Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola první-Nový začátek

17. 2. 2007

Téměř dospělý chlapec se neklidně zavrtěl na posteli. Zdál se mu totiž strašlivý sen, nebo se mu vybavovala hrozná vzpomínka...

„Draco přidej se na naší stranu, ještě není pozdě. Můžeme tě schovat, i tvou matku,“ promluvil nějaký stařec, který se jen tak tak držel na nohou. „Ne, to už nejde," zamítl to blonďatý mladý muž stojící před ním. Chvíli na to vstoupili na hradbu další kouzelníci. Shlédli situaci a blahopřáli chlapci. „Dobrý večer Amycusi, Alekto a Fenrire," pozdravil je s klidem starý kouzelník a sesul se o něco níž než stál, všiml si toho pouze jeden kouzelník, který se nemohl pohnout, a o kterém ostatní neměli ani páru. „Tak dělej Draco, už ho zabij, ať můžeme jít," popoháněl chlapce jeden z nich. Ten však ještě nebyl zcela rozhodnut stát se vrahem. V tom se přiřítil další kouzelník. „Severusi...," promluvil opět stařec zcela tiše. Jmenovaný se jen ušklíbnul a pohlédl na něj pln nenávisti. „Severusi... prosím...," ozval se starec znova. Snape zvedl hůlku, ale místo toho, aby jej zachránil vyslovil ta dvě osudná slova. „Avada kedavra!" „Neeeeeee," zarval teď chlapec schovaný pod kouzelným plástem a sledoval jak jeho učitel přeletěl hradby a padá mrtev k zemi...

Harry se probudil na své posteli v dome číslo 4 v Zobí ulici a hlasitě oddechoval. Snažil se srovnat si myšlenky. Když se tak stalo podíval se na odřený budík, který stál naproti na stole. Ukazoval přesně půlnoc. Povzdechl si, znova už neusne. Proto se zvedl a potichu přešel přes chodbu do koupelny, kde si opláchnul obličej, aby se dostatečně probral. Dával si pozor, ať nevzbudí své příbuzné, přetrhli by ho vejpůl. A tak si teď připadal jako plížící se myš na nepřátelském území. Popravdě to bylo nepřátelské území. Harry totiž toto místo nikdy nepovažoval za svůj pravý domov, ale i přesto se zde musel stále vracet. Oproti tomu Bradavice, to bylo místo, které si zamiloval už od první chvíle. A právě tam se už nikdy nevrátí. Život neměl zrovna vždy příjemný, a teď se to mělo ještě zhoršit. Povzdych si teď již po druhé, přešel zpět do svého pokoje a pohlédl se z malého okna na ušpiněnou ulici. Cítil se tak strašně sám a opuštěný. Matku a otce mu sebrali když byl malý. Poté našel Siriuse, nahrazoval mu otce a pevně se na něj upnul. Jenže toho mu také zabili. Pak tady byl vždy jeho ochránce Brumbál. Harry na něj ve skrytu duše vždy spoléhal. Brumbál stál neustále při něm a snažil se ho ochránit za každou cenu. Harry se na něj mnohokrát zlobil, ale to s ním nehnulo. A teď je i on pryč. Nyní mu nezbývá nic jiného, než se postavit na vlastní nohy. Pak si, ale vzpomněl na své přátele. Ron a Hermiona při něm stáli pořád a za každou cenu. A on věděl, že jej nikdy neopustí, za to jim je vděčný. A v neposlední řade tu je Ginny. Jeho láska. Byl tak slepý. Celou tu dobu vyrůstali vedle sebe a on si, až teď všimne jak moc ji má rád. Jenže nyní nemohou být spolu. Není jim to přáno. Alespoň ji si bude držet dál od těla, aby se jí nic nestalo. Alespoň ji....

Nechal svého přemýšlení a zadíval se ven. Na to, že bylo tak pozdě se tu pohybovalo celkem dost lidí. Někteří se vraceli unaveně z práce a jiní do ní spěchali. Na cestu jim svítilo mdlé světlo z pouličních lamp. Pak zahlédl svou sovu vracející se z lovu a rychle ji okno otevřel. Hedvika se ladně snesla a přistála na rozházených učebnicích na stole. Harry ji pohladil a zalezl si zpět pod peřinu, protože se oknem do místnosti dostával čerstvý studený vzduch. Jen tak ležel a poslouchal noční zvuky, a pak konečně usnul, ani nevěděl jak.

Ráno Harryho vzbudil hlas Petunie, jako každé prázdninové ráno. „Ty kluku líná mazej vstávat, ať už máme snídani na stole!" Od té doby co útočí Smrtijedi i na mudly se Dursleyovi více báli a cítili se ohroženi, když u nich Harry bydlí. Proto jsou na něj horší než kdy dřív. Harry pomalu vylezl z postele, ještě unavený nahmátl brýle a poslušně sešel dolů do kuchyně. Poslouchal je, protože nechtěl dělat zbytečné problémy. Až bude mít narozeniny a bude dospělý, sbalí si všechny své věci a nadobro odejde. Ta myšlenka ho popoháněla dál. „No tak, pohni si, přece tady neumřeme hlady," říkal jeho strýc. Harry tedy postavil vodu na kávu, namazal pečivo a nakrájel slaninu. To jim naservíroval na stůl a chvíli poté tam přibyly tři hrnky s bílou kávou. Pak si nachystal pro sebe a rychle to do sebe nasoukal. Nestál o jejich společnost, pokud to není nutná. V pokoji se opět uvelebil na své posteli a začetl se do oblíbené knihy. U té vydržel až do oběda, který naštěstí nemusí chystat a po něm se vydal ven. Při každé vycházce si zkontroloval hůlku a hlídal vzdálenost od domu. Nechtěl, aby se na něj vrhli Smrtijedi, a kdyby ano, běžel by zpět do domu. Nebral to jako zbabělost, ale jako přání starého muže, jenž se jej snažil celý život chránit.

Sedl si na oblíbené místo na hřišti a pozoroval život kolem. Vnímal všechny ty lidi a chápal jejich strach, který z nich vyzařoval. On se však nebál. Ba naopak, měl strašlivý vztek na tu zrůdu, Voldemorta. Byl odhodlaný ho zabít, ať to stojí co to stojí. Ale nejdříve bude pokračovat v Brumbálově hledání, aby ho mohl zabít. Najde všechny ty viteály a způsob jak je zničit. V to byl plně odhodlán.

