Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola pátá.Vše zas v normálu?

26. 2. 2007

Harry se s trhnutím probudil uprostřed noci a rozhlédl, aby zjistil co ho ze spánku vyrušilo. Chlupáč seděl pod oknem a pozoroval úplněk. Z venku se ozvalo zavytí. Chlupáč začenichal, a taky zavyl. Někdo zvenčí znovu zavyl a tentokrát hlasitěji. Chlupáč mu znova odpověděl. Takhle se to opakovalo ještě párkrát, a pak nastalo ticho. Harry se tázavě zadíval na svého vlčího přítele, jakoby čekal odpověď, té se mu však nedostávalo. Zatřepal hlavou a postavil se vedle vlčka. Pozoroval úplněk a vzpomenul si na tu noc, kdy poznal Siriuse, kdy jim utekl Petr a všechno to začalo. Ale ten večer taky zachránil sebe a Siriuse před hordou Mozkomorů. Tehdy v sobě našel tu potřebnou energii a sílu k mocným kouzlům a bude ji muset najít zase. Zadíval se ještě jednou na úplněk a přešel zpět ke své posteli. Lehl si zpět do postele a znovu usnul nepamatujíc si tuhle chvíli.

„Dobré ráno,“ pozdravil Harry své přátele a hlasitě zívnul. „Ahoj Harry,“ odpověděla mu kamarádka s úsměvem. „Neslyšeli jste v noci nějaké vytí?“ zeptala se pak Hermiona. „Kdepak, byl jsem utahaný. Jak jsem večer usnul, tak jsem se i ráno vzbudil,“ odpověděl Ron. „Pokud si pamatuji, tak ne proč?“ zeptal se Harry. „V noci jsem nemohla spát, a tak jsem si četla. Bylo už kolem půlnoci, když jsem zaslechla vytí z lesa, a pak i z tvého pokoje Harry,“ vysvětlila Hermiona. Ron se Hermioniním slovům ušklýbnul, zato Harry svraštil obočí a pokoušel se si vzpomenout. „To je zvláštní, ale já si opravdu nepamatuji, že bych něco talkového slyšel.“ „To je nespíš tím, že spíš jak zabitý,“ řekl mu Ron a zasmál se. „Jo to je možný. Mě uprostřed noci jen tak nevzbudíš,“ zkonstatoval Harry. Mezitím vešel do kuchyně Dobby a postavil před ně snídani. Všichni tři mu poděkovali a s chutí se do ní pustili. Dobby zase odešel a místo něj přišel Rick a popoháněl je. Proto nestačili ani dojíst a už vycházeli ven na ranní procvičku. Avšak zastavili se již ve dveřích a pozorovali jeleny, srny, zajíce, divoké kance, dokonce i vlky hnízdící se na jejich trávníku. Zvířata stála v různých odstupech ve smečkách a zadívala se na ně. Harry Hermiona i Ron nechápavě zavrtěli hlavami a podívali se na Ricka. „Já s tím nemám nic společného,“ ohradil se hned. „Tak co tady sakra dělají?“ nechápal Harry. To nikdo z nich nevěděl. Chlupáč se mezitím prodral mezi nimi a zavyl na vlky. Ti se otočili jeho směrem a zavytím mu odpověděli. Takhle si prohodili několik zavytí, a pak se chlupáč opět schoval. Tak teď už to nechápali vůbec. „Řekla bych, že to má něco společného s tím vytím,“ napadlo Hermionu. „To jako, že se s nimi Chlupáč dorozumíval?“ zeptal se Ron a při té představě se usmál. „No, něco takového,“ souhlasila Hermiona. „Ale proč? Proč tady všichni jsou a co čekají od nás?“ nechápal stále Harry. „To nevím,“ přiznala Hermiona a kousla se do rtu. „Řekl bych, že už vím proč,“ ozval se znenadání Rick. „Proč?“ zeptal se Harry dychtivě. „Kvůli tomuhle,“ řekl a ukázal kamsi do lesa. „Ale co tam…“ ptal se Ron, a pak to spatřil. Daleko nad lesem se objevil kouř. „Co to sakra je?“ vyhrkl Ron zděšeně. „To nevím, ale nezbývá nám nic jiného, než zjistit co to je dříve, než nás to najde,“ usoudil Harry. „Harry má pravdu. Dnešní lekce se odkládá. Buďte opatrní,“ řekl klidně a odešel zpět do domu. „Počkejte chvilku,“ vyhrkl Harry a běžel si pro něco do pokoje.

