Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola Osmá. Každý máme tajemství, která musí zůstat utajena.

19. 5. 2007

Harry se pomalu probouzel. Cítil, že stále objímá svou dívku. Rozpomenul se na včerejší noc. Povedlo se jim to docela dobře, jen ten strážný je vidět neměl. To se nemělo stát, teď z toho budou mít všichni problémy. Zamračil se a povzdechl si, teď s tím nic neudělá. Nadzvedl se a podíval se po Ronovi a Hermioně. Oba dva ještě tvrdě spali. Pak mu padl pohled na Niraju. Přemýšlel nad ní už strašně dlouho. Nejprve, když se viděli poprvé, a pak ji zas spatřil tady, v Bradavicích. Odkud je? Co je zač? A hlavně proč tu je? Nevěděl zda jí může věřit. Lehl si zpátky a pokoušel se ještě usnout. Ginny se k němu pomalu otočila a políbila jej. „Dobré ráno,“ řekla mu s úsměvem. „Dobré,“ odpověděl jí Harry. „To se nám to zase povedlo co?“ zeptala se. „Nic co bychom nezvládli,“ řekl ji s úsměvem, i když si svými slovy nebyl tak jistý, jak to vyznělo. „Co s tím budeme dělat?“ zajímalo ji. „Nic,“ odvětil klidně. „Nic?“ nevěřila vlastním uším. „Nic,“ řekl opět klidně. „Proč nic?“ nechápala. „A co bys asi tak chtěla dělat. Nezbývá nám nic jiného, než čekat.“ „Myslím že to nebude nejlepší plán,“ zapochybovala. „Proč ne?“ zeptal se podezřívavě. „Protože je v Bradavicích Brouskovic banda,“ odvětila klidně. „Cože?“ nechápal. „Pár stedentů z Harvraspáru, Mrzimoru, a dokonce z Nebelvíru se přidalo k Brouskovi. Dělají tady pro něj nějakou práci.“ „Jak to víš?“ „Šla jsem za jednou dívkou do lesa, spletla jsem si ji totiž s Nirajou. Po nějaké době mi došlo, že to není ona. I tak jsem za ní šla schovaná za stromy. Zastavila se na nějakém palouku, a tam se sešla s ostatními. Říkala, že Brousek chce najít dívku, nebo dvě, které se přemístily do toho městečka, kde bojovaly s řádem proti Smrtijedům. Podle přemisťování poznali, že jedna z nich je z Bradavic. A oni ji měli najít. Řekla bych, že už našli. Věděla jsem, že mě poznat nemohli, moje přemísťování zpozorovat nemohli.“ „Počkej, počkej, zadrž! Chceš mi říct, že jsi se sama přemístila do nějaké vesnice, kde propukl boj a bojovala jsi s Řádem? Cos tam sakra dělala?“ „Na tom teď nezáleží.Důležité je ale…“ pokračovala. „Že nezáleží?!“ zvýšil hlas. „Harry pst. Vzbudíš ostatní. Navíc ty bys tam taky šel,“ zabrzdila ho. „Dobře, ale promluvíme si o tom později. Takže ty myslíš, že Niraju vypátrala ta Brouskovic banda, a pak ji přivlekli na Ministerstvo. Myslíš, že jsme byli včera na Ministerstvu?“ „Je to hodně pravděpodobné. A pokud ano, tak tady nejsme v Bezpečí.“ „Musíme si promluvit s Nirajou. Teď hned,“ řekl a přešel k posteli kde spala. „Počkej, to ji chceš vzbudit?“ „Jo.“ „Zbláznil ses, copak si neviděl jak včera vypadala? Potřebuje se pořádně vyspat.“ „Potřebujeme odpovědi. Pokud jsou tvé domněnky správné, nemáme zrovna hodně času na rozmýšlení. Ten strážný mě poznal a myslím, že jim nebude trvat dlouho, aby se dopátrali kdo je ta zrzka, co byla semnou,“ řekl. „Dobře, ale vzbudím ji já,“ souhlasila nakonec. Přešla k její posteli a jemně s ní zatřásla. „Nirajo, vstávej,“ řekla potichu. Dívka sebou jemně zavrtěla a otevřela oči. Zmateně se porozhlédla kolem, a pak spočinula očima na Ginny. Posadila se a přeskakovala pohledem z Ginny na Harryho. Pomalu se posadila a mlčela. Ginny si k ní přisedla a soucitně řekla: „Nirajo, musíme vědět, kde tě to drželi a proč.