Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtvrtá-Nové Bradavice

17. 2. 2007

Ginny seděla u Nebelvírského stolu a pozorovala zařazování. Všichni prvňáci už byli zařazeni a zůstala jen Niraja. Všichni na ni upírali zvědavě oči a v hlavách jim kolovala myšlenka ´Kdo to je?´ Na tuhle otázku však dostanou odpověď jen někteří a za dlouhou dobu. Protože tato dívka skrývá tolik tajemství a záhad, že jsou jen těžko odhalitelné. Nový učitel OPČM McCabe přečetl její jméno: „Niraja Redrichová.“ Dívka se vydala opatrně k židličce a nasadila si Moudrý klobouk. Ten si dával s jejím zařazením na čas. Vypadalo to, jakoby spolu vedli dlouhou a zajímavou debatu, která byla druhým zatajena. A pak konečně vykřikl: „Nebelvír!“ Niraja spokojeně sesedla a šla si přisednout k Ginny. Ta ji s radostí přivítala. Jen co se sál uklidnil postavila se paní ředitelka, aby pronesla předem připravený proslov.

„Ráda bych vás zde přivítala. Jsem příjemně překvapena, že vás přijelo tolik. Taky vám chci popřát hodně štěstí pro tento rok.Vím že bylo těžké vrátit se sem a žít dál. Bradavice už nikdy nebudou takové jako byly. Ztratily toho nejlepšího ředitele, jakého mohli mít. Nechci ho nahradit, ale jsem tady, protože by nechtěl, aby byly Bradavice zavřeny. Byl to jeho život. Každý den sledoval vaše dospívání a měnění na ženy a muže. Každému přál jen to nejlepší a byl ochoten vám nabídnout pomocnou ruku. Dával druhé šance i těm, kteří si to nezasloužili. Přála bych vám, aby jste byli takoví jako on. Teď bych vám měla říct něco organizačního. Jistě jste si všimli kamenných soch všude na pozemcích. Musím vás vyvést z omylu. Nejsou to sochy, pouze tak vypadají. Ve skutečnosti jsou to strážci o kterých se psalo v Denním Věštci. Nejsou ani zkameněli. Jsou schopni v sekundě zakročit. Bylo jim poručeno zakročit vždy, když bude jeden kouzelník mířit na druhého hůlkou. Proto vás varuji, aby jste si s nimi nezahrávali. Sebemenší roztržku mezi žáky budou brát jako útok a patřičně zakročí. Pokud by se něco takového stalo, mělo by to pro vás hrozivé následky. Tito strážci jsou rozmístěni i všude na hradě. Čtyři stojí u každého vchodu do kolejí a ostatní se pohybují po hradě. Dále je zakázáno chodit do lesa. Myslím, že tam už z vlastní bezpečnosti nevkročíte. Tam naše obrana už není. Nicméně jsme rozšířili hranici proti přemístění přes celý les. Výlety do Prasinek se pravděpodobně konat nebudou. Krby na kolejích byly odstaveny z letaxové sítě. Sovy posílat můžete, ale nepiště žádné zásadní informace, které by vy-víte-kdo mohl použít. Toť vše. Přeji vám dobrou chuť,“ posadila se a na stolech se objevilo jídlo.

Ginyy se do něj s chutí pustila a přemýšlela nad slovy McGonagallové. Taky si prohlížela všechny ty tváře svých spolužáků. Někteří se usmívali a hlasitě bavili. Zřejmě je nepostihla ta zlá doba tolik jako ostatní, že se dokázali ještě upřímně radovat. Jiní naopak měli skloněné hlavy a přemýšleli co bude dál. Kolik svých blízkých ještě ztratí? Jak dlouho bude trvat tahle válka? Ginny nevěděla, ke které skupině patří, ale v jednom měla jasno. Nikdy se nevzdá. Pokud je ještě naděje, půjde dál. Protože Harry ji potřebuje. Dokud tu bude on a bude vzdorovat, pak s ním bude i ona. Večeře skončila a všichni se vydali do svých kolejí. Ginny se stala letos Prefetkou, proto se postavila a vedla pět prvňáků na kolej. Cestou byli zamlklí a rozhlíželi se všude kolem. Cestou potkali hned několik hlídačů. Pro jistotu se jim vyhnuli a pokračovali dále. Před obrazem Buclaté dámy se zastavili a Ginny musela říct heslo. „Naděje.“ Uvnitř jim vysvětlila kde co mají a pak si přisedla k Niraji. „Tak co, jsi ráda v Nebelvíru?“ „Jo, máte to tu pěkný.“ „Co ti říkal ten Moudrý klobouk?“ zajímalo ji. „Ale, jen blbosti, možná ti to někdy řeknu, ale teď jsem děsně utahaná.“ „To já taky,“ souhlasila Ginny a obě se vydaly do svého pokoje. Unaveně se sesuli na postele a v momentě usnuly.