Z bedny od Freda a George vytáhl troje malinké sluchátka a seběhl zase dolů. „Vezměte si tohle,“ podal každému jedny. „Co to je?“ zeptal se Ron a prohlížel si to co mu Harry strčil do ruky. „To je dárek o Freda a George. Je to jejich nový vynález. Strčte si to do ucha a řekněte Liberare. Měli by jsme se slyšet, pokud se od sebe budeme muset vzdálit. A vypnout se to dá Leliberare.“ „Dobře,“ souhlasili oba a sluchátka si nasadili. Do ruky si vzali hůlky a vydali se do lesa. Zvířata před nimi ustupovala avšak nehodlala je následovat. Harry si povzdychl a spolu se svými přáteli postupoval stále dál. Po chvíli se za nimi les uzavřel a oni již neviděli na svůj domov. Les byl nepřirozeně tichý a pustý. Všechna zvířata se zřejmě schovala, nebo utekla k nim. Harrymu se to ani za mák nelíbilo. ´Co mohlo vyhnat všechna ta zvířata z lesa?´ pokládal si neustále za otázku, avšak neuměj na ni odpovědět hned ani o několik kroků později. Postupovali rychle, tiše a obezřetně. Prozatím nenarazili na nic důležitého. Všechno se jim zdálo stejné, i když tomu tak nebylo. Ve vzduchu ucítili spálené dřevo. Harry se zastavil za jedním z keřů a otočil se k přátelům. „Vypadá to, že jsme skoro na místě. Nejdříve se tu porozhlédneme, souhlasíte?“ navrhl Harry. Oba přikývli. „Dobře, takže já půjdu tímhle směrem..,“ ukázal doprava. „Ty Hermiono jdi támhle,“ ukázal doleva. „A ty Rone tam tudy,“ ukázal. Oba opět přikývli a chystali se odejít, jenže Harry je ještě zadržel. „Dávejte bacha, kdyby něco, tak máte ty sluchátka. A… hodně štěstí.“ Ron i Hermiona se na něj usmáli a kývli, že rozumí. Harry se taky usmál a vydal svou stranou. Opatrně našlapoval a schovával se za stromy. Viděl ještě vzdalující se siluety svých přátel a doufal, že se jim nic nestane. Brzo vstoupil do dýmu z ohně a vytvořil si kolem sebe vzduchovou bariéru. Vzpomněl si ještě, že nemá aktivované sluchátka a rychle to napravil. Dým byl všude kolem nich. Vůbec nic neviděl, ale zaslechl nějaký ztlumený hovor. Vydal se za hlasy a modlil, ať jej nezaregistrují. Naraz se vynořil z lesa u nějakého domku a rozhlédl se kolem sebe. Slunce už bylo vysoko na obloze a Harry usoudil, ze museli ujít pěkný kus. Kromě toho jediného domku zde nestálo nic. Jak zjistil nevyšel z lesa, pouze se vynořil na nějakém palouku. Všude okolo něj byl opět les. Zaregistroval dvě osoby hádající se kousek od něj. Harry se přikrčil u stěny domu a zaposlouchal do jejich rozhovoru. „Udělali jste vše tak jak jsem řekl?“ zeptal se vyšší, štíhlý muž zahalený v černém kabátě. „Ano pane!“ odpověděl poslušně ten podsaditější v obnošeném hábitu. „A co Delsoorfovi?“ „Jsou omráčeni v hořícím domě, pane.“ „Dobře. Ministr bude potěšen.,“ řekl a chladně se usmál ten muž v černém hábitu. „Ještě něco, pane?“ zeptal se. „Ne, vaše služby již nepotřebuji. Přemístěte se a opovažte se o tomhle někde ceknout. Já si vás jinak najdu.“ „Jistě pane, to bych si nikdy nedovolil,“ řekl menší se strachem a rychle se vzdálil. Harry dal nejdříve vědět svým přátelům, ať se dostanou k němu, a pak si rychle obešel dům a přemýšlel jak se tam co nejrychleji a nepozorovatelně dostat. Objevil zadní vchod. Byl sice zabezpečený kouzlem, ale s tím si Harry rychle poradil. Poděkoval si v duchu, že nezrušil tu vzduchovou bariéru a rychle prohledával dům. Proletěl kuchyní, obývacím pokojem a pracovnou, ale nikdo tam nebyl. Vyběhl po schodech na horu a prohledával další pokoje, ale tam také nikdo nebyl. Seběhl rychle dolů a všiml si dveří, které předtím vynechal. Vedli do sklepa. Seběhl schody a uviděl je. Nějaká žena, muž a nejspíše jejich dcera leželi na podlaze a pravidelně dýchali. Harry je rychle probudil a rozvázal. V domě začínalo být pěkné vedro. Už se chtěli vydat nahoru po schodech, ale nahoře se objevila něčí postava. Harry doufal, že je to Ron nebo Hermiona, ale mýlil se. „Našel jsi, co jsi hledal ty čmuchale?“ zasyčel ten muž v černém. „Jo, a taky je dostanu ven,“ odpověděl mu Harry pevně. „Ale heleme se, nějak ti stoupl hřebíček nemyslíš?“ řekl a zkřivil obličej v nepřirozeném tvaru. „Ani ne, to spíše Vám,“ řekl Harry klidně. „Ty jeden drzý spratku!“ začal se muž vztekat. „Vás asi doma neučili slušnému chování co?“ provokoval jej Harry dál. „Nevím proč tě Brousek ty-víš-komu nedá. Ten už by tě srovnal,“ zasyčel úlisně a Harrymu tím připomněl Snapea. Ostatně by ho docela zajímalo, co se sním stalo. Nejradši by ho našel, aby zaplatil za to co udělal. „Nejspíš pro to, že jsem vaše jediná naděje. A když už mě znáš kdopak jsi ty?“ začal se vyptávat pro změnu Harry „To znát nepotřebuješ, a teď vypadni, nebo skončíš jako oni!“ vykřikl. „Musím tě zklamat, ale já nikam nejdu,“ odpověděl mu stále klidně Harry. Avšak uvnitř se tak vůbec necítil. Jeho srdce bilo jako o život. „Fajn, to jsem chtěl slyšet!“ vykřikl a bleskově vytáhl hůlku. Harry tenhle krok dávno očekával. Pevně semkl prsty kolem své hůlky a odhodlaně se zadíval do protivníkových očí. Nitroobranu s Rickem ještě moc neprocvičovali, avšak i tak Harry věděl co může čekat. Neznámý muž se sním nemazlil. Harry si utvořil Severský štít a vrhal jedno útočné kouzlo za druhým. Jeho protivník však byl velice obratný a dokázal jeho kouzlům utíkat, nebo je odrážet. Rodina Delsoorfových se mezitím stáhla co nejdál od stěn, které olizovaly plameny. Dům hořel čím dál, tím víc a oni se obávali zda z toho vyváznou zdraví. Nahoře to zapraskalo a některé stěny se zřítily. Harry se svým protivníkem sestoupili až dolů a při tom neustále bojovali. Harry křikl na Delsoorfovi ať koukají vypadnout. Oni se s úlevou vydali pryč, ale když si uvědomili, že je vlastně zachraňuje tak mladý muž, chtěli mu nějak pomoci. Jenže byli spíše na obtíž, protože nad nimi musel Harry držet ochranný štít. Pak se