“ Dívka ještě chvíli mlčela, než odpověděla. „Bylo to Ministerstvo kouzel. Chytly mě na chodbě nějaké dvě dívky a jedna z nich mě dovlekla tam.“ „Víš proč?“ zeptal se Harry. „Brousek si myslel, že patřím k řádu. Říkali něco o tom, že sem se prý přemístila do nějaké vesnice a bojovala s řádem.“ „A je to pravda?“ vyptával se Harry dál. „Jasně, že k ním nepatřím.“ „Ne, myslel jsem, jestli jsi tam byla.“ „No… jo byla,“ připustila dívka. „A cos tam dělala?“ vyptávala se pro změnu Ginny. „To mě moje věc,“ ohradila se Niraja. „Měla jsi pravdu Ginny,“ přiznal Harry. „Jakou pravdu?“ nechápala Niraja. „Nejsme tady v bezpečí,“ řekl stručně. „Proč ne?“ nechápala pořád dál. „Protože mě včera ten strážný poznal, a ty jsi utekla z vězení,“ vysvětlil jí to Harry. „Co budeme teda dělat? Jak jste mě odtamtud vůbec dostali?“ zeptala se Niraja. „Na to teď není čas,“ odbyl jí Harry a přešel ke svým přátelům. Rychle je vzbudil a řekl jim, ať se oblečou. To samé řekl Ginny i Niraji a hledal svou hůlku. Když ji našel, rychle s ní švihl a všechny jejich věci se sbalili do kufrů. Pak si zavolal Kreatůru. „Ano, pane?“ řekl a zamumlal si: „Proč mě voláš mezi tyhle šmejdy, čistokrevné zrádce, co mi zase chceš. Netrpím snad dost tam v té kuchyni daleko od mé paní?“ Harry přešel jeho urážky a raději mu zadal úkol. „Vezmi tyhle kufry…“ ukázal na pět úhledně uskládaných kufrů. „a dones je Dobbymu do mého domu. Dávám ti tam přístup.“ „Jistě pane,“ řekl skřítek poslušně, při čemž mu vypadlo pár neslušných nadávek a zmizel. „Harry, co se děje, co chceš dělat?“ vyptávala se zmatená Hermiona. „Jdeme za McGonagallovou, tam se to dozvíte,“ řekl stručně a vyšel. V patách mu byl hned chlupáč, který byl předtím schovaný pod postelí, a ostatní. Rychle přešli všechny chodby, řekli heslo před chrliči a vydali se do ředitelny. Harry důrazně zaklepal a při pozvání vešel. McGonagallová seděla za stolem a přehrabovala se v nějakých papírech. Udiveně zvedla hlavu a pozorovala jejich tváře. „Co tady děláte Pottere?“ „Něco se stalo.“ Lehce přikývla a přičarovala jim židle. „Co se stalo?“ Harry ji to zkráceně vypověděl, a pak vyčkával na její reakci. „Bylo to od vás neuvážené, ale už to nezměníme. Takže odcházíte? A slečny Redrichová a Weasleyová jdou s vámi? Nevím, zda mohu dovolit, aby odešli s vámi, ale daná situace mi nic jiného nenabízí.“ „Ano, vrátíme se do našeho domu.“ „Už jste se rozhodli, jestli vstoupíte do řádu?“ zeptala se ještě, než ji zas zmizí. Harry se otočil na své přátele, mírně přikývli. „Ano, vstoupíme.“ „Dobře, uvidíme se tedy za dva týdny v Doupěti.“ „Budeme tam,“ souhlasil Harry. „Tak utíkejte, nesmí vás tady najít. A hodně štěstí,“ rozloučila se s nimi. Harry se vděčně usmál. Pak se rychle otočil, zvedl chlupáče do náručí a vydali s rychle pryč. Hradem přímo přeběhli a zastavili se u brány. Hermiona ji odemkla jakýmsi složitým kouzlem a vyběhli na pozemky. V dálce je však čekalo nemilé překvapení. Za branou pozemků stálo několik Bystrozorů a snažili se dostat dovnitř. Před nimi stál malinký kratiknot a o něčem se dohadovali. „Sakra! Je pozdě,“ vykřikl Harry. „Pojďme do lesa, schováme se tam,“ navrhla Hermiona. Harry přikývl a urychleně tam s chlupáčem přeběhl. Schovali se v houští a pozorovali Bystrozory u brány. Neustále se tam o něčem dohadovali s Kratiknotem, ten nakonec odešel a přivedl McGonagallovou. Ta je nakonec pustila dál. Dva Bystrozoři zůstali u brány a zbytek se vydal do hradu.