Ze zamyšlení ho vytrhl dívčí křik. Vydal se obezřetně tím směrem. Spatřil Dudleyho partu jak stojí v kruhu a uprostřed je nějaká dívka, která spíše vypadala jako kluk. „Hele Dudley, to je ten tvůj praštěný bratránek!" křikl jeden z bandy. Dudley se na něho zadíval a hlasitě polknul. Ještě teď si pamatoval co se stalo před dvěma roky. „Jdeme na něj!" křikl další kluk. „Ne! Nechte ho být," zařval na poslední chvíli Dudley. „Pojďte, pro dnešek mám dost," řekl on pak a začal odcházet. Kluci se po sobě podívali, nakonec pokrčili ramena a vydali se za ním. Harry se mezitím ani nepohnul, ale když odešli, přešel k té dívce. „Jsi v pořádku?" optal se jí pro jistotu. „Nevím, ale bolí mě ruka. Co mi sakra chtěli?" „Vždycky si někoho najdou, a pak ho šikanují. Co jsi jim provedla?" zeptal se a prohlídnul si ji blíže. Její tmavěmodré oči ladili s jejími dlouhými a černými vlasy. Postavu měla štíhlou, teda pokud to mohl poznat přes to strašné klučičí oblečení co měla na sobě. Věkem by ji zařadil mezi své vrstevníky. „Chtěli mi vzít Lusi a něco s ní provést." „Kdo je Lusi?" zajímalo ho. „To je moje Evropská želvovinová kočka." „Aha, a ty tu žiješ dlouho? Nikdy jsem tě tu neviděl" „Jsem tady na prázdninách u babi, paní Rodrigové. Znáš ji?" „Ne, bohužel. Nepůjdeme si sednout? Mohli bychom si ještě chvíli popovídat, mám času dost, pokud chceš," nabídl ji. „Ráda,"souhlasila. Přešli tedy k houpačkám, když si sedali, všiml si Harry, že ta holka má hůlku. Hned od ní poodešel a měřil si ji obezřetně pohledem. „Co je?" zeptala se zmateně. „Ty jsi čarodějka?" ptal se nedůvěřivě. „A to je trestné?" zeptala se naopak ona. „Ne, ale proč ses nebránila?" „Nejsem plnoletá,"odpověděla jednoduše. „Řekni mi pravý důvod proč tu jsi. Vidím tě tady poprvé a jiní čarodějové zde nežijí,"vyzval ji. „Všechno se netočí jen kolem tebe Harry Pottere." odpověděla mu s klidem. „Jak víš kdo jsem?"zajímalo ho „Kdo by to nevěděl? Harry Potter, chlapec, který jako jediný prezil smrtící kletbu a zůstala mu na památku jizva ve tvaru blesku na čele,"odpověděla sarkasticky. „Hele, nevím kdo jsi, ani co po mě chceš, ale já nemám zájem." „Niraja,"řekla po chvíli. „Cože?"zeptal se, jestli ji dobře rozuměl. „Jmenuju se Niraja." „Eh? Tak ahoj Nirajo, já už musím," otočil se a odcházel. „Ještě se uvidíme," zvolala za ním. Harry se zastavil až za rohem a přemýšlel co to mělo ksakru znamenat. Jenže na nic kloudného nepřišel, a tak se vydal zpět do svého pokoje.

Zahoukáním jej přivítala Hedvika a vyžadovala své jídlo. Harry jí ho nachystal a zamyšleně si sedl. Neustále mu vrtala hlavou ta dívka.´Byla pěkná, to jo, ale já myslím jen na Ginny. Tak proč ji nemůžu dostat z hlavy?´ Na to nemohl přijít. Nakonec usnul neklidným spánkem. Plným prazvláštních snů vytvořených jeho fantazií.

Ráno ho probudilo neklidné zahoukání sovy. Harry rozlepil jedno oko a chystal Hedviku sprdnout, aby přestala a nechala jej ještě chvilku spát. Jenže jeho sova ho nebudila. V místnosti poletovala Ronova sovička Papušík. Ač nerad musel Harry vstát z vyhřáté postele a uklidnit sovičku. „No ták, Papušíku klid. Uklidni se, zprávu jsi donesl. Hedvika ti určitě nechá kousek místa u misky s vodou." Jmenovaná poplašně zahoukala načepýřila se, jakoby mu rozuměla. Nakonec přeci jen kousíček místa uvolnila. Papušík se po chvíli přemlouvání uklidnil a dovolil Harrymu vzít si dopis. Harry jej nedočkavě rozbalil a nevšiml si, jak se sovička přesunula k Hedvice.

Ahoj Harry, Promiň, že jsem se neozval dřív. Už brzo se uvidíme. Doufám, že ti to Papušík donese dřív než přijedeme. Vypadal nějak divně, už dlouho jsem ho nikam neposílal... Ale chci ti říct něco jiného. Víš, i když si to Ginny nepřizná, nese to strašně. Stýská se ji po tobě. Je jako duch, který proplová světem. Vím že bych to neměl říkat, ale je to tak. Kašlu na všechny ty zásady psaní dopisu, tohle jsi musel zjistit. Papušíkovi plně důvěřuji. Zatím se drž kamaráde. Ron

Harry se pousmál při prvních řádcích, ale poté zvážněl. Sevřelo se mu srdce při pomyšlení, že Ginny způsobuje takovou bolest. 'To nestačí, že trpím já sám?' proběhlo mu hlavou. Dopis si přečetl ještě párkrát, a pak pomocí mudlovských vynálezu spálil. Nebyl určen pro cizí oči.