konečně objevili Harryho přátelé. Hermiona odvedla rodinu a Ron se postavil po Harryho boku. Neznámý se jen ušklíbnul a bojoval dále. Harry získal konečně díky Ronovi převahu. Jenže už nebyl čas. Dům se měl každou chvíli zřítit. A tak využili lsti. Harry pošeptal potichu svůj plán a Ron jej díky sluchátkům vyslyšel. Jeden z nich se k němu dostal blíže, a zatímco ho ten druhý zaměstnával, mu jednu vrazil. Harry ho okamžitě odzbrojil a svázal. Použili na něj levitační kouzlo a rychle vybíhali z domu. Venku je už popoháněla Hermiona. Jenže tam se jim vyskytl další problém. Ten neznámý, kterého teď drželi v šachu nejspíše zavolal pomoc, protože před domem jich pár stálo a Hermiona měla problém, aby si je udržela dál od těla. Harry vztekle zaklel. Věděl, že to nepůjde úplně hladce, ale s tímhle nepočítal. Začal rychle přemýšlet jak z toho ven a nebyl sám. Neznámý spoutaný muž se teď šklebil od ucha k uchu. „Já mám taky své přátele Pottre, teď budete litovat, že jste si semnou vůbec něco začal,“ řekl a zachechal se. „Nemyslím si,“ odsekl mu Harry a dál přemýšlel. Srdce mu hlasitě tlouklo a jeho zrychlený dech mu nedovolil se zcela soustředit. „Hele, co třeba vyměnit tohohle za naši svobodu?“ navrhl Harry ostatním kouzelníkům, aby získal čas. „Na co vyměňovat, když můžeme porazit vás a pak ho osvobodit?“ odpověděl mu ten v ošuntělém hábitu, který se předtím krčil před mužem v černém. „No sebevědomí vám na tom ministerstvu zřejmě nechybí,“ ušklíbl se Harry. „Dost už řečí, nemáme na vás celý den,“ vyhrkl mírně naštvaně. Harry odhodlaně natáhl ruku se svou hůlkou a vyslal prosebný pohled na Hermionu. „Dejte mi taky hůlku. Vím, že máte jeho,“ vyhrkl pan Delsoorf prosebně. Harry pokrčil rameny a podal mu ji. Každopádně se jim hodil. „Hermiono, udržuj štít,“ stačil ještě říct než se do sebe pustili. I když stáli proti přesile, dokázali se bránit. Jenže nic netrvá věčně a oni si toho byli vědomi. Harry uvažoval, že by mohli utéct k domu, tam se nedostane nikdo, bez povolení majitele, ale takhle by se prozradili a to nemohl dopustit. Potřebovali si udržet alespoň jedno bezpečné místo. Taky doufal, že se objeví řád, jenže o tomhle asi nevěděli, takže jim nepomohli ani oni. Rozhlédl se znovu kolem sebe. Ale viděl jen ohořelé stromy, zbytky kouře a ohořelé zbytky domu, který se před chvíli zřítil. Harry dal pokyn k ústupu. Muže v černém nechali ležet a pomalu ustupovali. Když už je ten svázaný muž nemohl slyšet sdělil jim Harry svůj jediný plán. „Hermiono, chytni se té holky, přemístíš se s ní. A vy, dokážete se přemístit se svou ženou?“ „Jasně, přemístím, ale kam?“ zeptala se Hermiona. „Přemístíme se,“ souhlasil i pan Delsoorf. „Přemístíme se na Příčnou a pak hned do Prasinek, při nejlepším jim bude chvíli trvat, než přijdou na to kam jsme se poděli,“ rozhodl Harry. Všichni kývli na souhlas. „Až napočítám do tří. Přemístíme se naráz,“ dodal ještě v rychlosti. „Raz…“ Rozhlédl se kolem sebe a kontroloval situaci. Zřejmě si nevšimli co se chystají udělat. „Dva…“ Pohlédl jim do tváří a poslal ještě pár pěkných kouzel. „A tři!“ vykřikl. Ozvaly se čtyři prásknutí a zmizeli. V momentě se objevili uprostřed příčné a zas zmizeli. Chvíli poté se ocitli v Prasinkách. Protože se už stmívalo bylo tam jen málo lidí. Harry je rychle popoháněl k běhu. Chvíli jim trvalo než doběhli k bráně, ale tam se zastavili. „Na tohle jsem zapomněl,“ přiznal se Harry. „A jsme nahraný,“ povzdechl si Ron. „Ne to nejsme,“ řekla Hermiona a vyvolala svého patrona. „Hermiono, nechci zpochybňovat tvůj úsudek, ale na co nám bude patron?“ zeptal se opatrně Ron. „Tak mlč a dívej se,“ schladila ho Hermiona. Rychle nařídila svému patronovi najít Profesorku McGonagallovou. Ten se rychle vytratil. Teď jim nezbývalo nic jiného, než počkat. „Jak tě to…?“ nechápal Ron. „Vzpomněla jsem si jak o tom mluvil minulý rok Harry,“ vysvětlila mu s vítězným úsměvem. „Na to jsem taky zapomněl,“ přiznal Harry. „Tys nás dovedl až sem, teď bych mohla pomoct taky já,“ řekla Hermiona. Víc si toho však nestačili říct, protože se k nim už řítila nová Bradavická ředitelka. „Prokrystapána co tady děláte?“ zeptala se jich, když odemykala bránu. „Zachraňovali jsme tyhle, před někým z Ministerstva, ale trochu se nám to vymklo, jsou nám v patách,“ vyhrkla rychle Hermiona. „Dobrá, tak honem pojďte,“ popohnala je a za nimi opět bránu zamknula. „Rychlým krokem se vydali do hradu. Ubytujete se v pokojích pro hosty, ale budou vás tady hledat, budeme vám muset najít nový domov,“ promlouvala McGonagallová k Delsoorfovým. „Jakže se vůbec jmenujete?“ zeptala se na to co ji zajímalo už od začátku. „Já jsem Hans Delsoorf, tohle je má žena Rebeca a dcera Sára. „A proč po vás šli, jestli se mohu zeptat,“ zeptala se a nasadila ten svůj typicky přísný výraz. „Pracoval jsem na Ministerstvu, zjistil jsem, že náš Ministr není tak skvělý jak vypadá. Lidi, kteří jej ohrožují se zbavují a dělá špinavé obchody. Vyjádřil jsem mu svůj nesouhlas a dostal se na listinu nežádoucích lidí. Dostal jsem padáka a hned mi bylo jasné co se bude dít. Sbalili jsme se a chtěli zmizet, jenže oni nás našli. Kdyby nás tihle nezachránili, uhořeli bychom v domě.“ „Dobře, uvidíme, co se pro vás dá dělat. Na pokojích už dneska zůstanete, večeři vám tam donesou.“ Zastavila se před dveřmi a ukázala na ně. „Tohle je váš pokoj. Pane Pottere, slečno Grangerová, pane Weasley, s vámi bych chtěla ještě hovořit v ředitelně ano?“ „Jistě,“ souhlasili. „Nechali Delsoorfovi za sebou a vydali se do ředitelny. Všichni byli na večeři, takže nikoho nepotkali. Byli ticho až do doby, kdy se za nimi zavřely dveře ředitelny. „Odkud jste je zachránili?“ zaprala se hned McGonagallová. „Ve Welsu , uprostřed lesů, proč, něco se vám nezdá?