Dny plynuly jako voda a Ginny začínal děsit ten stereotyp. Už si celkem zvykla na hlídače. Občas je s Nirajou pozorovala a přemýšlela o nich. S Nirajou se celkem sžila. Nahradila ji kamarádku Hermionu, která je teď někde s Harrym. Co ji však lezlo krkem bylo učení. Brala to jako mrhání časem, když je teď válka a ona by místo toho mohla pomoct. Jenže to by ji nikdo nedovolil. A proto se ve škole začala nudit. Rozbroje mezi kolejemi se vytratily a školu naplnil strach při dalších zprávách z Denního Věštce. Umíralo čím dál tím víc lidí a Ministerstvo s tím nic nedělalo. Naopak se zaměřili na nesprávného. Brousek neustále šlapal na paty řádu. Museli neustále přemisťovat štáb a i přesto neměli klid. Mnoho lidí se už zamýšlelo nad tím, jestli není Brousek ve skutečnosti s Vy-víte-kým spolčený. Jenže předtím proti němu bojoval, proč by se teď k němu přidával? Jiní měli názor, že se prostě a jednoduše zbláznil. Ginny z toho byla z počátku zmatená, ale když šel čím dál tím víc po její rodině, začala ho nenávidět. Jenže vztek ani zlost nic nezmůže…

„Slečno Weasleyová, slečno Weasleyová probuďte se!“ třepal skřítek s Ginny. Dívka pootevřela oči a hledala příčinu hluku. Nad ní se zrovna skláněl Dobby. „Pšt!“ snažila se jej utišit, aby nevzbudil její spolubydlící a zvláště pak Niraju. Přehodila přes sebe župan a spolu se skřítkem vyšla ven, do společenské místnosti. Nevšimla si však dvou bystrých očí, které celou scénu pozorovaly, avšak nehnuly se ze svého místa. „Dobby, co se děje?“ „Jde o obraz profesora Brumbála, ztrácí se. A rád by vás ještě viděl slečno," vyhrkl skřítek. „Cože už? A jak se k němu dostaneme?“ zazmatkovala Ginny. „Jeden obraz visí v ředitelně, ale nemohu vás přenést, budete se tam muset dostat sama.“ „Dobře. Dekuji ti Dobby.“ „Dobby rád posloužil slečno.“ „A Dobby, můžeš pro mě udělat jednu laskavost?“ optala se Ginny na otázku, která ji vrtala celou tu dobu v hlavě. „Jistě slečno. Čím může Dobby posloužit?“ „Je...je Harry v pořádku? Nestalo se mu nic?“ „Pán je v naprostém pořádku.“ „Dekuji ti,“ poděkovala mu Ginny ještě jednou, a pak se skřítek přemístil. Ginny se zamračila a nasadila prsten od Brumbála. Teď byla ta nejlepší možnost zkusit, zda prsten funguje i v hradě. Ginny pomyslela, jak moc by teď chtěla být v Brumbálově ředitelně. Nic se však nestalo a dívka smutně odcházelo do svých ložnic. Jenže tam ani nestačila dojít. Začal kolem ní kmitat teplý vzduch spolu se zlatou barvou. Všechno se jí míhalo před očima. Ani nevěděla, zda je ještě ve společenské místnosti. Náhle vše ustalo a ona se ocitla ve tmě. Vytáhla svou hůlku a posvítila si. Nemohla uvěřit svým očím. Opravdu se nacházela v ředitelně. Obrazy se začínaly probouzet a nadávali na ní, ať dá to světlo pryč. Dívka jej poplašeně sklonila. Přešla podél obrazu a hledala ten Brumbálův. Nikde jej však nemohla najít. Obrazy se ji mezitím vyptávali co tam dělá a jak to, že není dávno v posteli. Ginny je skoro nevnímala a neustále hledala. A pak ho zahlédla. Nahoře, na zdi v patře. Rychle se k němu vydala a tiše na něj volala jménem. „Profesore Brumbále. Profesore…,“ náhle se však zarazila. Pohled na Brumbálův vybledlý obraz byl strašlivý. Připomněl jí, jak hrozne staře vypadal Brumbál před svou smrtí. „Pane profesore!“ vyjekla tiše. Brumbál na ní upřel své oči a slabě se usmál. „Nemusíte se mne bát slečno Weasleyová.“ „Já se vás nebojím. Jen vypadáte tak…,“ ani nedokázala dokončit větu. „Tak staře,“ dořekl za ní. „No, ano,“ připustila. „A co jste mi vlastně chtěl?“ zajímalo ji. „Chtěl jsem se ujistit, že děláte správnou věc. Použila jste prsten, to znamená, že jste přijala i ten zbytek.“ „Přijala? Nemela jsem na vybranou.“ „To není pravda. Nikdo vás do ničeho nenutil. Pokud nechcete, nemusíte to dělat. Klidně ty věci schovejte a zapomeňte na ně.“ „To by ale mohl Harry zemřít!“ „Kdo ví,“ odpověděl jen. „A to říkáte, že jsme měla na vybranou?“ zeptala se nevěřícně. „No ano. Přijmout nebo nepřijmout. A vy jste si vybrala.“ „Dobře. Tak jsem si tedy vybrala, ale myslíte si, že to zvládnu sama?“ „Věřím ve vás, stejně jako věřím v Harryho.“ „Jenže Harry je bůh ví kde a já trčím tady. Jak poznám, že se něco děje a on potřebuje mou pomoc, než bude pozdě?“ „V tom případe by se vám tedy hodila ještě jedna věc. Přejdete ke stolu paní ředitelky. Otevřete levý šuplík. Najdete tam mapu Anglie. Tu si zkopírujte a použijte na ní formuli Liveritales ensimo. Všechny červené tečky, které se vám na mapě objeví budou Smrtijedi páchající zlo. A ty modré budou členové řádu. Bohužel podle toho nejde určit místo, kde jsou schovaní. Uvidíte je pouze když útočí. A pokud mapu nepoužíváte. Řeknete kouzlo Satires simen. A mapa bude obyčejnou mapou.“ „Dekuji pane profesore.“ „Nedekujte. Tohle jsou jen maličkosti. Ty velké věci budou na vás. A teď vám ještě musím připomenout, aby jste se nikdy neprozradila. Po minulém roce jsme všichni zjistili, že nepřátelé jsou blíže než si myslíme. A teď bych se s vámi chtěl rozloučit. Je mi líto, že těžké úkoly a starosti jsem předal na vás a Harryho, ale musel jsem. Jistě mě pochopíte. A ještě jedno. Nikdy nedovolte, aby vám někdo sebral to nejdůležitější a nejvzácnější v živote. Lásku. Bez ní jsme všichni bezbranní, krutí a nelidští. Pokud svou lásku ztratíte, nebudete mít proč žít. Já to vím,“ dořekl a začal se pomalu ztrácet." „Pane profesore!“ vyjekla ještě jednou Ginny na pokraji slz. „Nezapomeňte Ginny. Jinak je vše ztraceno!“ stačil ještě doříct a byl pryč. Navždy pryč. Ginny se sesula podél zdi a plakala. Plakala beznadějí. Její řetízek začal zeleně pulzovat a hrát. Ginny se po chvíli usmála. Harry byl opravdu neustále s ní. Přešla k ředitelskému stolu, vytáhla mapu, okopírovala si ji a zase ji opatrně zasunula. Svou si schovala zmenšenou do kasy a přemístila se k dívčím záchodům. Přemisťovat se přímo do Nebelvírské společenské místnosti by bylo nebezpečné. Někdo by ji mohl zahlédnout. Tiše přešla společenskou místnost a vystoupala schody do pokoje dívek z šestého ročníku. Opatrně za sebou zavřela a vlezla si do své postele. Při tom ji neustále sledovaly oči bystré dívky.