Navštívil koupelnu a zadíval se pevně do zrcadla. Naproti němu stál hubený černovlasý mladík. Zpoza malých kulatých brýlí na něj hleděl smaragdově zelenýma očima. V obličeji se mu zvýraznily rysy a vyrašilo strniště. A k tomu jeho strhaný výraz, který byl na první pohled znatelný. Vypadal zvláštně. Harry se vůbec nepoznával. Za ten rok se stalo tolik věcí a všechny ho nějakým způsobem ovlivnily, poznamenaly. Jeho hubená postava nebyla naštěstí ovlivněna Dursleyovskou výživou. Ale na vzhledu mu to moc nepřidalo, ba ani staré oblečení po Dudleym. Tohle už nebyl ten nevinný mladý kluk, který poprvé zahlédl Bradavice a spatřil svůj pravý nový život. Tenhle zažil tolik hrozného a jen kousky štěstí. Musel se životem probít a bojovat o něj jak nejvíce uměl. A dokázal to, dostal se až sem a dostane se i dál. S nabitým odhodláním sešel do kuchyně a chystal snídani. Odhodlání mu vydrželo i pár následujících dnů, ale postupně klesalo. Žádné další zprávy už nedostal. Začalo se mu stýskat víc a víc. Tajemnou neznámou dívku už nepokal a vypařila se mu dočista z hlavy. Den míjel za dnem a Harry přestal vycházet z pokoje. Dursleyovi po něm naštěstí už nic nechtěli a vypadalo to, že mu dal celý svět pokoj. Jeho přátelé se stále neobjevili a ani žádná zmínka o nich. Harry klesal na mysli. I když si slíbil, že se nevzdá, začínal se dít opak. Přežíval, chudnul ve svém pokoji a čekal na své narozeniny, po kterých okamžitě zmizí. A pak jednoho dne, znenadání zazvonil domovní zvonek ve zcela tichém domě. Dursleyovi si odskočili na nákup a Dudley se toulal někde se svojí partou. Harry obezřetně zamířil se svojí hůlkou dolů po schodech a snažil se nedělat hluk. Kukátkem ve dveřích spatřil své přátele. Pocítil velikou radost a už už chtěl otevřít, ale pak si vzpomněl na zabezpečení minulého roku. Pan Weasley musel říct heslo, aby si byli jisti, že je to on. S kouskem zdravého rozumu se rozhodl je prozkoušet. Přemýšlel co by mohli vědět jen oni a nikdo jiný by se to nemohl ani domývat. „Hermiono? Rone?" zeptal se obezřetně. „Harry, ahoj, pust nás dál," pozdravil jej Ron. „Ehm... Rone? Pamatuješ na minulý rok?" „Jo, kdo by mohl zapomenout vid Hermiono?" usmál se a strčil do ní. „Rone!" okřikla jej Hermiona. „Co tím myslíš?" zeptala se teď ona. „Řeknete mi, proč mě neviděli Smrtijedi na té věži? A jak jsem se rozhodl na konci roku?" „Aha," pochopila Hermiona. „Byl jsi svázán Brumbálovým kouzlem a pod neviditelným plástem. Na konci roku jsi se rozhodl pokračovat v Brumbálove cestě. Rozhodl ses opustit vše co máš a jít. Odejít s přáteli, kteří tě nikdy neopustí." Harry se pousmál. Tohle byli oni. Rychle otevřel dveře a Hermionu pevně objal. S Ronem si stisknul ruku a taky ho přátelsky obejmul. „Myslel jsem, že se už neukážete," říkal jim na pokraji slz. Šťastných slz. „Nikdy by jsme tě nenechali na holičkách kámo," usmál se na něj Ron. „A nepozveš nás dál?" zeptal se pak. „Jasně," usmál se i on a pustil je dál. Vyšli do jeho pokoje a posadili se. Měli si toho tolik co říct. „Proč jste se neozvali? Nepřišli dříve?" zeptal se už trošku naštvaněji. „Harry, ty asi nečteš Denní Věštec že?" zeptala se Hermiona. „Ne proč? Stalo se něco?" zeptal se zmateně. „No...asi by sis to měl přečíst," řekl Ron a podal mu pár článku z Denního Věštce. „Řekli jsme si, že by tě něco z toho mohlo zajímat." Harry na nic nečekal a našel si nejstarší článek.

7.7. Nedělní vydání.

Otřesení kouzelnické společnosti.

Po smrti největšího kouzelníka všech dob, Albuse Brumbála není snad již nikdo, koho by se Vy-víte-kdo bál. Kdo nás zachrání ? Kdo zahubí zlo jenž nás svírá? Je ještě ochotný za nás někdo položit život? Toto jsou otázky, které si pokládá každý z nás. Ano, zbyl zde ještě Harry Potter. Pro některé chlapec, který přežil , pro jiné Vyvolený. Bude mít tu odvahu čelit zlu bez svého zastánce? Byl to záměr Vy-víte-koho? Má teď již volnou cestu k tomuto chlapci, a pak k nám? Opravdu už není žádná šance? Ministerstvo nás neustále přesvědčuje jak skvělou koná práci a přitom jim to všechno probíhá rukama. Zdá se, že Rufus Brousek není o moc lepší než náš bývalý ministr. Ale nemůžeme popřít, že jako Bystrozor se proslavil. Doufejme tedy, že on se nevzdá. A pokud se nevzdá on, určitě se nesmíme vzdát ani my! Proto mluvím přímo k vám. Vzchopte se! Tohle už jsme jednou přežili a přežijeme zas. Sevřete pevně své hůlky a braňte se. Nastávají krušné časy. Budete se muset ubránit sami. Nespoléhejte na to, že vám někdo pomůže. Proto vám radím, pokud se octnete v nebezpečí života. Perte se o něj a nevzdávejte se. Avšak nesnižte se na jejich úroveň. Zmrzačte je při obraně, zavřete do želáře, ale nezabíjejte. Přeci nejsme stejní vrazi jako oni. Článek sepsal neznámý autor. I pres protesty Ministerstva jsme se jej rozhodli vydat. Měli bychom vědět, na čem jsme.

Harry odložil noviny. Teprve teď si uvědomil, co všechno způsobila Brumbálova smrt. „To ještě není všechno. Máš toho dost co číst," řekla Hermiona. Harry se tedy nadechl a začetl se do dalšího vydání.

22.7 Pondělní vydání

Mohutné masakry

Stalo se to, čeho jsme se obávali. Vy-víte-kdo začal hromadně vraždit, a to nejen v Anglii. Už k tomu nemá žádný skrytý důvod. Prostě jen pokračuje ve své vizi zabít všechny mudly a kouzelníky nečisté krve. Jen za dva dny vyvraždili Smrtijedi přes třicet mudlovských rodin a dvacet kouzelnických. (Jejich jména zveřejníme, až to bude možné.) A to není to nejhorší. Počet mrtvých stoupá každým dnem a my s tím nemůžeme nic udělat. Dokonce deset Bystrozoru leží u Munga ve velice vážném stavu. Jak to bude pokračovat dál? Opravdu mu dovolíme jeho plán dokončit? Proč se jim nikdo nepostaví? Kdyby jsme se seskupili a zaútočili na ně hromadně, možná bychom měli větší šanci, než umírat jako na porážce.