“ Ujal se slova Harry. „Na Ministerstvu je všeobecně známo, jak Brousek nyní pracuje, jejich historka mi nesedí.“ „Ale pomůžete jim?“ zeptala se Hermiona. „Ano, to jistě, ale budeme si na ně dávat pozor.“ „Chcete říct, že jsme riskovali život pro nic za nic?“ vyjekl Ron. „Ne, to jistě ne. Ale nechme to teď být. Ráda vás tady vidím. Měli jsme o vás strach. Zdržíte se dlouho?“ nasadila zcela jiný a příjemnější tón. „Ehm… No, nevíme, jak dlouho zůstaneme. Jsme v pořádku, akorát jsme byli dlouho mimo. Nemůžete nám říct, co se dělo poslední tři měsíce?“ „Bohužel, ale vím kdo vám to může říct a určitě vás rád uvidí.“ „Ginny?“ napadlo hned Harryho. „Měla jsem na mysli Hagrida, ale slečnu Weasleyovou můžete jistě také navštívit. Hagrid na vás čeká ve své boudě.“¨ „Dobře, děkujeme. Naschle,“ rozloučili se. „Ještě moment,“ zastavila je. Všichni tři se jako na povel zastavili a otočili. „Já i určití členové řádu by si s vámi promluvili. Stavte se za mnou za dva dny, přijdete?“ zeptala se. „Pokusíme se,“ přislíbil nerad Harry. „Dobrá, naschle,“ rozloučila se s nimi a začala se věnovat své práci. Ron, Hermiona a Harry se vydali tajnými chodbami ven z hradu. Na chodbách a na pozemcích je sice zarazily kamenné sochy, které tam nikdy dřív neviděli, ale nijak to nekomentovali. U Hagrida zabouchali na dveře a doufali, že tam opravdu je. Dveře se otevřely překvapivě rychle a v nich se na ně usmíval jejich přítel poloobr. Rychle se k nim sehnul a objal je. Pak je pustil a oni vešli dovnitř. Hagrid postavil na čaj a zadíval se na své přátele. „Rád vás vopět vidím,“ řekl a usmál se na ně. „Tys nám taky chyběl,“ řekl popravdě Harry. „Tak vykládej, co se stalo nového?“ zajímalo Rona. „Nového?“ nechápal Hagrid. „Už tři měsíce neodebíráme Denní věštec, ani nic jiného, byli jsme odříznuti od okolí,“ vysvětlila mu v rychlosti Hermiona. „Aha, mno, událo se hodně věcí, kde bych začal?“ přemýšlel nahlas. „No bude to na dlouho, takže se pohodlně usaďte a já dodělám ten čaj,“ rozhodl Hagrid. Zalil čtyři velké hrnky vodou a postavil je před ně. Sám si sedl vedle nich a rozpovídal se. „Začnu nejspíš tím, jak jsme se domluvili tady s Ronem a Hermionou, že pojedou za tebou. Někteří členové řádu tím nebyli zcela nadšeni, ale nemohli nic dělat. Ron i Hermiona byli velice vodhodlání se k tobě dostat Harry. Jak jistě víš, měli jsme menší potíže s Brouskem, proto jsme se rozhodli, že pokud se vobjeví nějaké problémy, řád vám přijde na pomoc. Měli jsme domluvený i signál, ale doufali jsme, že ho nebudeme muset použít. Jenže vás poctili návštěvou ti zatracení Smrtijedi a připletli se tam i Bystrozoři, kteří místo, aby chytali Smrtijedy, chytali nás. Díky bohu jste nám pomohli vy a my získali opět svou převahu. Pak jsme uviděli domluvený signál a stáhli se. Od té doby jsme o vás neměli žádné zprávy. Až jednou přišla Minerva a řekla, že jste v pořádku na bezpečném místě. Chtěli jsme se za vámi dostat, nebo vás nějak zkontaktovat, ale nebylo jak. Brumbálův obraz nám nechtěl říct, kde přesně jste, a tak jsme to museli vzdát. Mezitím nás neustále pronásledoval Brousek. Zabavil Grimlaudovo náměstí, ani nevím jak se o něm dozvěděli. Kouzlo, kterým jej Brumbál kryl zmizelo spolu s ním a my nestačili ani vytvořit nové. Brousek nás donutil rozehnát se, měli jste vidět Minervu, ta přímo běsnila. Aby jste pochopili, profesorka McGonagallová teď řídí řád. Od té doby nejsme ve své kondici a nemůžeme pomáhat lidem tak, jak bychom chtěli. Ale to není vaše starost, vostatně vám o tom nemohu více říct, alespoň ne tady. Potom by vás také mohlo zajímat, že Brousek šel tvrdě po našich členech. Tví rodiče jsou v pořádku Rone, nemusíš se bát. Akorát Fredovi a Georgovi zabavili ten jejich krám. Prej, že tam vyráběj nebezpečný věci. Spíš vymýšleli dokonalý věcičky pro nás, což se někomu nelíbilo. Upřímně, podle mě Ministerstvo upadá čím dál, tím víc. Už ani nesmíš říct svůj názor. Denní Věštec je dokonale manipulován Brouskem, takže se z toho nic nedozvíš. Vobčas si říkám kdo z nich je horší. Jestli Brousek, nebo vy-víte-kdo. Zkrátka to jde s náma vod desíti k pěti.“ „No, to se nám Ministr pěkně vybarvil,“ řekl Ron. Harry se pousmál a pokrčil rameny. Hermiona se nadechla a zeptala na něco, co ji už pěkně douho vrtalo hlavou. „A Hagride, nevíš něco o mých rodičích?“ „Ne bohužel, ale měla bys jím říct, ať se někam dobře schovaj. Pro Mudly už není nikde bezpečno,“ řekl ji se starostlivým výrazem ve tváři. „Doufám, že jsou v pořádku,“ povzdechla si nešťastně Hermiona. „A co Ginny?“ zeptal se po chvíli Harry. „Ta, ta je v pořádku. Sice se jí nelíbí, že trčí v hradě, zatímco my všichni riskujeme své životy. Občas za mnou zajde a postěžuje si,“ řekl a zvesela se zasmál. „Jo to je jí podobné,“ řekl Ron. „Fajn,“ vydechl si Harry. „No už je pozdě, myslím, že by jste měli jít do hradu. Strážci nebudou nadšení, že je někdo ještě venku.“ „Jací strážci?“ zajímalo Rona. „No to sou ty kamenný sochy, určitě jste je už museli potkat.“ „Hagride a co jsou zač?“ zeptala se Hermiona, i když to už nejspíš tušila. „No sou to ti strážci vo kterých se psalo v novinách, pokud jste to četli. To díky nim mohli být votevřeny Bradavice. Je to starodávný ochranný kouzlo. Okamžitě zneškodní každýho, pokud by útočil na druhýho člověka. Sou fakticky drsný, radši se jim vyhýbejte. Mě upřímně nahání strach a to už je co říct.“ „Myslím, že se jim radši vyhneme,“ souhlasil Harry. On i jeho přátelé se zvednuli, rozloučili s Hagridem a namířili si to do hradu. Venku už byla úplná tma a oni viděli jen svítící oči strážců. Opravdu naháněli strach. Harry, Ron i Hermiona přidali do kroku a za chvíli stanuli na kamenné dlažbě hradu. V celku unavení se doplahočili do svých pokojů a zapadli na první postel, kterou uviděli.