„Vstávat!!“ zařvala jedna Ginniina spolubydlící. Ginny se podívala na hodinky. Ukazovaly tři čtvrtě na sedm. „Nechte mě ještě chvilku, aspoň chvililičku spát,“ prosila Ginny. Jenže dívky neměly slitování. „No tak vstávej Ginny. Co jsi to proboha večer vyváděla? Máš šílené kruhy pod očima,“ vyptávala se jí Kelly. „Ale nic, jen jsem nemohla spát.“ „No tak šup vstávej, my jsme už všechny vzhůru,“ popoháněla ji i Niraja, která se za ten měsíc stačila docela slušně zabydlet a seznámit s holkami. Ginny teda pomalu vstala a co nejrychleji zabrala koupelnu. Rychle se umyla a trochu nalíčila. Holky měly pravdu, vypadala příšerně. Ani se ji včera nezdálo, že tam byla tak dlouho. Schovanou mapu si přendala do kapsy u riflí a přehodila přes sebe školní hábit. Ve společence počkala na holky a společně se vydaly na snídani. Zbytek dne ubíhal stejně jako od začátku roku. První dvouhodinovku měli Křiklana na lektvary, pak McGonagallovou na přeměňování a kouzelné formule s kratiknotem. Pak vydatný oběd, během něhož se alespoň trochu pobavili a zase další hodiny. Dvouhodinovka s novým učitelem obrany proti černé magii a to Christopherem McCabem.Což je nový a mladý učitel OPČM. Jak se později dozvěděli složil teprve zkoušky na Bystrozora, takže je tak o šest let starší jak oni. Na konci dne je čekala hodina kouzelných tvoru s Hagridem. Školu Ginny teď nijak zvlášť neprožívala. Jejím hlavním cílem bylo naučit se tolik nových kouzel kolik jen dokázala. Vždycky po vyučování se vypařila a chodila do komnaty nejvyšší potřeby cvičit. Zůstávala tam mnohdy až do noci. Když se ji na to holky vyptávaly tvrdila, že chodí do knihovny, nebo si půjčí knihy a v některé prázdné učebně si je v klidu čte. Uvěřily jí a více se nevyptávaly. Avšak stala se nejnovějším tématem týdne a měsíce. Debatovaly zda opravdu čte knihy, nebo někde potají brečí kvůli toho, že ji slavný Potter opustil. A tak jako celý měsíc se i teď zavřela v komnatě nejvyšší potřeby a na zemi rozložila mapu Anglie. Udělala vše jak ji to Brumbál řekl a čekala, zda se kouzlo povedlo. Na mapě se začaly objevovat tečky. Zpočátku šedé, jakoby neaktivní. Ale pak změnily barvu na červenou. Všechny se soustředily v jednom místě. Ginny se tam pozorně zadívala a přečetla název vesnice. Melbor. Za chvíli se na mapě objevily i tečky s modrou barvou. ´Takže se bojuje,´ usoudila Ginny. Neváhala ani chvíli. Pokud měla kdy spěchat, tak právě teď. Rychle se vyřítila z místnosti s plánkem v ruce, který mezitím pečlivě schovala do kapsy. Přeběhla všechny chodby, vyřítila se do Nebelvírské věže a v pokoji sebrala vše co potřebuje. Červený plášť. Zbytek měla vždy u sebe. Strčila jej do kapsy a uháněla zase pryč. Zkontrolovala si, že ji nikdo nesleduje a zapadla do nejbližší volné učebny. Zamknula za sebou dveře, shodila školní hábit a oblékla svůj červený plášť. V rychlosti si ještě změnila hlas a už se přemisťovala.