Ani za mák se mu nelíbilo to co se děje. Beze slov sebral další článek a začetl se.

25.7. Čtvrteční vydání

Odhalení!

Ministerstvo odhalilo tajnou skupinu Fénixův řád, který předtím vedl sám Albus Brumbál. Jedná se o skupinu lidí, kteří jsou organizovaní a bojují proti Smrtijedům. Jako jediní měli tu odvahu se jim postavit. Co nás však pobouřilo je chování ministerstva. Podařilo se jim několik členu chytit a chtějí je zavřít do Azkabanu! Copak se Brousek pomátl? Oni byli jediní, kteří opravdu bojovali a neříkali fámy. Nyní se kvůli našemu slavnému Ministerstvu tento spolek rozpadá a ztrácí své členy. Ministerstvo jim zabavilo místo, kde se scházeli a chystají se proti nim bojovat. Obrátil se nám svět opravdu vzhůru nohama, nebo vy-víte-kdo ovládl Ministerstvo? Proto vyzývám vás, naše čtenáře, abychom se jim pokusili pomoci, když nám pomáhají oni. Přece neučiníme tu samou chybu dvakrát. Nejdříve jsme odvrhli Harryho Pottera a teď i je? To určitě nesmíme, pokud se nechceme zabít sami.

Harry jen potřepal hlavou a začetl se do posledního článku. Opravdu nečekal, že se bude situace vyvíjet takhle.

29.7. Pondělní vydání. 'To je dnešní,' uvědomil si.

Bradavice

Přinášíme vám nejžhavější zprávy z Ministerstva. Největší rada Starostolec se rozhodl, že škola nebude otevřená dokud sami neprověří její bezpečnost. Nynejší ředitelka Minerva McGonagallová se tedy podle jejich přání snaží školu ještě více zabezpečit. Podařilo se nám zjistit, že ještě s jedním učitelem vymýšlejí složité kouzlo, které by mělo oživit prastaré ochránce Bradavic. Ovšem co jsou oni ochránci nevíme. Nikdo si nepamatuje, že by se kdy dřív použili. No...necháme se překvapit. Snad se jim to povede. Zavřít Bradavice by byla opravdu škoda. To uznává i sám Ministr kouzel Rufus Brousek. Jako přílohu k tomuto vydání přidáváme rozhovor s panem Ministrem, který i přes svou vytíženost nám dopřál pár slov.

Harry shlédl o pár řádku níž, kde nalezl onen rozhovor.

„Pane Ministře, mohl by jste nám popsat výsledky Bystrozorů? A proč myslíte, že vy-víte-kdo pozastavil vraždění?" „Ano, jistě. Takže naší Bystrozoři sledují už pár dnů jistou skupinu Smrtijedů a chystají se k jejich zatčení. Čekají, protože se zhotovuje nové vězení, které bude pro nás lépe kontrolovatelné. Již brzy budou výsledky, na které tak nedočkavě čekáte. Proč pozastavil vraždění nevíme, ale pouze se domýváme. Myslíme si, že opět zaměřil svou pozornost na Harryho Pottera. Ten má jistě naší plnou ochranu, i když ji na konci roku odmítl, hodláme ho chránit." „A mohl by jste nám sdělit co se stalo se skupinou zvanou Fénixův řád?" „Ale jistě. Zabavili jsme jim budovu, kde se stýkali, protože ve skutečnosti škodili naším Bystrozorům v práci. Všude byli první a akorát se nám motali pod nohama. Nebyli pozavíráni, ale pokud se toto bude opakovat, jisto jistě skončí v našem vězení." „Ještě bych se zeptal. Nevíte náhodou, kde skončil náš bývalý kolega Rolfer, který napsal několik posledních zajímavých článku?" „Ano pan Rolfer...už si vzpomínám. Dozvěděli jsme se, že byl spolčený se Smrtijedy a snažil se přes noviny pošpinit Ministerstvo. Proto byl chycen a poslán do našeho vězení. Ale je možné, že takových to lidí u vás nalezneme více. Nemusíte se však bát. Určitě se o ně postaráme. Teď už budu muset jít. Však víte práce volá. Bylo mi potěšením. Jakže se to jmenujete?" „Michael Richardson." „Nashledanou pane Richardsne." „Nashle pane Ministre."