„Nemůžeme tady jen tak sedět,“ řeka Niraja po chvíli. „A co máme podle tebe dělat? Ginny nás všechny nepřenese,“ namítl Harry. „Tak je omráčíme a utečeme,“ řekla Nirája. „Ne, přesně na tohle čekají,“ zamítl to Harry. „Tak náš Ginny přenese po dvou,“ navrhla Hemiona. „Zvládneš to? Zeptal se Harry Ginny. Dívka chvíli přemýšlela, pak přikývla. „Dobře, tak první Ron a Hermiona.“ Ginny je chytila za ruku, zavřela oči a soustředila se. Za chvíli se začal tetelit vzduch a zmizeli. Harry si oddychnula pozoroval Bystrozory dál. Za chvilku se Ginny vrátila. „Teď Niraja a chlupáč.“ „A co ty? Nevím, jestli se dokážu přenést i po třetí,“ Zeptala se Ginny. „Když ne, tak si budu muset poradit, chlupáče tady nenechám, běžte už!“ Dívka přikývla a opět se přemístila. Harry osaměl. Všiml si, že Bystrozorové vyšli z hradu. V duchu se zaradoval, zřejmě odcházeli. Ale mýlil se, zamířili směrem k lesu, chtěli prohledat pozemky. Harrymu se zrychlil dech. Vylezl na nejbližší strom a přilepil se k němu jak nejvíce mohl. Několik se jich vydalo jeho směrem a ostatní šli dozadu. Šáhl do kapsy, jestli náhodou nemá u sebe neviditelný plášť. Neměl. Byli skoro u něho, když se vzduch poblíž začal zas tetelit a zhmotnila se tam Ginny. ´Ale né…´ zaklel Harry v duchu. Bylo však pozdě. Bystrozorové si ji všimli a vydali se k ní. „Vypadni odsud!“ zakřičel Harry jak nejvíc mohl. „Ale co ty?“ vykřikla Ginny. „Něco vymyslím, padej,“ řekl ji, když už byli skoro u ni. Než se stačila přemístit odzbrojili ji. Pak zahlédli jen zavíření vzduchu a byla pryč. Zaměřili svou pozornost na Harryho. Vysílali na něj kdejaká kouzla, chtěli ho sice živého, ale poraněný být mohl. Harry seskočil ze stromu a utíkal hlouběji do lesa. Sem tam jim pár kouzle oplatil. Za běhu mu mozek běžel na plné obrátky. Potřeboval vymyslet jak se z té šlamastiky dostane. Zamířil k palouku, kde posledně žil Dráp, pokud ho Hagrid neschoval jinam. Doufal, že by mu mohl pomoct. Bystrozoři za ním byli nesmírně vytrvalí. Harry zatím žádný problém neměl, už si na běh zvykl. Větve ho sice šlehali do tváří, ale hodlal to vydržet. Bystrozorové za běhu neustále útočili a Harry to nestíhal všechno odklonit. Povedlo se jim ho vážně zranit na noze, až přepadl a chvíli se kutálel. Stihnul se však postavit a belhat se dál. Jejich vzdálenost se zkrátila. Taky ho zasáhli do ruky, udělali mu na ní pěkný šrám, ze kterého mu tekla neustále krev. Začínal být slabý a místo Drápova úkrytu bylo ještě daleko. Zasáhli ho dalším kouzlem, utvořil se mu hluboký šrám na zádech. Klopýtl a opět spadl. Rychle se sebral a utíkal dál. Bystrozoři byli opět blíže. Harry zhluboka dýchal, nohy mu začínaly těžknout a hlava se točila. Zachytával se stromů, aby mohl pokračovat dál. Bystrozoři o něco zpomalili, měli toho tady dost a navíc věděli, že už jim neuteče, ale nechali ho ještě bojovat. Byli zvědavý, co v tom klukovi je, proč si všichni myslí že je vyvolený. Harry sbíral poslední kousíčky síly, aby mohl jít dál. Už neběžel, pouze se plahočil a snažil být od nich co nejdál. Rozum ho opouštěl, brýle někde cestou ztratil, takže už neviděl ani na cestu. Záda i nohy ho pálili a cítil jak jeho horká krev stále teče. Ve spánku mu tepalo, ale nechtěl se vzdát, on se nevzdá. Nikdy. Upadl už po několikáté. Opět se však postavil a šoupal se dál. Ne, oni ho nemůžou dostat, nesmí, prostě nesmí. Zase spadl, ale už neměl sílu se zvednout. Bystrozoři už byli skoro u něj, dávno už neútočili, neměli proč. Hned jak je zahlédl se pokusil zas postavit, ale ono to nešlo, jeho nohy ho neposlouchaly. Opřel se o zdravou ruku a tou poraněnou vytáhl hůlku. Nevzdá se bez boje, to jediné mu zbylo. Utvořil kolem sebe štít. To mu sebralo poslední energii. Hlava se mu sesunula k hrudi a padl na zem. Hůlku však stále svíral. Štít byl těsně okolo něj, a kvůli němu se k Harrymu nemohli dostat. Náhle pocítil příval nějaké energie, netušil odkud se zvala. Pomohla mu štít držet dál pevný, na víc se však nezmohl. Avšak nestačilo to. Bystrozorové vytáhli opět své hůlky a svými kouzly štít zrušily. Sebrali Harrymu hůlku, chytili ho z obou dvou stran a vlekli ven z lesa. Teď už věděli, proč by si ho měli vážit. Získal si jejich respekt. Ale nepomohlo mu to nijak. Pořád ho hodlali předat Ministrovi. Nevěděli co provedl, a proč ho Brousek chce, ale byl to rozkaz, který oni jako vždy splní na jedničku.

