nebezpečí?“ zeptal se Ron pochybovačně. „Rone!“ okřikla ho okamžitě Hermiona. „Jen ho nech, má pravdu, vždyť ani nevíme jak ji najít. Tak jak si můžeme myslet, že s tím něco uděláme,“ zastal se kamaráda Harry. Ginny se provinile kousla do rtu. „Jedna možnost by tady byla,“ řekla neurčitě. „Jaká?“ zajímalo okamžitě Hermionu i ostatní. „No Brumbál mi taky něco odkázal, a to tenhle prsten. Pomocí něj se můžu přemisťovat kde chci a za kým chci. Stačí na tu osobu jen pomyslet,“ řekla potichu. Všichni tři, Harry, Hermiona i Ron na ni zůstali koukat. „Myslíš i v hradě?“ chtěla si upřesnit Hermiona. „Jo, i v hradě,“ souhlasila Ginny. „Páni, a nám nic nedal. Proč to dal tobě?“ napadlo Rona. „Proč jsi chtěla ať ti pomůžeme, když ji můžeš pomoct sama?“ řekl po chvíli naštvaně Harry. „Nemůžu se tam jen tak objevit. Potřebuji tvůj plášť.“ „Ne,“ řekl jen. „Ne?“ zeptala se zaraženě. „Ne,“ odpověděl opět. „Proč ne? Musíme ji pomoct,“ řekla naštvaně „To jo, ale ty tam nepůjdeš. Je to moc nebezpečné,“ rozhodl. „Vždyť je to moje kamarádka!“ vykřikla. „Nepustím tě někam, když nevíme kam a ještě samotnou,“ zvýši hlas i Harry. „Neptala jsem se tě na souhlas. Chci jen ten plášť,“ zvýšila svůj hlas i ona. „Ne,“ trval na svém. „Harry!“ vykřikla zas. „Ne,“ odvětil opět Harry. Ron s Hermionou se nestačili ani divit. Koukali chvilkami na Ginny, která byla rudá vzteky a na Harryho, který k tomu neměl daleko. „Fajn! Tak co chceš?“ vzdala se. „Jdu s tebou.“ „Myslíš si, že mě musíš hlídat jako malou holku?“ začala být zas rozzuřená. „Buď půjdu s tebou, nebo se obrátíme na řád a nebudeme dělat nic,“ řekl už klidněji. „Panebože co se s tebou stalo přes ty prázdniny?“ „Že bych začal používat mozek? No tak přemýšlej. Co když tam někdo bude a budete muset bojovat hm? Myslíš že to sama zvládneš?“ „Jsi takový nesnesitelný tupec!“ vmetla mu do tváře, otočila se na podpatku, třískla dveřmi a odešla do Nebelvírské věže. Tam si zalezla do postele a koukala do zdi. Přitom v duchu nadávala na Harryho. Někde tam uvnitř věděla, že má pravdu, ale vždyť si už sama dokázala pomoct a on u toho nebyl. Nadávala ještě dlouho do noci, než uznala že má skutečně pravdu. Oblékla si nějaké mudlovské oblečení, zkontrolovala prsten na ruce a vydala se za Harrym.

Potichu proklouzla do jejich pokoje a sedla si na Harryho postel. Ten dělal že spí a otočil se na druhou stranu. „Ty chceš abych to řekla,“ promluvila potichu Ginny. Harry dál ležel a dělal, že ji nevnímá. „Tak jo, uznávám měl jsi pravdu. Dáš mi teda ten plášť?“ řekla o něco hlasitěji. Harry se pomalu otočil k ní. „Co že jsi to říkala? Už jsem skoro spal, nějak jsem tě neslyšel.“ „Říkala jsem, že jsi měl pravdu.“ „Hm…za jak dlouho jsi na to přišla?“ vyptával se. „Hele, nech toho, jsi strašný! Už jsem to uznala, tak mi prosím tě dej ten plášť,“ okřikla jej. „Půjdu s tebou?“ zeptal se. „Jo,“ zavrčela. „Dobře,“ souhlasil. Slezl z postele, přešel k židli, kde měl přehozené oblečení a oblékl se. Z kapsy ještě vytáhl plášť, přišel k ní a chytil se jí za ruku. Povzbudivě se na ni usmál a užíval si pocit výhry. Ginny se na něj jen zašklebila, zavřela oči a přemístila je. Stejně jako minule se kolem ní rozvířil vzduch a objevila se zlatavá barva. Harry ještě pohlédl na své dva spící kamarády a byli fuč.