Tady článek končil. Odložil noviny a podíval se na své přátele. „No? Co na to říkáš?" zajímalo Hermionu. „Myslím, že mi bylo lépe bez těch novin," řekl sarkasticky. „Harry, já to myslím vážně." „To já taky," trval na svém. „Ty ses ale tvrdohlavej!" utrhla se na něj. „Dobře. Myslím si, že mám Brouska míň a míň rád a že je to ten největší tupec jakýho jsem poznal." „On není tupec. Má to všechno promyšlené víc než si myslíš. Svým rozhovorem, který poskytl Dennímu Věštci jim dal jasně najevo, že se proti němu nesmí nikdo postavit. Alespoň ne veřejně. Proto zabavil štáb rádu. A proto jsme nemohli přijet dřív. Hlídá tě jako oko v hlavě, abys mu nemoh škodit." „Táta má na Ministerstvu peklo. Brousek moc dobře ví, že patří k řádu, ale nemůže mu to dokázat. Sledují všechny, a taky ví, že jsme tady." „Co budeme tedy dělat?"obával se Harry. „Mám to promyšlené. Zůstaneme tady do tvých narozenin. Pak přejedeme do Doupěte na svatbu. Po ní se vydáme na vaší zkoušku z přemisťování, a pak zmizíme." „Teda Hermiono. Nepřestáváš mě překvapovat." „Jo, mě taky ne. A to to vymýšlela jen pár hodin," okomentoval to Ron. „Dobře, takže tu zůstaneme do mých narozenin. Jenže já Dursleyovým neřekl, že tu semnou bude někdo bydlet. A pochybuju, že by to dovolili." „Fajn, co navrhuješ teď ty?" zajímalo Hermionu. „Můžete kouzlit že? Takže kouzlem zvětšíte tenhle pokoj, tam si dáte věci a budete bydlet. Pak stačí, aby jste to skryli před Dursleyovými." „Dobře, to by na dva dny mohlo stačit. Ale co jídlo?"řekla Hermiona. „To můžu vyřešit já," ozval se Ron. „Ty?"zeptali se Hermiona a Harry nedůvěřivě. „No...jo. Mamka trvala, abychom se naučili pár kouzel. Jako připravit něco k snídani, obědu a další,"vysvětlil Ron. „V tom případe to tak můžeme udělat. Budeme celý dva dny ve tvém pokoji, ale ty taky,"rozhodla Hermiona. „Tak se dejte do práce. Měli by tu být za chvíli. Půjdu zkontrolovat dolů, jestli jste tam něco nenechali." Nechal je tedy o samotě, aby mohl přemýšlel. 'Tolik věcí se stalo za tak krátkou dobu a já o tom ani nevěděl. Nejspíš nebylo nejlepší rozhodnutí nepřijímat Denní Věštec. Ale proč Voldemort přestal vraždit? Na co se teď zaměřil. Snad ne zas na mě. Nebo zjistil, že už vím o viteálech? Ne, Brumbál přece říkal, že to neucítí. Jenže Brumbál už se tolikrát mýlil... Musíme rychle zmizet a zničit ty Voldemortovy duše. Jenže je tu ten zatracený Brousek! Ten nás nenechá jen tak odejít.' "Ksakru!"ulevil si nahlas. Zkontroloval přízemí a vydal se zpět za svými přáteli. Vešel do pokoje a nechápavě se rozhlédl. Ron a Hermiona tam nebyli. 'Že by někam odešli?' napadlo ho. 'To těžko' odpověděl si hned. 'Možná se jim něco stalo.' Napadaly ho spousty myšlenek, ale jedna neuvěřitelnější, než druhá. Pak odkusi zaslechl smích. "Hermiono, měla bys nás nejspíš zviditelnit pro Harryho,"dořekl se smíchem. „Víte jak jsem se bál, že se vám něco stalo?!" vyhrkl na ně jakmile je uviděl. „Nám stačilo vidět tvůj výraz. Ten snad nikdy nezapomenu." „Vícekrát už to nedělejte. Rozumíte?"říkal stále naštvaně. „Harry, my jsme tě nechtěli vyděsit. Bylo to nedopatření. Už to neuděláme."snažila se jej uklidnit Hermiona. „A teď si dáme něco dobrého k večeři. Co říkáš? Ale nejdřív si prohlédni, co jsme vytvořili,"řekl Ron. Harry se na ně ještě jednou škaredě podíval, a pak se zaměřil na zbytek pokoje. Místnost se dvakrát zvětšila. Zmizel Harryho šedý koberec se škaredou postelí a nábytkem. Místo toho se tu objevily tři postele s nebesy stejné jako jsou v Nebelvíru. Dále tři skříně, jeden veliký stůl se třemi židlemi. A jeden menší stůl, který je určený k jídlu. Taky se tady objevila menší knihovnička a kouzelnické šachy. To vše v barvě červeno-zlaté se symboly Nebelvíru. „Páni, to je jako být v naší věži," zaradoval se Harry. „Jo, bylo jednodušší přeměňovat v něco co dokonale známe,"souhlasila Hermiona. „Teď to budeš mít skoro jako doma,"zaradoval se i Ron. „Dáme si teda nějaké to jídlo?"ptala se Hermiona a Harry s nadšením přikývl. „Dobře, ale radši ustupte, posledně to nějak nevyšlo,"upozornil je Ron. Soustředil se a švihl prudce hůlkou. Ozvala se rána a na stole se objevili tři talíře s chleby potřenými džemem. A tři sklenice plné mlékem. „Teda Rone. Můj tlustý bratránek by řekl, že válíš," pochválil jej Harry. „Tohle se od tebe budu muset naučit,"přidala se i Hermiona. „Doufám že to je k jídlu,"zapochyboval Ron. Sedli si ke stolu a s chutí se pustili do večeře. Po jídle si ještě povídali o všem co se stalo, když s nimi Harry nebyl. A že toho nebylo málo. Pozdě noci slyšeli otevírání domovních dveří a těžké kroky Dursleyových. Museli jít spát, aby se neprozradili.

„Pottere! Jak to, že tu už nemáme snídani?!" zařval přes celý dům Vernon. Harry se s trhnutím probudil a podíval se kolem sebe. Nezdálo se mu to. Jeho přátelé jsou tu opravdu s ním, ale ještě spí. Rychle se sebral a sešel dolů, aby jeho strýc znova nehulákal. „Můžeš mi říct, jak to, že tu nemáme snídani?"vztekal se Vernon. „Já...já jsem zaspal,"odpověděl Harry. „Tak ty sis zaspal... Ale co je nám do toho? Nemysli si, že když zaspíš, tak se vyhneš tomu, abys dělal naší snídani. A dělej, dneska pospíchám."seřval jej nevrle. Harry radsi už nic neříkal a pustil se do práce. Hned po snídani mu Petunie zadala další úkoly. „Posekáš trávu, zaliješ květiny, poryješ mi záhon, a to všechno i na zadní zahradě Dělám to pro tebe, aby ses někde neflákal. Važ si toho." Harry byl vážně naštvaný. 'Vždyť nejsem jejich otrok,' nadával v duchu. Avšak uklidňovala ho myšlenka, že odsud za chvíli vypadne a zapomene, že kdy nějaké Dursleyovy znal. V pokoji nechal Hermione a Ronovi vzkaz, ať se nějak zabaví, že on má práci na celý den. Nejdříve se pustil do přední zahrady, ta je totiž větší. Při okopávání záhonu si vybíjel zlost na všechno a na všechny. Po něm se pustil do zalévání květin, ale to však nedokončil, protože byl oběd. Petunie mu dala něco na talíř a odnesla ven, aby vevnitř nic nezašpinil. Toho celkem naštvalo, ale co mohl dělat? Raději se pustil opět do práce, ať se může co nejrychleji vrátit k přátelům. To však nebylo tak lehké. Bylo už pozdě odpoledne a on končil teprve s prací ve předu a na další už neměl sílu. I tak se tam vydal, sedl si na zem a nabíral sílu. Když v tom, se začala zem sama okopávat, hadice sama zalévat a sekačka sama sekat. Harry tomu nemohl uvěřit, vždyť on žádné kouzlo nepoužil a Ron s Hermionou sem z pokoje neviděli. Jenže, kdo mu tedy pomohl? Odpověď na svou nevyřčenou otázku dostal v zápětí. Snesl se k němu malý lístek. Rychle ho uchopil a přečetl si ho.