Ron, Hermiona, Ginny, Niraja a Rick si lámali hlavu nad tím co se tam stalo. Kde je pořád Harry? Chytili ho? Ginny byla celá pobledlá, ale odmítala si jít odpočinout. Svírala svůj náhrdelník a myslela na Harryho, jak moc by mu teď chtěla pomoct, ale neměla jak, ani netušila co se stalo, ale jedno ji bylo jasné. Je zraněný a na pokraji sil. Cítila to, věděla, že má pravdu, ale bála se to ostatním říct. Harry svým přátelům nejspíše neřekl, že si těmi přívěsky mezi sebou vytvořili jakési pouto, které jim umožňuje sdílet pocity. Ginny, ani Harry vlastně nevěděli co to umí, ale rozpoznat pocity toho druhého dokázali. Ginny se najednou rozplakala bezmocí, nevěděla co dělat, jak mu má pomoc. Vždyť ho do té šlamastiky dostala vlastně ona. Kdyby se tam nepřemístila, a Harry by na ni nezavolal vůbec by si ho nevšimli, byl dobře schovaný. Tentokrát to vážně podělala, ale takhle to nenechá. Ne, něco udělá. Půjde ho zachránit, tak, jako chtěla zachránit Niraju, i když teď to budou asi čekat. I tak tam půjde, půjde mu pomoci, zachrání ho, i kdyby ji to mělo stát cokoli. Hermiona se pohotově zvedla a dívku objala. Šeptala ji konejšivá slůvka, ale Ginny ji nevnímala, myslela jen na jediné, na Harryho. Zvedla se, že si půjde odskočit, ve skutečnosti chtěla pohledat neviditelný plášť. Avšak sotva se zvedla spadla hned na zem a zůstala ležet. Všichni se k ní seběhli. Rick jí sáhl na tep, měla jej normální. Ron ji tedy zvedl a odnesl do postele, nejblíže byla Harryho ložnice. Položili ji tam a nechali Ricka, aby ji prohlédl.