Ocitla se na okraji nějaké vesnice. Rychle zkontrolovala situaci. Několik domů hořelo, ale naštěstí nad žádným ještě neviselo znamení zla. Sotva na to však pomyslela zahlédla hned tři, které před chvílí někdo vyčaroval. Zachmuřila se a zapojila do boje. Potřebovala prozkoušet jak na tom je. Konec konců vždycky se může přemístit pryč, když dojde k nejhoršímu. Nejdříve vysílala kouzla ze zálohy, takže ji ani neviděli, čímž nemohli odklonit její kletby. Avšak ani Smrtijedi nejsou vůbec blbí a rychle ji zahlédli. Pustili se do ní s takovou vervou, že tak tak stíhala kletby odklánět. Když ji však zahlédli celou a zjistili, že nepatří k řádu, zarazili se. Využila toho, schovala se za roh a útočila odtamtud. Podle toho co zahlédla měli Smrtijedi navrch, a to se ji vůbec nelíbilo. Přidala se k jedné skupince lidí z řádu a bojovala s nimi. Ti si sice všimli, že nepatří k nim, ale pokud jim pomáhala, byli za ni rádi. Nedovedla bojovat tak dobře jako někteří členové řádu, ale stačilo ji to na to, aby se procvičila. Vtom ji ale zasáhlo jedno ošklivé kouzlo a svalila se na zem. Utvořila se ji rána podél celé nohy. Nemohla s ní ani hnout a při pádu si ještě poranila ruku. „Sakra!“ zaklela když dopadla na zem. Jeden muž si ji všiml a okamžitě ji přenesl do bezpečí. Poznala, že je to její bratr Charlie. Modlila se, aby ji kapuce nesjela a on nezjistil, kdo ve skutečnosti je. Podíval se jí na nohu a zkřivil tvář. Něco rychle zamumlal. Ucítila, že ji ránu vyčistil. Šíleně to pálilo, ale zadržela křik. Pak ji to obmotal. Ještě ji ošetřil ruku a běžel zas do boje. Nejspíše usoudil, že dál už to zvládne sama. Jenže Ginny si tak jistá nebyla. Naopak ona usoudila, že je pravý čas odsud vypadnout a přemístila se do té prázdné učebny.

Pomocí židle se vyškrábala ze země a sundala plášť. Navlékla si školní hábit a pomalým krokem se vydala do komnaty nejvyšší potřeby. Tam si lehla do postele a spala jako zabitá.

„Ginny, kde jsi byla celou noc?“ vyzvídaly její kamarádky sotva vešla do věže. „Já…“ „Ze ty máš nějakého přítele a nechceš nám o něm říct,“ napadlo Kelly. „Co tě to napadá, vždyť se nedávno rozešla s Potterem,“ řekla zase Laura. „No a co. Myslíš, že na něj bude čekat věčně?“ přidala se i Ebi. „Hele holky, oceňuji vaši péči, ale je to jen moje věc.“ „Takže někoho máš,“ zaradovala se Kelly. Ginny se jen usmála a radši toho nechala. Zřejmě nemělo cenu jim to vyvracet. Jediný kdo ji nechal na pokoji byla Niraja. Vlastně ji tu Ginny nikde neviděla. „Holky, nevíte kde je Niraja?“ „Prý ji bylo blbě, šla se projít ven,“ odpověděla ji Laura. Ginny se to nějak nezdálo. Oblékla si lehkou bundu a vydala se na pozemky. Cestou z hradu nikoho nepotkala, za to byla vděčná. Podívala se nejdříve k jezeru. Zahledla tam nějaké čftvrťačky. Ty ji nezajímaly. Pak ale zahlédla tmavovlásku jak vchází do lesa. Opatrně se za ní vydala. Snažila se být co nejtišší, ale vůbec se ji to nedařilo, ba naopak. Udělala tolik hluku, že by se za to nemusel stydět ani Dráp. Schovávala se za stromy a neustále mířila za ní. Nebyla si stoprocentně jistá, že jde o Niraju, ale rozhodla se to prozkoumat. Dívka mířila hlouběji do lesa, kde bylo podstatně těžší plížit se za ní dál. Tmavovláska se neustále rozhlížela, jakoby podvědomě Ginny cítila. Ginny se naopak velice dobře skrývala. Přes své výrazné zrzavé vlasy přehodila kapuci a splývala s okolím.