Ráno se Harry probudil první a našel vzkaz, který jim tam zanechala profesorka McGonagallová.

Pokus chcete, nasnídejte se s námi ve velké síni, pokud ne, zajděte si do kuchyně. Cestu jistě znáte. A protože už nejste studenty naší školy, nýbrž hosté, můžete si dělat co chcete. A nezapomeňte, zítra u mě v kabinetě. Minerva McGonagallová

Harry probudil ostatní a ukázal jim vzkaz. „Myslím, že bude lepší na sebe moc neupozorňovat,“ usoudila Hermiona. „Tak hurá do kuchyně,“ souhlasil Ron. A už se chystal otevřít dveře. „Počkejte ještě chvíli,“ zarazil je Harry. „Neměli bychom si první říct, co dneska uděláme? Nebo jestli tu vůbec zůstaneme?“ napadlo ho. Ron se zamračil a vyslovil svůj názor. „Já myslím, že tu chvíli zůstat můžeme ne? Ostatně už jsi McGonagallové slíbil, že si s nimi promluvíme.“ „Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Dobře, zůstaneme, ale neměli bychom se alespoň na chvíli vrátit a zjistit co všechno způsobil ten požár?“ „Měli jsme ho včera uhasit,“ řekla Hermiona a kousla se do rtu. „Stejně by to znova zapálili,“ řekl Ron. „Tak se tam vydáme hned po snídani, platí?“ navrhl Harry. Oba jeho přátele souhlasili a oni se tak mohli vydat na snídani. Použili opět všechny možné tajné chodby co znali, a protože bylo poměrně brzo, nikoho nepotkali. V kuchyni je obklopili skřítci a s radostí vyplnily jejich požadavky. Hermioně se to trochu příčilo je takhle využívat, ale její hlad zvítězil. Rychle něco zhltli a vydali se za Hagridem, aby jim otevřel bránu. Ze začátku se mu do toho moc nechtělo, ale když mu slíbili, že se brzo vrátí, svolil a otevřel jim ji. Usmáli se na něj a přemístili se na místo, odkud včera prchali. Hůlky drželi pevně v rukách připraveni se bránit. Tam už však nikdo nebyl. Všude bylo pusto a smrad ze spáleného dřeva a masa. Museli si přitisknout rukávy mikin na nosy. Všude kam se podívali bylo spáleniště. Postupovali rychlým krokem směrem k domovu, doufali, že se oheň nedostal až tam. Naštěstí oheň někdo zastavil daleko od jejich domova. Zvířata už neseděla u jejich domu, ale vytratila se zpět do lesa, který zůstal neporušen. Už ve dveřích je přivítalo hlasité vlčí zavytí. Chlupáč skočil na Harryho a lízal ho tak dlouho, dokud se mu nepodařilo se postavit. Chlupáčovo vytí přilákalo Ricka. „Co se tam stalo?“ vyptával se hned. „Kouzelníci z Ministerstva, chtěli se zbavit jiných kouzelníků,“ vysvětlil mu ve stručnosti Harry. „To ty jsi zastavil ten požár?“ zeptal se Ron. „Ano, jinak by se mohl prozradit váš úkryt.“ „Děkujeme ti, a nejen za tohle, ale za všechno co pro nás děláš,“ řekla Hermiona. „Jdeme pokračovat ve cvičení?“ zeptal se, místo přijmutí poděkování. „Ne, dnes ne. Pár dnů budeme v Bradacicích. Přišli jsme to jen zkontrolovat.“ „Dobrá, ale doufám, že si někde procvičíte ty nová kouzla, musíte stále cvičit.“ Kladl jim na mysl. „Budeme,“ slíbil Harry. „A vezměte sebou chlupáče, neustále tu pobíhá, kňučí a čeká na tebe Harry,“ dodal ještě a odešel zpět do domu. „Dobře, Hermiono, Rone, vezměte si věci, které by jste v Bradavicích mohli potřebovat. A přijďte zas dolů.“ Harry udělal to samé. V pokoji si naskládal pár kusů oblečení do kufru, přidal k tomu mizející prášek, ultra dlouhé uši od Wealeyů a přemýšlel co dalšího by se mu mohlo hodit. Pohled mu padl na matčin denník, který neotevřel od té doby, co jej dostal. Sebral jej a strčil taky do kufru. Pak se ještě poohlédl a vzpomněl si na Pobertův plánek a spolu s ním na neviditelný plášť. Také je sebral a přibalil do kufru. Na něj použil levitační kouzlo a sešel dolů spolu s chlupáčem, který se od něj nechtěl ani na chvíli hnout. Ron a Hermiona už taky scházeli schody. Museli sejít až do sklepení, do jediné místnosti, z níž se dalo přemístit. Tam vzal Harry chlupáče na ruky a o jeho kufr se postarala Hermiona. Všichni tři přikývli a přemístili se. U brány je už vyhlížel Hagrid, který si oddechl, když je znova spatřil. S radostí jim otevřel a zase za nimi zavřel. Doprovodil je až do hradu, kde se oddělili. Harry s Ronem a Hermionou si šli zanést věci a on šel na oběd. Zbytek dne strávili každý někde jinde. Ron s Hermionou se vydali na školní pozemky projít a Harry bloumal hradem s Pobertovým plánkem v ruce. Pozoroval Ginny, kde chodí a s kým se baví. Trochu ho zarazilo jméno jedné dívky, se kterou se dost bavila. Přemýšlel, jestli to není ta samá Niraja, kterou potkal přes léto. Ale ihned to zavrhl, protože by to byla až moc velká náhoda. Neodvážil se za ní jít, pouze držel přívěšek, který mají stejný, pozoroval ji a myslel na ni. Mezitím potkal dost bývalých spolužáků, což znamená, že do večeře už budou všichni vědět, že jsou na hradě, protože drby se tady šířili příliš rychle. Harry se toulal hradem až dlouho do noci. Na pokoj se vracel unaven, ale s čistou hlavou. Už se chystal otevřít dveře, když v tom ho vyrušil něčí hlas. „Vrátil ses a ani mě nezajdeš pozdravit? To že jste tady jsem se musela dozvědět až od svých spolubydlících?“ „Ginny…“ hlesl Harry. „Jo, jsem to já. Pořád tady a pořád stejná.“ „Promiň, promiň mi to všechno, ale nešlo to jinak, ani nejde.“ „Ty víš, že šlo, měl jsi mi dát na vybranou, já do toho měla taky co říkat!“ „Ginny, nemůžeme…“ „Co, být spolu? Ty víš že můžeme. Proč to děláš Harry, proč?“ nechápala. „Nemůžeme, jsem pro tebe příliš nebezpečný. Já nemůžu, nemůžu, nechci…“ „Co nemůžeš? A proč, řekni mi proč, proč nás tak trápíš hm?“ „Nechci, nechci…“ opakoval zoufale Harry. „Co nechceš?“ „Prostě tě nechci ztratit, tebe už ne,“ hlesl zdrceně a svezl se po zdi na zem. „Ale mě neztratíš Harry, já už nejsem ta malá holka, já se umím bránit.“ „Jenomže oni po tobě půjdou. Půjdou po tobě jen kvůli toho, že jsi semnou. A to já nechci, nechci další umírání přátel a rodiny.“ „Harry,“ hlesla Ginny, sedla si k němu a objala jej. „Spolu to dokážeme, spolu jsme silnější. Nemůžu být bez tebe.“ „Miluji tě Ginny,“ hlesl po chvíli „Miluji tě a zabyl bych každého, který by ti chtěl ublížit.“ „Já tebe taky. Nechci už být bez tebe. Nenechávej mě samotnou.“ „Ne už nenechám, slibuji,“ řekl a zdlouhavě ji políbil. Tolik mu chyběla, a teď byla zas s ním. Pomohl ji zvednout se a vešli do pokoje. Ron s Hermionou už spali. Harry s Ginny si lehli na poslední postel. Harry Ginny objal a nejradši by ji už nikdy nepustil. Takto usnuli. Ginny s úsměvem na tváři a Harry se starostlivým výrazem. Ani jeden nevěděli co se bude dít, ale jisté bylo jedno. Čelit tomu budou už spolu.