Stepovali dobrou půlhodinu před pokojem a čekali co se dozví. Rick vyšel a tvářil se všelijak. „Tak co je jí?“ vyhrkl netrpělivě Ron. Měl o svou sestru strach, jakoby nestačilo, že nevědí co je s Harrym. „Je to zvláštní, ale vypadá to, že prostě spí.“ „Spí?“ zeptala se nedůvěřivě Hermiona. „Tak proč ji neprobudíme?“ zeptal se Ron „Zkoušel jsem to, ale, nejde to. Něco ji v tom spánku drží. Myslím, že to souvisí s tím přívěškem co má na krku, ten samý má i Harry. Jednou jsem o nich slyšel, ale všichni si mysleli, že neexistují. Vypráví o nich jedna báje, nemůžu uvěřit, že to jsou ony.“ „Mají je od Brumbála. Alespoň Harryho ho dostal k narozeninám,“ přemýšlela Hermiona. „Co je to za bájí?“ zajímalo Rona. „Je to starý příběh, řekl bych, že už zanikl, takže jej nemůžete znát. Odehrál se před tisíci lety v jedné malé vesničce. Žila tam Eurepina, byla dcerou chudé ženy, sama se snažila nějak sehnat jídlo a pití pro živobytí. Vůbec netušila, že je čarodějka, a že si to může snadno a lehce opatřit. Jednoho dne našla ve staré jeskyni smaragdový přívěšek ve tvaru slzy. Přemýšlela, že by ho prodala, ale cosi ji k němu lákalo. Proto si jej nechala a nosila ho schovaný vždy u sebe. Dodával jí hřejivý pocit, který ji uklidňoval. Když byla starší rozhodla se, že nemá cenu jej skrývat, a tak si ho připnula na krk. Lidé jí ho sice záviděli, avšak po čase je to přešlo. Jednoho dne se Eurepina probrala a cítila se zvláštně, jakoby s někým sdílela své pocity. Ten pocit jí už nikdy nepřešel. Nakonec si ho zalíbila, protože se necítila tak sama. Občas se ji ve snech zjevoval jeden muž, častokrát si povídali. Matka ji pak umřela a ona měla právě tolik roků na vdávání. Otec, který se náhle objevil ji prodal jakému si kupci, řekl si, že takhle za ni dostane víc, než kdyby ji oženil s nějakým chudým mužem. Dívka tak upadla do otroctví a zůstal ji jen ten přívěsek. Po nocích plakala a toužila po někom, kdo by ji zachránil. Muž ve snech se ji už skoro neobjevoval. Jednoho dne se však stalo něco neuvěřitelného. Dívka zrovna přemýšlela jak jen je možné, že takto skončila a jestli ještě někdy pozná jiný život. Plakala nad svým vlastním osudem. Když náhle se z ničeho nic před ní objevil ten muž ze snů. Chtěla vykřiknout, ale nějak nemohla. Náhodou si všimnula, že má muž naprosto stejný přívěšek jako ona. Byla z toho zmatená. Ten muž však měl vztek. Vřítil se do chalupy, kde spal její otrokář. Vytáhl jakýsi klacek a něco vykřikl. Pak dívce nabídl, ať s ním uteče. Že ví co prožila a všechno ji vysvětli když s ní půjde. Eurepina bylo hodně zvědavá a tomu muži důvěřovala, proto sním chtěla jít a taky odešla. Uchopila jeho ruku a za chvíli se ocitli jinde, to už vůbec nechápala. Neznámý muž ji vykládal o nějakých kouzelnících, kouzlech, nějaké báchorky o přívěšku, ale nevěřila mu, dokud ji nedovykládal celý její život od té doby co pocítila ten zvláštní pocit. Vykládal jí, že celou tu dobu cítil jak se ona trápí a hledal ji, aby ji pomohl. Říkal, že přívěšek našel v jedné jeskyni. Prý mu to předpověděla nějaká vědma. Taky říkal, že přívěsky umí používat jen čarodějky a kouzelníci. Navykládal jí toho tolik, že ji z toho šla hlava kolem, ale hned si jej zamilovala, už jen kvůli tomu, že ji zachránil a cítila, jakoby ho znala celý život. Vstoupili spolu do manželského svazku. Eurepina byla opravdu čarodějka, a díky svého manžela se je naučila používat. Své přívěsky nikdy nesundali. Vytvořili mezi nimi zvláštní pouto, které jim pomohlo překonat cokoliv. A když rostla jejich láska, rostlo i ono pouto. Měli spolu krásné děti, a jejich rod je nejdelší ze všech. Přívěsky se však nikdy nenašly a tato pověst putovala pouze ústně, až se časem úplně vytratila.

„Ty myslíš, že jsou to tyto přívěšky? Myslíš,že ta pověst je pravdivá?“ zeptal se Ron. „Všechno tomu nasvědčuje,“ souhlasil Rick. „A co by to znamenalo?“ zeptal se teď nejistě. „To by znamenalo, že mezi sebou mají pouto. Ginny zřejmě předala Harrymu svou vnitřní energii,“ přemýšlela nahlas Hermiona. „Ano,“ přisvědčil Rick. „A co s tím můžeme dělat?“ „Nic.“ „Nic?!“ vykřikl nevěřícně Ron. „Musíme počkat, až se Ginny vzbudí,“ řekl klidně Rick. „No bezva, a co když se nevzbudí?“ „Vzbudí.“ „Dobře.“

Bystrozoři se s Harrym přemístili a hodili ho na postel do té samé místnosti, kde byla vězněna. Harry byl stále mimo sebe, jen ležel a jakoby snil.