Nemám ráda nesplacené dluhy. Tys pomohl mi a já teď tobě. Jsme si kvit. Niraja

'Málem jsem na ní zapomněl,' proběhlo mu hlavou. „Děkuju,"řekl nahlas, i když nevěděl, zda ho uslyší. Poté počkal až nástroje udělají svou práci, aby je mohl sklidit a jít dovnitř. V kuchyni si vzal kousek chleba a s vyčerpáním se svalil na svou postel v pokoji. Ron a Hermiona si k němu okamžitě přisedli a vyptávali se co musel dělat. Pak celou noc nadávali na Dursleyovy. Jenže Harry jim neřekl vše. Zatajil jim Niraju, v podstatě ani nevěděl proč. Povídali si opět do noci a až k ránu šli spát.

Tentokrát ho nečekalo probuzení od strýčka nebo tety. Dům byl naopak velice tichý. Harry se probudil a podíval na hodiny. Ukazovaly třičtvrtě na jedenáct. Oblékl se a sešel do kuchyně. Dudley, ani Vernon a Petunie tu nikde nebyli. Harry prošel všechny pokoje, ale ať se díval všude, nikde je neviděl. Pokud by někam odjeli, nechali by mu vzkaz, tohle jim nebylo podobné. Vrátil se zpět do svého pokoje a probudil Rona s Hermionou. Počkal až se úplně probrali a vysvětlil jim situaci. Hermiona si zamyšleně sedla a přemýšlela. „Opravdu ti neřekli, že chtějí někam jet?"ptala se Harryho. „Nikdy nejezdí pryč na víc jak den, protože by mi nenechali prázdný dům. A pokud někam jedou, tak to řeknou a patřičně mi vyhrožují, abych tu nic neproved," odpověděl jí s jistotou. „Jenže co se tedy stalo?"položil důležitou otázku Ron. „Nemyslíte, že si je vzali Smrtijedi ne?" zeptal se po chvíli. „Ne, to určitě ne. Nenechali by nás tady,"zamítla to Hermiona ihned. „A co Brousek?"napadlo Harryho. „Ministr? Proč by to dělal?" „Přece mě chtěl získat pro Ministerstvo. Možná to chce za každou cenu,"sdělil jim svou myšlenku Harry. „To jako, aby tě vydíral?"ptal se Ron. „To by mohlo být,"souhlasila Hermiona. V tom ji však napadlo. „Říkal jsi za každou cenu?" ověřovala si Hermiona. „Jo proč?"ptal se teď nejistě Harry. „Protože tohle by určitě nebylo to jediné co na tebe nachystal. Musel by mít něco v záloze, kdybys nepřistoupil na jeho nabídku. Harry, ještě nejsi plnoletý, zbývá ti poslední den, ale pořád nesmíš čarovat." „Ty myslíš, že by mě chtěl dostat znova před Starostolec?" nevěřil vlastním uším. Hermiona jen kývla, ale dál už nepromluvila. Něčeho si totiž všimla. Na okně ležel malý brouček. Nechala by ho být, jen by jí nesměl být něčím známý. Švihla hůlkou a brouk se k ní nesl ve vzduchu. Počkala až se jí dostal na dlaň, pak ho položila a znovu švihla hůlkou. Místo brouka se jim začala objevovat známá tvář Holoubkové. „Vy!"vykřikla Hermiona. „Ano já. A pamatuji si co všechno jste povídali o panu Ministrovi. Takhle ho křivě obvinovat. Za to si půjdete na nějakou dobu sednou do nového útulného místečka,"odpověděla. „To on vás poslal?" vyptávala se Hermiona se stále namířenou hůlkou proti ní. „A kdo jiný? Má to dokonale promyšlené," dořekla a začala se smát chechtavým způsobem. „Jenže vy jste nic nezjistila,"řekla ji pevně Hermiona a znovu švihla svou hůlkou. „Ale zjistila. Říkali jste...říkali jste...bože, já nevím co jste říkali. Cos mi to provedla ty huso malá mudlovská. Já tě..." nestačila doříct, protože Hermiona znovu máchla hůlkou. A z Holoubkové byl opět Brouk a ten zmizel oknem pryč. „Hermiono, vždyť nás teď prozradí!"řekl naštvaně Ron usmívající se Hermioně. „Ale neprozradí. Ani neví že tu byla. Použila jsem na ní silně matoucí kouzlo. Vlastně to funguje jako, kdybys jí vymazal paměť. Akorát tohle nejde zjistit." „Hermiono, ty jsi jednička,"řekl šťastně Harry. „Neraduj se předčasně. Ještě to neskončilo, teď bude zuřit. Musíme se mít na pozoru." "Prásk!"ozvalo se z ulice. Všichni tři se po sobě nejistě podívali. 'A je to tu,'pomyslel si Harry. Přešli k oknu a opatrně se rozhlíželi po zdroji zvuku. Nikde nic nebylo. Pak se ozvalo několik dalších prásknutí. Teď už věděli co to způsobilo. Přemisťovali se sem kouzelníci v černých pláštích s kápí. Smrtijedi. „Hermiono, neříkala jsi, že mě tu Brousek hlídá? Neměl by zakročit?"napadlo Harry. „Já...já nevím,"vypadlo z ní po chvíli. „Hele nemyslíte, že bychom no...že bychom měli zdrhnout?"zeptal se Ron. „Rone, ale tady není kam zdrhnout. Vidíš, jsou všude,"připomněl mu Harry. „Zkusíme se přemístit," napadlo Hermionu. „Hermiono, já ani Harry se přemisťovat ještě nemůžeme." „Sakra, tak co budeme dělat!"naštvala se. „To se ptáš nás?" zděsil se Ron. „Hermi, tys vždy něco vymýšlela, tak mysli." "Když mě nic nenapadá,"postěžovala si. Začala přemýšlet ještě víc. Rozhlédla se po pokoji a uvazovala, co by mohla použít. Mezitím se začali Smrtijedi přesunovat blíž k domu číslo čtyři. Těsně u něj se zastavili a na něco čekali. „Hermiono, jestli máš na něco přijít, tak je to právě teď,"řekl jí Harry. Nic však dělat nemuseli. Ke Smrtijedům se začali přemisťovat lidi z řádu a boj začal. Bylo jich víc, takže by měli vyhrát. Jenže pak se tam přemístili Bystrozoři. Pomohli jim s bojem proti Smrtijedům, ale pak se obrátili i proti řádu. Ti to nečekali, a proto jich pár chytili. „Zatracený Brousek,"zaklela Hermiona. „Ty myslíš, že je chce zavřít?"ptal se nevěřícně Ron. „Ne, chce je pozvat na čajový dýchánek. Co myslíš Rone!,“ vyjela na něj Hermiona. „To mu nesmíte dovolit!"řekl Harry. „Dobře, dobře. Rone použiju na vás krycí kouzlo, budete neviditelní. Máte tu košte? Dobře, takže ho použiju i na vaše košťata. Harry, ty si mezitím rychle sbalíš věci a Ron osvobodí lidi z řádu." „Fajn, konečně rozumná slova Hermiono,"pochválil jí Harry. Hermiona ihned švihla hůlkou na Harryho a na Rona. Ron teď vstoupil do okna a kontroloval situaci. Lidí z řádu už bylo málo, nedokázali by se osvobodit. Proto použil neverbální svazovací kouzlo na prvního Bystrozora, který držel v šachu nejvíc lidí z řádu. Nečekal to a tak ho zasáhla v plné síle. Lidi z řádu se okamžitě vrhli pro své hůlky a zapojili do boje. Bystrozori byli zmatení, nevěděli odkud kouzlo přišlo. Takhle se Ronovi podařilo osvobodit všechny lidi z řádu, teď to bylo na nich. Jenže mezitím ušli pozornosti dva Smrtijedi, kteří stáli u domu a něco říkali. „Myslím, že je čas vypadnout, někdo se ti snaží dostat do baráku Harry,"upozornil je Ron. Harry přikývl a zavřel kufr. Mel vše co potřeboval. Podíval se na Hermionu. Právě zneviditelňovala Rnovo koště. Když v tom se ozvala strašlivá rána a celý dům se otřásl. Hned na to uslyšely kroky mířící nahoru. Harry rychle sebral Hermioně koště, chytil kufr a nasedl. Ron s Hermionou si sedli na kulový blesk, jejich kufry držela Hermiona ve vzduchu. Kývli na sebe a vyletěli oknem pryč. Právě v té chvíli vtrhli do místnosti Smrtijedi. Bylo pozdě, nikdo jiný v místnosti už nebyl. Vyletěli na košťatech co nejvýše a sledovali boj. „Neměli bychom jim naznačit ať zmizí?"napadlo Harryho. Hermiona kývla na souhlas. „Měli jsme s řádem domluvený signál, kdyby se něco stalo. Rone, slítni blíž k zemi, ať ho můžu použít." „Jasně." Na chvíli se Harrymu ztratili z očí a dole, pod ním se na obloze rozzářil veliký zlatý fénix. Lidi z rádu zareagovali pohotově. Ozvalo se jedno hlasité prásk a byli pryč. Souboj zůstal mezi Bystrozory a Smrtijedy. Hermiona a Ron se dostali hned k Harrymu a křikli na něj: "Leť!" A tak letěli jak nejrychleji mohli. Teda alespoň Harry s Ronovým koštětem, které se nemohlo vyrovnat Kulovému blesku.