Po velice dlouhé chvíli se dívka zastavila a zřejmě na něco čekala. Ginny si ji teď mohla prohlédnout daleko lépe. Nebyla to Niraja, ale byla ji povědomá. A pak ji konečně poznala. Byla to Katherine Pride z Jejího ročníku. Ginny jí viděla jen párkrát, ale vzpomněla si, že chodí do Havraspáru. Za chvíli začali přicházet další. Eliah, William, Stacy, Selena, Daniel a Milenie. Ginny je všechny poznávala. Většinou byli z Havraspáru, pár jich bylo z Mrzimoru a dokonce z Nebelvíru. Ginny se přitlačila ještě více ke stromu a pozorovala je dále. Taky nastražila uši, aby je dobře slyšela. „Jsme tu všichni?“ zeptala se Katherine. „Jo,“ potvrdil jí to William. „Proč nás svoláváš tak brzy?“ zajímalo Stacy. „Brousek má pro nás úkol,“ odpověděla stroze. „Jaký?“ zajímalo Selenu. „Včera zase zaútočili Smrtijedi. Opět tam byl řád, ale co je zvláštní. Objevily se tam dvě nové osoby. Naším úkolem je zjistit kdo to je. Podle nějakého zdroje víme, že jedna z nich se přemístila od školy a zase zpět. Proto to zadal nám. Víme pouze, že jsou to dvě dívky, tak v našem věku, nebo starší. Musíme je najít a zajmout, potom je máme předat. Ministr už bude vědět co s nimi.“ „Kolik nám dal času?“ zeptal se Daniel. „Měsíc, ale máme si pohnout, jinak se na to podívá sám a nás odklidí.“ „To jsou teda vyhlídky,“ přidala se i Milenie. „Čím začneme?“ položil důležitou otázku Eliah. „Zjistíme kdo byl včera pryč. Kdo by mohl být podezdřelý, musíme prověřit všechny. Pokud se vám někdo nebude zdát, sledujte ho. Očekávají se od nás výsledky, nesmíme zklamat. Sejdeme se tady za týden, pokud bude něco závazného, dejte vědět,“ zadala Katherine rozkazy a otočila se na odchod. Ostatní tam ještě chvíli vyčkávali, a pak jeden po druhém odcházeli. Ginny se uvolnila a hlasitě vydechla. ´No super, tak tohle mi fakticky chybělo!´ zanadávala v duchu. Za chvíli se však zklidnila a začala přemýšlet. ´Každý rozestavuje své pěšáky, ale jak se jim mám vyhnout? A kdo je sakra ta druhá dívka? Počkat, ale přece nemohli zaregistrovat moje přemístění, takže to muselo být té druhé. To znamená, že je taky tady ve škole. A na čí straně je? Začíná se to tu pěkně zamotávat. Takže počkat. Ministr má ve škole své zvědy, stejně jako Voldemort, pochybuji, že všichni zmijozelští co se vrátili jsou neviní. Pak tu jsou lidi z řádu a já. To máme čtyři různé strany. Začne tu být trochu horko. Co teď s tím? Budu si muset dávat pozor. Nejlepší bude, když vypátrám tu dívku dříve než ta Brouskovic banda. A teď bych se měla vrátit, nemusím vzbuzovat podezdření hned na začátku.´

„Nirajo, kde jsi byla včera? Holky říkaly, že ti bylo špatně, tak jsem se za tebou šla podívat, ale nikde jsem tě nemohla,“ zajímalo Ginny. „Procházela jsem se tak různě, už je to lepší.“ „Opravdu? Fakticky ti nic není? A co se vlastně stalo?“ vyzvídala dál. „Rodinné problémy,“ odpověděla stroze. „Proč to říkáš tak chladně?“ nechápala. „Hele Ginny, nerada se bavím o svém živote. Na to se tolik neznáme. A teď mě prosím omluv, musím jít vypracovat úkol pro Křiklana,“ odpověděla jí drsnějším tónem. ´Tak úkol pro Křiklana? Hlavně, že jsme jej dělaly včera. Co přede mnou skrýváš Nirajo?´ pomyslela si Ginny v duchu. Dívala se jak Niraja odchází a sama odešla do Komnaty nejvyšší potřeby nacvičovat nová kouzla. Nebyla nadšená výsledkem jejího prvního boje. Ještě se má co učit.