„Ginny? Co tady děláš?“ zeptal se zmateně Harry. „Harry? Jsi to ty?“ ptala se Ginny. „Kde to jsme, co se to děje?“ nechápal Harry. „Poslední co si pamatuji je, že jsme čekali na tebe ve tvém domě, a pak jsem omdlela.“ „Já, že mě zajali, ale proč jsme tady.“ „Už se to stalo,“ přemýšlela nahlas Ginny. „Co se stalo?“ „Pár dnů potom, co jsme dostali ty přívěšky, mluvili jsme spolu ve snu. Nebo jsi to nebyl ty?“ „Myslel jsem, že se mi to zdálo.“ „To já taky, až do teď.“ „Chceš říct, že spolu můžeme komunikovat přes myšlenky?“ „Asi jo, nebo se nám to jen zdá?“ „Jsi tak skutečná,“ řekl a objal jí. „Co se stalo po tom, co jsem se přemístila pryč? Chytili tě? Jak ti máme pomoct?“ vyptávala se. „Vím jen, že už nemám sílu.“ „Půjdu pro tebe, tak jako pro Niraju,“ vyhrkla. „Ne!“ vykřikl. „Proč ne?“ zeptala se nechápavě. „Protože by tě chytili, určitě na to čekají a to já nedopustím,“ řekl klidně. „Ale já tě tam nemůžu nechat!“ křikla beznadějně a z očí jí stékaly slzy. „Musíš!“ řekl tvrdě. „Harry to ne!“ Zakřičela opět. Skrz slzy skoro nic neviděla. „Není jiná možnost,“ řekl potichu. „Ale je, něco vymyslíme, vezmu si tvůj plášť,“ snažila se něco vymyslet „Ne, prosím tě Ginny nedělej to. Zůstaňte tam kde jste, jste tam v bezpečí.“ „Nemůžeš se obětovat!“ trvala na svém. „Neobětuji se.“ „Ne a co děláš? Hraješ si na hrdinu.“ „Ginny…“ zaprosil. „Ne Harry, já nemůžu,“ řekla a pevně ho objala. „Nikdy se tě nevzdám, pamatuješ?“ připomněla mu svůj dárek k narozeninám. „To já tebe taky ne,“ řekl, obětí ji opětoval a pousmál se. Pak se zvedl a začal mizet. Dívala se za ním plná smutku. Cožpak tohle nikdy neskončí?

Harrymu zatřepala víčka. Začal se probírat. Hlava mu strašně třeštila a záda a ruku měl ulepené od své vlastní zaschlé krve. Trochu se otočil a škublo mu v ráně na zádech. Radši toho nechat a snažil se zaostřit na místnost. Neměl však své brýle, a proto nic neviděl. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Něco se v místnosti pohnulo. Harry se zlekl, ale navenek nedal nic znát. Někdo přistoupil blíže, ale zastavil se u mříží, které uzavíraly Harryho vězení. Pak promluvil: „Vypadá to, že jsi už vzhůru.“ Ten hlas Harry nepoznal, zřejmě to byl nějaký Bystrozor. „Nemusíš odpovídat. Poznal jsem to,“ řekl opět klidně. „Co mi chcete?“ řekl potichu Harry. „Cožpak jsi nepomohl utéct jedné vězenkyni?“ zeptal se. „A od kdy zavíráte studenty bradavic jen tak pro potěšení?“ vrátil mu otázku. „Nemáš ani ponětí, o co tady jde,“ sykl neznámý. „Myslím, že toho chápu dost,“ zachraptěl Harry. „Jsi velice bystrý, ale netušíš ani polovinu z toho,“ ušklíbl se muž. „Tak mi to řekněte.“ „Pro to tady nejsem. Je jisté, že na tebe ministr použije Veritasérum, tak si nějak pomož, protože jinak bude vše ztraceno.“ Ještě něž odešel, pohodil něco na zem, ušklíbl se a zaklepal třikrát na dveře. Harry počkal, dokud neodešel a zamířil do míst, kde se ozval odraz neznámého předmětu. Šátral rukama kolem mříží jako nějaký slepec. Konečně narazil na něco. Uchopil to, byly to jeho brýle, nasadil si je a rozhlédl se po místnosti. Byla to přesně ta, ve které našli Niraju. Teda pokud to mohl odhadnout přes tu tmu. Pomalu se dobelhal do své postele a opět usnul. Spánek měl neklidný, zdály se mu samé strašné sny. Na druhý den za ním přišel nějaký zástupce ministra. Přečetl mu práva a kecal něco o tom, že jestli nepoví to co chtějí, vytáhnou si to z něco Veritasérem. Toho se obával, protože tomu by nejspíše neodolal. Kdyby se to snažili zjistit Nitrozpytem měl by větší šanci, ale takhle? Dali mu ultimátum tři dny. Noci probděl a dny prohleděl do zdi. Přemýšlel jak z toho ven. Každých pár minut se k němu někdo díval, nebo u něj seděl jeden či dva Bystrozoři. Neměl jedinou šanci na únik. Udělal dobře, že to Ginny zakázal. Zbytečně by tu byli oba a zabavili by jí ten prsten. Ne, mělo to pro ně teď větší cenu. A on teď musí nějak dokázat zabezpečit svou mysl, nesmí z něj nic dostat, prostě nesmí. Nemůže všechny ohrozit. Ale co má dělat? Jak lze něco tak mocného porazit, přelstít? Napadlo ho jediné jméno člověka, který by to dokázal. Severu Snape, ten zrádce, ale v lektvarech se vyznal. Kde teď je mu vlastně konec? Doufal, že trpí za to co způsobil. Myšlenky mu však utíkaly jiným směre, než chtěl. O Veritaséru se učili, říkal jim Snape něco proti to mu? Hnusila se mu myšlenka na to, že to co ho Snape naučil by mu mohlo zachránit život. ´No tak, mysli Harry mysli. Pokud něco existuje, pak to máš v hlavě.´ Na nic však přijít nedokázal, ať se snažil jak mohl. Poslední den proležel v posteli a snažil se zapudit všelijaké důležité vzpomínky, ale nešlo to, jakoby se mu naschvál samy vynořovaly. Vzpomínal hlavně na své přátele a Ginny. Ne, nesmí dovolit, aby cokoliv o nich uniklo jeho ústy. Bude bojovat, dobrovolně, ani nedobrovolně jim to neřekne. Nesmí, nemohl by se sám sobě podívat do očí. Celou noc pak strávil přemýšlením nad Ginny. Cítil jak mu dodává sílu. Cítil, že v tom není sám.