Letěli strašně dlouho. Harry byl celý promrzlý, ze dne se stala noc a oni ještě nebyli na místě. Harry vlastně ani nevěděl kam letí, proste následoval své přátele. Po další půl hodině začali klesat. Míjeli veliký hustý les, který se táhl pres celou krajinu. V dálce zahlédli veliké jezero a kousek od něj stál nějaký malý dům. Ron s Hermionou zamířili k němu. Přistáli na zahradě před ním a slezli z košťat. Pořádně si protáhli své ztuhlé těla. „Kde to vůbec jsme?"zajímalo Harryho. „Tohle je dům, který ti přenechal Brumbál. Prý zanechal závěť a svůj majetek rozdělil. Tobě přenechal tento dům a dopis, který ti dá sama Mcgonagallová."řekl stručně Ron. „Ale není obyčejný. Brumbál jej bravůrně přizpůsobil. Nejde zakreslit do mapy. Existuje jen jediná mapa, kterou jsme viděli my a uvidíš ji ještě ty, pak bude spálena. Také se sem nedá přemístit a nezjistí, jestli tu někdo čaruje. A má tady být taky knihovna s nejstaršími spisy na světe. Brumbál ti ho chtěl dát k narozeninám."dořekla Hermiona. Harry si sedl na trávu a rozplakal se. Brumbál mu tolik chyběl. Až teď si uvědomil jak moc jej měl rád. A co všechno pro něj udělal. I po smrti mu zanechal bezpečný úkryt. Hermiona jej objala a pomohla mu se zvednout. Spolu s Ronem, který očaroval jejich věci, se vydali do domu. Harry musel jako první otevřít, a pak mohli vejít. Dům vevnitř vypadal o mnoho větší. Vstupní síň byla veliká a dlouhá chodba s hodně dveřmi a obrazy na stěnách. Byla zařízená ve dřevě. Podlahu pokrýval červené koberce se zlatými okraji a když se podívali na strop. Spatřili tři velikánské lustry ze skla, které osvětlovali celou místnost. Harry i jeho přátelé byli uchváceni. Byla to nádhera. Cítili se zde moc dobře. Harry se rozhlédl a otevřel první dveře napravo. Vešel do místnosti osvětlené jen krbem. Uprostřed místnosti stál malý, ale dlouhý stůl a kolem něj čtyři gauče ve vínové barvě. A za tím stál veliký krb, podobný jen těm v Bradavicích. Sotva vstoupili do místnosti zakopli málem o huňatý vínový koberec. Harry se však stačil chytit křesla hned vedle dveří a Hermiona s Ronem se zastavili o něj. Nestálo tam jen jedno křeslo, ale hned několik podél zdí. Hned na to si všimli obrazu. Ale nebyly to ledajaké obrazy. Byly to obrazy ředitelů Bradavic a mezi nimi zahlédli i podřimujícího Brumbála. „Hele už jsou tady!"zařval jeden obraz, aby probudil ostatní. Ti se začali zvedat a prohlížet příchozí. „Pojďte blíž, my vám nic neuděláme,"ozvalo se od jedné čarodějky. „Jsou to opravdu oni?"ozvalo se z dalšího obrazu. „Ano jsou to oni,"potvrdil Brumbál. „Pane profesore,"vyhrkl Harry. „Ano, jsem to já Harry." „Chtěl bych vám poděkovat. Za všechno." „Ty si to zasloužíš chlapče. A teď by jste si měli prohlédnout zbytek domu," dořekl a mrkl na ně. „Aspoň mi řeknete, jestli se mi povedl, nebo ne." dořekl, když za sebou zavírali dveře. Harry si zvolil další a to hned naproti. Když otevřeli dveře osvítilo celou místnost zlatavé světlo. Tentokrát o nic nezakopli, žádný koberec zde nebyl, pouze podlaha pokrytá šedými kachlicemi. Uprostřed se nacházel stůl obklopený židlemi. Kousek dál, v rohu stály skříně a police. Harrymu tato místnost připomínala kuchyň v Síriusově domě. Dveře radši zavřel a přešel k dalším. Druhým dveřím napravo. Poznali hned, že se jedná o knihovnu. Po celé místnosti byly rozestaveny regály a v nich snad všechny kouzelnické knihy na světě po jednom výtisku. Místnost byla přímo obrovská a v rohu stály čtyři křesla. Také si všimli, že je místnost rozdělená na patro. Vedle křesel se nacházelo schodiště, po kterém se dostali do stejně velké místnosti s podobným počtem knih. Hermiona se úplně rozplývala. Musela si sáhnout alespoň na pár knih, než odešli do další místnosti. A to hned naproti. Ocitli se v malé místnůstce se sníženým stropem, malinkou postelí, skříní , křesílkem a stolkem. Místnost byla celkem chuze, ale útulně zařízená. „Dobrý den pane Harry Pottere," ozvalo se za nimi, až se lekli. Mezi dveřmi stál jejich malý přítel, domácí skřítek Dobby. „Dobby, co tady děláš?"zajímalo Harryho. „Profesor Brumbál mi tu nabídl práci. Nechtělo se mi odejít z Bradavic a od vás, ale když se Dobby dozvěděl, že ten dům je váš pane. Přijal to s radostí." „Rád tě tady vidím Dobby." „My taky," řekla Hermiona i za Rona. „Tohle je tvůj pokoj?"zajímalo jí. „Ano paní. Profesor ho zařídil podle mých představ." „Tak my tě teď necháme a doprohlídneme si dům,"rozhodl Harry. Přešli do poslední místnosti v přízemí. Stála hned vedle Dobbyho místnosti. Podle různého druhu a množství jídla usoudili, že je to špizírna a dál ji neprozkoumávali. Teď se ocitli na konci chodby u dvou točitých Schodišť. Jedny schody vedly dolů, do sklepení a ty druhé se stejným kobercem, který je v chodbě vedli do prvního patra. Shodnuli se na tom, že jsou dost unavení, a proto se vydali nahoru. Po několika schodech se ocitli v té samé chodbě s osmi pokoji. Na každých dveřích byl zlatý štítek se jménem. Všechny pokoje nalevo neměly žádné jména. A všechny byly stejné. Uprostřed pokoje postel s nebesy, pod oknem stůl se židlí a u dveří skříň. Místnosti byly zařízené v Nebelvírské barvě, včetně doplňku. První dveře napravo nesly pojmenování Harryho pokoj. Harry je opatrně a pomalu otevřel. Byl zařízen stejně jako ostatní pokoje, ale jemu připadal nádhernější, protože byl jen jeho. Nechal si tam hned věci a do koukli zbytek patra. Všechny pokoje byly opravdu stejné. Harry, Hermiona i Ron zašli do svých pokojů a svalili se unaveni na postel. Tenhle den byl plný zážitků. A jisto jistě nebyl poslední. Harry ve svém pokoji, pod peřinou usínal s úsměvem na tváři. Konečně pocítil jaké to je být doma. Mít bezpečné místo, ve kterém se cítí dobře. Tohle byl nejlepší dárek, který kdy dostal. A Brumbál byl jedinečný člověk.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