Hermiona se probudila jako první a jakým překvapením ji bylo, když spatřila Harryho a Ginny spící v objetí. Z široka se usmála. Potichu přešla k Ronovi a probudila jej. Musela mu zacpat pusu rukou, aby nezačal remcat a ostatní spáče neprobudil. Ukázala mu rukou na Harryho a Ginny a ztichnul, i když by určitě k tomu co viděl dodal pár slov. Hermiona ho vytáhla z ložnice a až na chodbě mu dovolila promluvit. „Co dělala Ginny v Harryho posteli?“ zeptal se trochu naštvaně. „Zřejmě se usmířili,“ napadlo Hermionu. „No to je fajn, ale proč byla v té posteli?“ nechápal furt. Hermiona protočila očima a zadívala se na svého natvrdlého přítele. „Myslíš, že s ním spala?“ pokračoval dále v samomluvě. „Protože jestli jo, budu si s Harrym ještě muset promluvit,“ říkal dál. Hermiona si povzdechla a pomyslela si: ´Tohle bude na dlouho, a nebo ne?´ Prudce se k Ronovi otočila a políbila ho. Ten překvapeně zmlknul a polibky ji oplácel. Za chvíli se od sebe odtrhli s červenými tvářemi a bijícími srdci. „Já…ty…to…“ nemohl najít slova Ron. „Ano, políbila jsem tě Ronalde.“ „Takže ty…to… ty ke mně něco cítíš?“ optal se s nadějí. „Už ve čtvrťáku jsem chtěla, abys mě pozval na ten ples. Jenže tys myslel jen na Fleuer. V páťáku taky nic a v šesťáku ses tu promenádoval s Levandulí.“ Ron se na ni zářivě usmál a vášnivě ji políbil. A v duchu zajásal ´ona žárlila!´ Chodbou začali procházet studenti, ale oni si jich nevšímali, pro ně teď existovali jen oni dva. Stáli uprostřed cesty a líbali se. Studenti si je zvědavě prohlíželi a když zjistili o koho jde, drby se začaly šířit velice rychle. Po určité době si Hermiona i Ron uvědomili kde stojí a co dělají. Jejich tváře nabraly červený nádech. Rychle se chytili za ruku a zapadli do nejbližší učebny, kde pokračovali v tom co začali.