******************************************************************************

Harry ležel na své posteli a oknem pozoroval hvězdy na noční obloze. Už nějakou tu dobu nemohl usnout. Neustále musel přemýšlet nad svým životem a nad Ginny. Nebylo dne, kdyby na ní nemyslel. Vzpomínal na těch pár chvil kdy byli spolu a šťastní. Na chvíle kdy ještě žil Brumbál a on si mohl klidně sedět na Bradavických pozemcích a užívat si chvíle štěstí. Taky ho zajímalo, zda na něj Ginny ještě myslí, jestli se taky dívá na hvězdy a přemýšlí jaký jejich vztah mohl být. Jenže přemýšlení mu nijak zvlášť nepomáhalo. Rozhodl se vstát z postele, obléct si mikinu a jít se projít. Procházel tmavým domem a doufal, že nikoho nevzbudí. Domovní dveře tise otevřel a vysel na čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechl a pomyslel si. 'Takhle voní svoboda.' Sestoupil z verandy a vydal se do lesa.

Chybělo mu zde veselé prozpěvování ptáčků, které teď bylo nahrazeno houkáním sov. Les byl tak tmavý a tajuplný až Harrymu naháněl strach. I presto šel dál, potřeboval zaměstnat svou mysl něčím jiným než přemýšlením nad vzpomínkami. Dosel až na své oblíbené místecko a zaposlouchal se do zvuků přírody. Bylo to jiné než ve dne. Tišší a přitom tak hlasité. Jeho smysly teď byly daleko víc ve střehu a snažily se zachytit každou změnu. A pak zaslechl hlasité vrcení a vití. V tom tichu to pro něj byl šok. Vyskočil na nohy a rychle se rozhlížel. Nikde nic neviděl, avšak zvuky neustaly. Vydal se tam, odkud myslel, že vycházejí. Hlouběji do lesa, kde nikdy před tím nebyl. Musel si posvítit hůlkou, aby vůbec něco viděl. Zvuky stále neustávali. Ozývalo se vrcení, rafání a vytí. Harry se začínal bát, ale jeho zvědavost jej přemohla. Už byl skoro na místě. Odhrnul rukou jednu větev a zadíval se na mýtinu. Zvuk náhle ustal a dva vlci s mládětem se na něj zadívali. 'Ajejej,' pomyslel si Harry. Celý zkoprněl a čekal jak se zvířata zachovají. Vlci na něj vycenili výhružně zuby a pomalu mířili k němu, jakoby zapomněli na své vlastní nesváry. Harry rychle přemýšlel jaké kouzlo by bylo nejúčinnější. První vlk vyskočil, chystal se Harryho povalit na zem a pěkně se do něj zakousnout. Harry stačil na poslední chvíli uskočit a vlkovi se vyhnout. Ten dopadl rozzuřeně na zem a chtěl se na něj opět vrhnout. V tom však zavrčel ten druhý vlk. Oba na sebe začali rozzuřeně vrčet a cvakat zuby. Harry se stáhl mezi stromy a vlky pozoroval. Ti kolem sebe začali výhružně kroužit. Čekali kdo zaútočí první. Harrymu to připomnělo jejich souboje s kouzly, akorát, že oni nezápasili na život a na smrt. Jeden z vlku vyskočil a vrhl se na druhého. Váleli se po sobě a oba útočili na protivníkův krk. Jejich boj byl krutý a nelítostný. Netrval však příliš dlouho. Jednomu vlkovi se podařilo získat převahu, které ihned využil. Jeho útok byl rychlý a doprovázený nepříjemným lámavým zvukem. Vlk procvakl druhému vlkovi hrdlo. Zraněný vlk se pokoušel nadechnout a ještě se zvednout za každou cenu. Jenže se mu to nepovedlo. Ztrácel hodně krve a přestával dýchat. Zdrceně položil svou hlavu a naposled vydechl. Druhý vlk stál obezřetně stranou a vyčerpaně dýchal. Tíživé ticho přerušilo Vlčí zavití. To se k nim dostalo to malé vlče a naříkalo nad mrtvým tělem vlka. Harrymu ho bylo líto. Zřejmě teď ztratil někoho blízkého. Harry si teď v duchu nadával, že měl zakročit. Na přemýšlení, ani nadávání však nebyl čas. Dospělý vlk si již odpočinul a zaměřil svou pozornost zpět na Harryho a malé vlče. Harry se rozhodl, že zachrání alespoň to vlče. Stoupl si blíže k němu a v duchu si opakoval svazovací kouzlo, které na dospělého vlka použije. Vlk si je neustále prohlížel jakoby zvažoval své šance. Nespíše usoudil, že nějakou tu šanci má, protože vyskočil a zaútočil na vlče, které stále žduchalo čumákem do mrtvého vlka. Harry zareagoval ihned a vlk v půli cesty zkameněl a dopadl tvrdě na zem. Harry popadl malé vlče a vracel se zpět domů. Zpočátku se bránilo a chtělo vysvobodit, ale když poznalo, že mu Harry nic neudělá, tak se uklidnilo a sočilo Harrymu v náručí.