O sekundu později se objevili v nějaké místnosti, ale nesvítilo tam žádné světlo, proto nerozeznali kde jsou. Stále se drželi za ruku, a ani jeden z nich ji nechtěl pustit. Stáli ještě chvíli na místě a poslouchali nějaké klidné oddechování. Zamířili k tomu místu. Harry se už shýbal nad tou postavou, když se vzduchem mihla ruka a chytila Harryho pevně pod krkem. Nestačil ani nic vykřiknout. Okamžitě se snažil dostat tu ruku ze svého krku. K jedné neznáme ruce se ihned přidala druhá a Harry pomalu začal zelenat. Ginny byla ohromená bolestí, kterou s Harrym sdílela a nebyla schopna se pohnout. Po chvíli to však překonala a vrhla se na ležící postavu. Spolu s Harrym se ji podařilo tu neznámou osobu zvládnout, pak Ginny vyhrkla: „Nechceme ti ublížit.“ „Ginny?“ zeptala se překvapeně Niraja. „Jo, je tu i Harry. Zjistila bys to, kdyby ses na nás tak nevrhla. Kde ses to vůbec naučila?“ „Pst. Na to není čas, jak jste se tu dostali, můžeme se dostat i odsud?“ vyhrkla rychle s nadějí. „Měli by jsme.“ „Dobře, tak mě odsud dostaňte, ale rychle.“ „Proč, co se tu děje, kde to jsme?“ začal se vyptávat Harry. Promluvil však moc nahlas a někdo je zřejmě slyšel, protože zachrastily klíče, zámek někdo odemykal. „Tak jo, chyťte se mě oba,“ zavelela rychle Ginny. Oba rychle poslechli a pevně se ji chytili. Ginny se maximálně soustředila, ale nic se nedělo. „Ale ne…“ zaklela. Zavřela oči ještě jednou a pokoušela se nemyslet na nic jiného, než dostat odtamtud všechny tři. Mezitím se dveře otevřely a v místnosti se rozlilo světlo. Strážný vešel dovnitř. Rychle zkontroloval situaci, a vyslal kouzlo proti nim. Nechápal sice jak se tam ti další dva dostali, ale rozhodně nesměli uniknout. „Harry vytáhl hůlku a povzbudivě se na Ginny usmál. Strážcovo kouzlo odrazil a chystal se je bránit tak dlouho, jak to bude jen třeba. Niraja to celé sledovala jako z povzdálí. Její síly ji totiž docela opustily. Už tu byla tři dny a vůbec nic nepila, i když jí vodu nabízeli. Nechtěla riskovat, že by jí do toho dali Veritasérum. Ginny tentokrát odhodlaněji sevřela obě jejich ruce a přemístila se s nimi. Strážný mohl jen sledovat tento neobvyklý jen. Kolem tří postav začal vířit vzduch a míhalo se tam zlaté světlo. Nikdy nic takového neviděl. A když se konečně probral, byli už pryč. Netušil jak to bylo možné, ale zamířil okamžitě za Ministrem, tohle si teda pěkně vypije…, takhle přijít o důležitou vězenkyni…

Všichni tři spadli znaveně do Harryho postele. Byli však šťastní, dokázali to. Harry se po chvíli zvedl a dal Niraji napít. Trochu se zakuckala, ale zbytek hltavě vypila. „Jak… jak jste se tam dostali?“ vyhrkla ze sebe po chvíli a zvědavě se na ně zadívala. Ginny už chtěla něco odpovědět, ale Harry ji přerušil. „Myslím, že na otázky bude ještě dost času, teď by sis měla odpočinout.“ Zvedl se ze své postele a vykouzlil hned vedle své druhou. „Já a Ginny si lehneme na moji, ty si lehni tady a ráno si promluvíme,“ navrhl jim. Obě dívky tuto nabídku s radostí přijaly a lehly si do nabízených postelí. Harry si lehl hned k Ginny, objal jí a počkal, až dívka usne. Dlouho potom ještě přemýšlel kam se to vlastně Niraja dostala, proč se tam ocitla, a kdo doopravdy je. Ale jak už řekl dříve, čas otázek teprve nastane…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné ;o)