Harry se probral a ucítil, že stále drží v náručí Ginny. Usmál se a políbil ji na tvář. Dívka se pomalu otočila a s úsměvem mu popřála dobré ráno. Znova ji políbil a pak popřál dobré ráno. Ještě chvíli leželi v posteli a pak chtě nechtě museli vstávat. Všimli si, že Ron s Hermionou už jsou dávno fuč a nejspíš je viděli. Harry s Ginny si z toho nic nedělali. Byli šťastní, že jsou spolu a nic jim to štěstí nemohlo zničit. Vydali se společně na snídani a usedli k udiveným Nebelvířanům. Dokonce se dozvěděli, co vyváděli Ron s Hermionou. Harry se tomu jen zasmál a Ginny vyslovila to, na co všichni mysleli. „No konečně jim to došlo.“ U stolu panovala dobrá nálada. Pak přišla Niraja. ´Takže je to ona, ale co dělá tady?´ proběhlo Harrymu hlavou. Raději to neřešila nedal najevo, že už se viděli. Ona na tom byla stejně, na tuhle chvíli už byla připravená. Necekla ani slovo. Harry strávil celé dopoledne s Ginny, která se tak nějak ulila z vyučování. Byli spolu opět na pozemcích u jezera a užívali si společné chvíle.Nevydrželi tam však dlouho, protože už začínala zima, a tak se schovali do Tajemné komnaty, kde se věnovali jen sami sobě.

Hermiona s Ronem už postávali před ředitelnou a přemýšleli nad tím, kde Harry vězí. Harry se však stále a stále neobjevoval až jim docházela trpělivost. Pak se konečně vynořil zpoza rohu s široký úsměvem na rtech a Ginny po boku. Hermiona s Ronem protočili panenky a radši se nijak nevyjadřovali. Všichni čtyři se vydali nahoru po schodech a zaklepali na dveře. Uvnitř už seděli Ronovi rodiče, Remus s Tonksovou, Hagrid, Moody a McGonagallová. „Eh… dobrý den,“ vykoktal Harry, když je tam všechny spatřil. Ostatní pozdravili tak nějak podobně. „Harry,“ řekla paní Weasleyová a objala jej. „Rádi tě zas vidíme,“ přivítal jej pan Weasley. Mezitím se paní Weasleyová vrhla ještě na svého syna a Hermionu. Ytrochu zaraženě se podívala na svou dceru co tam dělá, ale taky ji objala. Poté co se všichni přivítali a pohodlně usadili promluvila ředitelka. „Určitě vás napadlo, že jsme si zde nepřišli popovídat při šálku čaje, ale řešit věci nevyřešené. Jak jistě víš, Brumbál zanechal určitou závěť. Rozdělil v ní svůj majetek několika lidem. Tobě zanechal jeden dopis, dům na tajném místě, knihy s bílou magií a několik peněz. Peníze byly převedeny na tvůj účet u Gringottů, v domě teď žiješ a knihy jsou tady v pracovně, odnést si je můžeš kdykoliv. A ten dopis mám pro tebe tady, chtěl ať ti ho předám osobně,“ dořekla a podala mu již zmíněnou obálku s dopisem. „Dále chtěl, abych vám nabídla místo v řádu. Je jen na vás, jestli to příjmete. Spolu s vámi, by se členy stali slečna Grangerová a pan Weasley.“ Při Ronově jméně jeho matka zakroutila nesouhlasně hlavou. „Taky vám můžeme vrátit váš dům na Grimlaudově náměstí. Ministrestvo ho vydá jen původnímu vlastníkovi.“ „Klidně tam zase můžete být,“ řekl Harry. „Bohužel, rádi bychom, ale když už se o tom místě ví, není bezpečné. Máme teď nové místo, samozřejmě vám ho smí prozradit jen strážce tajemství. Teď by jste nejspíš rádi zjistili co se stalo s tou rodinou že? Dozvěděli jsme, že neříkají úplnou pravdu. Ministerstvo po nich sice šlo, ale zcela z jiných důvodů. Něco nám tají. Našli jsme pro ně nový domov, víc neuděláme, pokud neřeknou úplnou pravdu.“ „Ale to už není vaše starost,“ přerušil ředitelku Moody. „My už si je pohlídáme,“ souhlasil Remus. „Zato bychom věděli rádi něco o vás, co jste celou tu dobu dělali? Neodpověděli jste ani na jedinou sovu, vlastně sovy se nám vracely,“ ujala se slova paní Weasleyová. „Byli jsme v tom Brumbálově domě, je to nejbezpečnější místo, které znám. A plnili jsme Brůmbálovo poslední přání,“ vysvětlil Harry. „A nejspíš nám neřeknete, co je to za přání že?“ zeptal se Moody. „Ne,“ řekl Harry. „Má to něco společného s tou poslední výpravou, vaší a Albuse?“ zeptala se McGonagallová. „Ano,“ souhlasil Harry. „Dobře, Albus měl nejspíš důvod, proč to řekl pouze vám Harry a já to respektuji. Spolu semnou Samozřejmě i řád. Pokud budete potřebovat nějakou pomoc, stačí říct.“ „Děkuji,“ řekl popravdě Harry. „No a to je myslím zatím vše. Dobře si promyslete, jestli chcete vstoupit do řádu a dejte mi brzo vědět. Tady na škole můžete zůstat jak dlouho chcete. Samozřejmě se můžete vrátit i di školy, pokud budete mít zájem.“ „Do školy se nevrátíme, ale děkujeme za návrh. To s řádem dobře promyslíme, a pokud je to vše, tak půjdeme,“ rozloučil se Harry a počkal až se rozloučí i jeho přátelé. Z ředitelny se všichni tři vydali na pokoj a usadili se na postelích. „To bylo divný co?“ napadlo Rona. „Jo to jo,“ souhlasila Ginny. „Každopádně to budeme muset zvážit,“rozhodl Harry. „Mno mě by teď spíš zajímalo, jak se Hermiona dala do kupy s mým bratrem,“ začala vyzvídat Ginny. „Tak samo nás zajímá, jak jste se k sobě vrátili vy dva,“ vrátila ji to Hermiona. „Jo a co jsi dělala v Harryho posteli,“ přidal se i Ron. Teď byla řada na Harrym, aby něco přidal, ale ten se začal z plna hrdla smát. „Tohle mi chybělo,“ vysvětlil jim.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hnus