Ve spíži sebral nějaké maso a v pokoji jej dal vlčeti. Pomocí kouzel mu utvořil pelíšek a misku s vodou. Vlče hladově sežralo maso a místo toho, aby zamířilo do toho pelíšku se vydalo na Harryho postel. Harry jej chtěl shodit, ale pak si řekl, že toho to vlče zažilo dneska hodně, a tak ho nechal ležet na své posteli. Trvalo jen chvíli co oba usnuli a ponořili se do říše snů.

„Píp! Píp! Píp!,“ zapípaly Harry hodinky. S trhnutím se probudil a podíval na hodinky. Vyhrabal se z postele a šel se umýt. Vlče se taky probralo a rozhlíželo po pokoji. Když nikde nevidělo Harryho začalo vít. Proto si Harry dopřál jen krátkou sprchu a šel jej hned uklidnit. Vlče mu vyskočilo na nohy a stočilo se do klubíčka. Harry potřepal hlavou a přemýšlel co s ním udělá. Domyslel si, že vlče nechce být samo a bez něj, proto mu nezbylo nic jiného, než ho vzít sebou dolů a ostatním vysvětlit jak k němu přišel. Položil tedy vlče na zem a vydal se ke dveřím.Jak předpokládal vlče se vydalo za ním. Počkal až prošlo dveřmi, pak je zavřel a vydal se po schodech dolů. Tam na něj opět počkal a takhle došli až do kuchyně. V kuchyni pozdravil Rona s Hermionou a čekal ve dveřích na vlče. Ti nechápali co to dělá a zvědavě pozvedli obočí. Když do místnosti vešlo vlče divili se ještě více. Počkali až si Harry sedne a pak jej zahrnuli dotazy. „Harry kde jsi k němu přišel?“ zeptala se Hermiona za oba. „Já no….“ Poškrábal se na hlavě a přemýšlel jestli má říct pravdu nebo ne. „Hele, nesnaž se nás oblbovat nějakými lži,“ ulehčil mu přemýšlení Ron. „Procházel jsem se v noci v lese,“ řekl tedy po pravdě. „Cože si?“ zeptala se Hermiona pro jistotu ještě jednou. „Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít. Pak jsem zaslechl nějaké zvuky, vydal jsem se za nimi a narazil na dva vlky.“ ´To i připomíná, že bych měl zrušit to kouzlo,´ řekl si v duchu. „Víš jak to bylo nebezpečné!“ prýznila ho kamarádka. „Hermiono, tohle je mudlovský les, ne kouzelnický.“ „Jo, ale i tak je nebezpečný,“ trvala na svém. „Hermiono zas tak nebezpečné to není,“ zastal se Harryho Ron. Ta se po něm škaredě podívala a odešla kam jinam, než do knihovny. „Necháš si ho?“ zeptal se po chvíli Ron. „Co cože? Na chvíli jsem se zamyslel.“ „No jestli si necháš toho vlka.“ „Nejspíš jo, nechce se ode mně hnout.“ Ron se chtěl ještě na něco zeptat, ale to se do místnost vřítil Dobby. „Pane, Harry Pottere profesor Brumbál, chce s vámi mluvit.“ „Dobře, hned tam jdu. Můžeš něco nachystat tady tomu vlkovi na jídlo?“ Skřítkovi padl pohled na vlče. Trochu ustoupil a poté odpověděl. „Jistě pane pro vás všechno.“ Harry se tedy zvedl a šel k obrazu profesora Brumbála. Trochu se zlekl, když jej uviděl. Protože jeho plátno bylo bledší než ostatní. „Pane profesore, děje se něco s vaším obrazem?“ „Ach ano Harry. Postupně se ztrácím.“ „Ale, kouzelnické obrazy se neztrácejí,“ namítl. „Ne to ne, ale takhle to bude lepší. Zavolal jsem tě, abych se s tebou rozloučil.“ „To ne. Profesore, nemůžete mě opustit!“ „Ale ano, jsem zde již na víc. Udělal jsem vše co bylo v mých silách. Teď je to na tobě.“ „Ale já vás potřebuji!“ „Ne nepotřebuješ. Jsi již dospělý. Vyrost z tebe rozumný mladý muž, který ví jak drahý je život. Nyní musíš jít sám, já vím že to dokážeš. A tví přátelé tě nikdy neopustí.“ „Ale… Jak to můžete vědět? Proč mi tolik důvěřujete?“ „Protože jsem tě celou tu dobu pozoroval Harry. Vždy jsi byl pod mou ochranou, nikdy jsem tě nenechal samotného. Akorát jsem ti dával možnost poprat se se svým osudem. Avšak udělal jsem mnoho chyb, kterých teď lituji. Ale ty ne. Jsi tak mladý a máš celý život před sebou. Nikdy jsi se nevzdal. Pořád jsi bojoval a byl odhodlaný položit svůj život, abys zachránil druhé. Jsi pravý Nebelvír. A já jsem na tebe hrdý.