web

(sasha, 15. 8. 2011 15:16)

ahojte, ak budete mat cas, mohli by ste sa pozriet na moj web. pisem tam poviedky o Harrym Potterovi. Dakujem.
http://hpfanfic.webnode.sk/

Chyba

(adadraus, 14. 6. 2009 23:09)

Aha, tak tady tagy nefungujou, nevadí... ;o)

Pěkné ;o)

(adadraus, 14. 6. 2009 23:07)

Velmi zajímavá povídka a taky pěkně dlouhá kapitola. =) Akorát mě zarazilo to s tou Nirajou, jak tu psala Ginny, ale kdo ví, co je zač. Jinak super! Zajímá mě, jak bude pokračovat dál, takže jdu hned na další kapitolu. =))

<a href="http://adadraus.blog.cz"> můj blog </a>

shrnutí...

(ginny, 10. 7. 2008 13:34)

tuhle povídku jsem četla už hrozitáncky dávno...a potom jsem na ni už zapomněla...píšeš to moc hezky jediná kritika:nejdřív ta holka Niraja nemůže kouzlit a pak se tam najednou snese lístek s tím že sekačku začarovala ona ale jinak to píšeš mo......c hezky!!!

pochvala

(Gigi, 14. 5. 2007 16:36)

Je to opravdu super. Sama si píšu svoji vlastní povídku a překvapilo mě, že tam máme pár podobných věcí. Např.: Návštěva Smrtijedů a Harry se svými kamarády v Zobí ulici. Jen mě dost překvapili tvoje článku o rozpuštění řádu. Ale je to tvůj názor. Moc hezky se to čte:-)

návrh..

(Angie, 25. 3. 2007 14:53)

Ahojky...máš to tu moc pěkné..a chci ti to tu pochválit.A chtěla bych ti něco navrhnout. Taky píšu povídku a chtěla bych se zeptat jestli bych jí nemohla uveřejnovat u tebe-myslím tím že bych ti posílala kapitolky.Já mám sice svůj blog ale ten je zcela o ničem jiném a příde mi, že je škoda aby ta povídka zůstala nezveřejněná a pouze v mé hlavě.Jen bych samozřejmě chtěla abys napsala že je ode mě...Je to na tobě. Když tak mi odpověz nebo jestli se chceš ještě na něco zeptat tak mi napiš na maila: potvurkaaa.T@seznam.cz opravdu zatím není žádný špatný úmysl nebo tak ale chtěla bych někde uveřejnit svojí povídku...prosím odepiš brzo.Angie

Galadriel.M@seznam.cz

(Polgara, 14. 3. 2007 15:13)

Ahoj, zatím je to moc hezký. Mám taky blog a chci se tě zeptat jestli se nechceš spřátelit? www.polgara.estranky.cz