(Klára, 24. 8. 2009 16:50)

Co píšeš povídky když to ani neumíš!

...

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 2:08)

To je hezký, jsem zvědavá, co bude dál. Je to čím dál zajímavější.

spřátelení

(Polgara, 29. 3. 2007 17:52)

Najed na estránkách do nastavení a dej základní, tam máš oblíbené odkazy, tak si mě tam když tak přidej....

nová kapitolka

(Dajana, 28. 3. 2007 22:24)

Ahoj, jsem teď dost v klusu a moc nestíhám, ale vím, že by to novou kapitolku chtělo, ptoto se pokusím napsat ji do konce víkendu.

Komentář

(dvojče, 27. 3. 2007 18:08)

Super povídka, ale chtělo by to mnohem a mnohem víc kapitol, už se nemůžu dočkat až ta povídka tady bude úplně celá!!!Zdravim a chci pokráčko!!!!

Galadriel.M@seznam.cz

(Polgara, 25. 3. 2007 12:21)

Dobrý, ale chtělo by to dělat odstavce

???

(ema, 20. 3. 2007 15:08)

Už se těsim:) A kde jste byli na lyžáku?

odpověď

(Dajana, 17. 3. 2007 9:46)

Teď jsem byla týden na Lyžáku, takže jsem neměla vůbec čas psát, ale teˇ´d už jsem zas zpět a budu se snažit co nejrychleji napsat další kapitolku.

kdy bude další?????

(Abby, 10. 3. 2007 22:50)

pls dej sem další kapču je to skvělá povídka

:O)

(imnetet, 1. 3. 2007 19:59)

no poviedka je fajn, ale no to chovanie McGonagallovej mi nejako k nej nesedí, najmä po tom ako sa chovala v 6tke na konci, ale no budiš a ešte ehjdno rád a milý? no tak ja som myslela, že im aspoň trocha vynadajú, ale ved uvidíme ako bude dalej

super

(Kaitlin, 28. 2. 2007 17:07)

Skvělá kapitolka..=)jsem zvědavá na další..

:-)

(SWATej, 28. 2. 2007 11:14)

Je to pěkná povídka. Podle toho, jak se to vyvíjí soudím, že to bude hodně dlouhá povídka. Dobře se to čte, ale občas mi tam něco nesedí. Třeba proč zmizel Brumbál z obrazu aj. Supr nápad s ministerstvem. To by mě fakt nenapadlo. Už se těšim na další kapitolu.

hm..

(Dajana, 27. 2. 2007 20:27)

Více srozumitelných komentářů se nedočkám? Tak to teda nevím jak to bude s další kapitolkou...
Autor potřebuje znát názory druhých, ať už jsou jakékoliv...

Diky

(Dajana, 27. 2. 2007 6:42)

Zas za takovou chvilku to nebylo. Už mi dost lidí napovědělo, že píšu jako šnek. Ale jsem ráda, že se vám to líbí.

Nádhera

(Hallaballa, 26. 2. 2007 20:48)

je to pekna povídka a obdivuju te že dokážeš napsat tak dlouhou kapitolu za takovou chvilku

reakce

(Dajana, 26. 2. 2007 20:19)

Je děkuju :-) Ale s komentářem se můžete i více rozepsat :-)

:-D

(Sherina, 26. 2. 2007 19:00)

naprosto perfektní kapitolka

Supr!

(Elvíra, 26. 2. 2007 19:00)

Skvělá kapča, fakt povedený:))) hezký nový stránky a tak všeobecně, žáno;)