“ „Profesore,“ pokusil se Harry ještě něco namítnout, ale místo toho mu stékaly slzy. Už ho zase někdo opouští. Když Brumbála zabili myslel si, že ho nadobro ztratil. Ale setkal se sním tady a teď ho ztrácí podruhé a navždy. „Netruchli Harry. Budu tě sledovat tam z vrchu po boku tvých rodičů a Síriuse, a taky mé rodiny. Strávil jsem tady hodně času a díval se jak ti co mám rád umírají. Teď jdu konečně za nimi. Tam budu opět šťastný. Je mi líto, že jsem své starosti předal na tvá bedra, ale ty to zvládneš. Jsi silný. Je mi líto, že jsme spolu nestrávili více času, ale snad si to ještě vynahradíme. Budu tam na tebe čekat, ale až si prožiješ svůj život. A nezapomeň, že jsme stále s tebou, ve tvém srdci. Už bohužel musím jít. Chci se rozloučit ještě s Minervou.“ „Naschle,“ řekl ještě Harry, a pak přešel Brumbál na svůj druhý portrét v ředitelně Bradavic. Harry si sedl do křesla a tiše plakal. Jeho přátelé přišli za ním a každý si sedl z jedné strany. „Byl to výjmečný čaroděj,“ řekla Hermiona. „Jo, uměl předvídat hodně věcí,“ přidal se i Ron. „Byl jako můj děda, kterého jsem nikdy nepoznal,“ řekl Harry. Na chvíli se odmlčel a pak ještě dodal. „Tolik mi věřil, nechci ho zklamat.“ „Ty ho nezklameš Harry,“ řekl Hermiona konejšivě a objala ho. „Dokážeš to. Víme to a podržíme tě,“ ubezpečil ho Ron. „Jenže já nejsem připravený, ještě ne.“ „Až přijde ten správný čas pro váš souboj, tak budeš.“ „Jsem tak rád, že vás mám,“ řekl a slabě se na své přátele usmál. „Vždyť my taky,“ řekla Hermiona, a taky se usmála. „Jo, bez tebe by to nebylo takové vzrůšo,“ řekl Ron a začal se smát. Jeho smích byl pro ně děsně nakažlivý, a tak se za chvíli všichni smáli jak pominutí. Jejich smích přerušilo vlčí vití. „Ajeje,“ řekl Harry. „Už máš pro něj jméno?“ zajímalo Hermionu. „Ne.“ „Hele, co takhle chlupáč?“ napadlo Rona. „Budeme mu říkat chlupáč,“ souhlasil Harry. Opět se ozvalo zavytí. „No jo, už jdu,“ řekl Harry a šel za vlčkem. Ten seděl v kuchyni na židli a vyl. Jakmile vešel Harry, tak zmlkl a pozoroval každý jeho pohyb. „Najedl ses dost?“ zeptal se Harry. Vlček si olíznul tlamu a dál koukal na Harryho. ´Takže zřejmě jo´odpověděl si Harry v duchu sám. „Tak pojď, nebudeme sedět v kuchyni celý den,“ řekl a šel ke dveřím. Vlček seskočil ze židle a vydal se poslušně za ním. Venku na ně čekali Hermiona s Ronem. Harry přešel k ním a čekal až ho dojde vlče. To se ale zastavilo ve dveřích a odmítalo jít dál. Harryho ho tam teda nechal a šel si zaběhat se svými přáteli. Po běhu se přemístili do tělocvičny kde na ně čekal Rick. Harry mu v rychlosti vysvětlil kde k němu přišel a pustili se do soubojů. Severské štíty už uměli docela dobře a začínali se teď učit severská chránící pole. Rick byl s jejich postupem mile překvapen. Nemyslel si, že by to zvládali tak rychle. Mezitím ještě procvičovali kouzlení bez hůlek, ale to bylo o dost těžší. Moc se jim to nedařilo. Rick je však neustále povzbuzoval, držel je nad vodou. Byli mu za to neskonale vděční, což mu častokrát opakovali. Zvykl si na ně jako na vlastní. A proto o ně začínal mít strach. A to by neměl. Vždyť je jen kouzelné stvoření, věc. Neměl by mít city a přesto je k nim choval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 1:20)

Teda, nemám slov!

Soutěž o nej fanouška HP

(Aduska, 18. 9. 2007 14:59)

Přihlašte se do mé soutěže O nej fanouška HP: http://www.svet-harryho-p.estranky.cz/clanky/soutez-o-nej-fanouska-hp - Mockrát Vám děkuji a těším se na naší spolupráci!!! :-)

táááák

(Sherina, 18. 2. 2007 13:38)

1. gratuluju ti k novým stránkám 2. se moc těším na další kapitolky