Ráno pro něj přišli dva urostlí Bystrozorové. Vlekli ho přes nějakou chodbu po schodech do sklepení. Po cestě nepotkali ani živáčka. Poznával to tady, opravdu byl na ministerstvu. Před chvílí minuli odbor záhad. Prošli i kolem místnosti, kde jej vyslýchali a došli až na konec. Tak otevřeli dveře vpravo a posadili ho na kamennou židli. Ruce mu chytnuly provazy a nohy připoutali k židli. Vzdorovitě zvedl hlavu a čekal co se bude dít. Do místnosti někdo vešel. Harry na tu osobu špatně viděl, takže nemohl určit kdo. Teprve až si sedl poznal Ministra kouzel Rufuse Brouska. Jen se ušklíbl. „Vida, vida, opět se potkáváme, ale tentokrát už nebudu tak zdvořilý,“ oznámil mu s klidem. „Nic jiného bych od vás nečekal,“ řekl Harry. Brousek se pousmál. „Tak, povíš nám, co chceme vědět?“ zeptal se Brousek. „A měl bych?“ vrátil mu otázku Harry. „Nemusíš, zjistím si to klidně sám ty spratku,“ zasyčel. „Pak nic neřeknu,“ řekl Harry s klidem, ale tušil, že jde do tuhého. „Jak je libo. Ternsi, přines Veritasérum,“ nařídil Ministr. „Jistě pane.“ „Vybral sis sám Harry, mohlo to jít po dobrém,“ řekl po chvíli. „Jo to jistě,“ ušklíbl se Harry. „Nevím proč pořád stojíš na straně řádu a mrtvého Brumbála.“ „To by jste nepochopil.“ „Když myslíš.“ „Nemyslím. Já to vím.“ Mezitím co debatovali se Terns vrátil s malou lahvičkou, která obsahovala průzračnou tekutinu. Podal ji ministrovi. Ten se zvedl a přešel k Harrymu. Bystrozoři ho přidrželi a Brousek do něj tekutinu vylil. Donutili ho to spolknout, a pak si v klidu opět sedl. „Chvíli to potrvá, než Veritasérum začne účinkovat, ale já si rád počkám.“ Harry zavřel oči. V hlavě začínal mít totálně vymeteno, cítil se tak volný. Ničím nevázaný. Všechny myšlenky se mu vypařili a on čekal, až dostane otázku, na kterou rád odpoví. „Tak Harry, teď mi pověz kde sídlí řád.“ „Já nevím,“ odpověděl monotónně. „Asi jsi správně nepochopil otázku. Kde se scházejí členové Fénixova řádu.“ „To nevím.“ „Jste si jisti, že dostal správný lektvar!“ vykřikl naštvaně Brousek. „Ano pane,“ odpověděl ihned jeden z mužů. „Dobře, tak zkusíme něco jiného. Kam jsi Harry šel s Brumbálem tu noc, co zemřel?“ „Šli jsme do jeskyně.“ „Do jaké jeskyně?“ „Jeskyně na útesu.“ „Co jste tam hledali?“ zeptal se zvědavě. „Hledali jsme… hledali jsme…“ „No tak, co jste hledali?“ Hledali jsme…“ nedokázal dokončit větu. Něco v jeho mysli se pohnulo a postavilo proti tomu, aby tomu parchantovi řekl to co zjistit ze všeho nejvíc nesmí. „Harry, co jste tam hledali?“ „Já ne, nemůžu.“ „Co jste tam hledali?“ „Nic.“ „Sakra! Jak se tomu může bránit? Doneste ještě jeden,“ přikázal Brousek. „Ale pane, to ho může zabít!“ namítl někdo. „To je mi jedno. Potřebuji to vědět. Musím vědět co tak tají!“ Terns tedy opět vyběhl z místnosti a za chvíli se vrátil s druhou lahvičkou. Neměli žádný problém ji do něj vylít. Brousek se spokojeně posadil naproti němu a čekal, až druhé Veritasérum zabere. Harryho myšlenky byly opět tvrdě zapuzeny silou větší, než má jeho mysl. Poslušně se posadil a čekal. „Tak, co jste hledali v té jeskyni?“ „Hledali jsme…“