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 13:19)

Opět pěkná kapitola, akorát mě trochu zarazilo, na co Ginny potřebovala Harryho neviditelný plášť, stejně ho nepoužili a navíc Ginny má ten svůj červený, ve kterém by ji nikdo nepoznal...
Už se těším až se dozvím o Niraje něco víc. Mám typ kdo by mohl být její otec, napadají mě dva lidi, tak jsem zvědavá, jestli je správný. ;))

Děkuji

(jarda, 29. 9. 2007 16:38)

Moc děkuji , vážím si toho , že se pokusíš.
Opravdu jsou Tvé příběhy napínavé , mají děj a logiku.
Mohla by si klidně soupeřit s autorkou Harryho Pottera.
Pokud to budeš vydávat knižně budu první zájemce o koupi. :-)
S pozdravem Jarda

hm..

(Dajana, 28. 9. 2007 23:01)

Určitě by to šlo... pokusím se.

Prosba

(Jarda, 28. 9. 2007 21:27)

jsou to naprosto dokonalé příběhy , jen zad-li by nešlo ubrat těch vulgarismů , jako např. do prdele a kurva a podobně. Tyhle vulgarismy snižují hodnotu těchto výborně napsaných příběhů.
Děkuji Jarda

...

(Dajana, 18. 5. 2007 16:39)

Další kapitolky určitě budou, jen co se dostanu k jejich napsání.

Skvělý

(Anabela, 18. 5. 2007 0:51)

Prosím, prosím, další kapču.....

super

(MacS, 17. 5. 2007 18:43)

Krásná kapitola...........budou další??????

púřesun stránek

(Polgara, 11. 5. 2007 17:27)

Ahoj, mohla by jsi změnit můj odkaz? Probíhá totiž přesun stránek www.polgara.webgarden.cz

co sem psát, do těch nadpisů ...

(Any, 5. 5. 2007 22:57)

a ty vytrvalá, nápaditá a kreativní. držím pěsti

...

(Dajana, 4. 5. 2007 6:59)

Houby zlá. Seš upřímná :-)

můj předchozí komentář

(Any, 3. 5. 2007 20:39)

týjo, až se stydím, všude samá chvála, jen já jsem tady ta "zlá" O:-)

rychle další

(Agarwaen, 2. 5. 2007 19:47)

konečně postavy s mozkem..........

bazildin velmi inteligentní komentář:-))

(bazilda, 2. 5. 2007 18:45)

hihi tak jako vždy sssssssssuper:-) prostě inteligentní komentář:-))))))

blbý nadpisy...

(Dajana, 1. 5. 2007 20:10)

Ahoj Any, jsem ráda, že sis to přečetla :-) NO. každá kapitolka se ti stejně líbit nemusí. A co se týče toho chování. Harry dospěl, naučil se víc přemýšlet... Tohle je moje pojmutí těchto postav, každý je má jiný.

beznadpisu :o)

(Any, 1. 5. 2007 14:09)

ahoj Dajo, musím ti říct, že takhle kapitola, ač je povedená, se mi zatím líbila ze všech nejmíň. nevím, nějak mi vůbec nsedí chování lidí - Ginny, Harryho...jinak jsem tě chtěla pochválit za pravopis, až na některý čárky jsi to vážně zvládla :o) souhlasím, že za účelem zpřehlednění textu by bylo záhodno vždy začátek nové přímé řeči (co říká někdo jiný) členit na odstavce.

kráása

(Kaitlin, 30. 4. 2007 18:39)

Pěkná kapitolka

....

(Dajana, 29. 4. 2007 12:00)

No ta přímá řeč na začátku se mi nelíbí...

...

(MarS, 29. 4. 2007 1:24)

pekne, ale mozna by tomu trosku pomohlo lepsi deleni textu - prima rec vzdy novy odstavec, apod. :)