Pokračování příště

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 13:54)

Kreatůra měl být asi Krátura, že? =DD
Hmm, pěkně jsi to usekla v tom nejzajímavějším. =) Musím hned na další kapču!

xxxxxx

(Ema, 6. 7. 2007 21:29)

kokněte se sem pls http://kiss.me.cz/web/HP512/HP512start.htm

netuším....

(Dajana, 28. 6. 2007 19:02)

Nemám vůbec šajna, je mi líto, ale snad brzo.

Zdar

(Ema, 18. 6. 2007 20:23)

Kdy bude nová kapitola pls??? (Aspoň přibližně:-))))

klídek

(Agarwaen, 10. 6. 2007 22:08)

znám....

...

(Dajana, 7. 6. 2007 20:53)

Však tohle je nejlepší ne? :D ¨

Ne tak jako, fakt je, že na to teď nemám vůbec čas. Konec roku, učitelé se můžou zbláznit a nám to v těch hlavách vypíná...

dalšííí..............

(Agarwaen, 7. 6. 2007 16:53)

Teda holka, takhle nás napínat........

jfg

(beda, 3. 6. 2007 10:31)

prosim pokracovani prosim!!!!!!!!!!

Prosím potřebuji vaše hlasy

(ivik.bublik, 23. 5. 2007 19:27)

Hlasuj pro mne prosím v soutěži o nej blog. Můj blog je zaměřen na fanfikci o HP, prosím podpoř můj blog a ukažme tak literárním nevzděláncům, že harry potter není jen pohádka :)))

tady je odkaz na stránky kde pro mne můžeš hlasovat:

http://danecek26.blog.cz/0705/finale-souteze-o-nej-blog

text

(Dajana, 23. 5. 2007 6:16)

Ve Wordu to mám jinak, ale tohle dělá ten formát na těchto stránkách, zřejmě není nejlepší...

...

(MarS, 23. 5. 2007 0:51)

Opravdu velice pekne :) Ten Brousek je ale poradnej parchant.
Jen by to chtelo zlepsit to rozdeleni textu, tahle temer jednolita posloupnost pismenek je trosku neprehledna.

super

(MacS, 21. 5. 2007 18:51)

Super..........už se nemužu dočkat pokračování:-))

kapitola

(Dajana, 20. 5. 2007 20:11)

Kapitola už je napsaná, ale opravená se tu objeví až zítra odpoledne, hned co příjdu ze školy a podívám se na ni. Do večera tu určitě je. Jsem ráda, že je o ní takový zájem.

...

(Sany En, 20. 5. 2007 20:06)

No právě není tu ani ťuk

wow

(Ja Osobne, 20. 5. 2007 7:53)

je to velice ctiva kapitola:)
Kdy bude pokracovani?:))

pravda

(MacS, 19. 5. 2007 16:44)

To je sice fakt(každý máme své tajemství), ale nechtěla by ses s náma o něj podělit??????:-D

...

(MarS, 19. 5. 2007 9:42)

ale az bude teda zpracovana, tak si ji urcite radi precteme :)

...

(MarS, 19. 5. 2007 9:41)

to je fakt, kazdy ma nejake tajemstvi a obvykle si neodepre to poteseni se o nej s nekym podelit, ale Ty jsi vyjimka, protoze sis ho nechala pro sebe a krome nadpisu tu z kapitolky neni ani carka..... ;)