Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 18. Odvaha a naděje

20. 11. 2016

 

Kapitola 18. Odvaha a naděje

 

Mezitím co Harry tajně hledal viteály, členové řádu hledali spojence v zahraničí. Charliemu se povedlo přesvědčit pár cvičitelů draků, kteří své „svěřence“ přivedli sebou. Hagrid sehnal malou skupinu obrů, kteří byli zavázáni Brumbálovi. Remusovi se podařilo zkontaktovat pár známých, kteří pracovali na ministerstvech v zahraničí. Billovi s Fleuer se podařilo přesvědčit několik Francouzů. Aberhfroth a Mathew známé lidi z Kruvalu a Ruska. Dokonce Dobby získal pomoc několika svobodných skřítků z Bradavic. Ron s Hermionou zůstali v Harryho domě a pátrali po Voldemortově hradu.

 

Mnoho kouzelníků pátralo po Zmijozelově hradu celá staletí. Jak máme přijít na to, kde se nachází za 3 dny?! Kdyby tak existovalo nějaké udělátko, které by nás tam zavedlo… postěžoval si Ron. Byl utahaný. Za poslední dva dny toho moc nenaspali, protože procházeli jednu knihu za druhou.

„Zavedlo?“

„No víš, ukázalo směr na mapě…“ vysvětlil Ron svou myšlenku

„Kompas!?“ vyhrkla Hermiona udiveně, “…to je ono, proč mě to nikdy nenapadlo?“

„Kompas???“ opakoval Ron nechápavě.

„Rone, ty jsi génius!“ Vykřikla Hermiona celá rozzářená.

„Ehm…díky… a na co jsem to přišel?“ zeptal se zmateně.

„Kompas! Vytvoříme si vlastní kompas!“ Vysvětlovala Hermiona. Její nadšení se odráželo v hlase. Ron se však tvářil stále nechápavě.

„Každý kompas obsahuje volně pohyblivou magnetickou střelku, na kterou působí zemské magnetické pole a díky toho střelka ukazuje sever a jih. My jej však očarujeme tak, aby střelka ukazovala ke zdroji magie. Zmijozelův hrad musí chránit obrovské množství ochranných kouzel, podobně jako Bradavice. Navíc Voldemort určitě nějaké přičaroval,“ vysvětlila Hermiona.

„Najdeme ho díky jeho vlastní magie,“ došlo Ronovi.

„To je brilantní! Ale jak ho vytvoříme?“

Hermiona se na chvíli odmlčela. Ron pozoroval, jak přimhouřila obočí a kousla se do rtu. To dělala, vždy když se snažila na něco vzpomenout. Pak odběhla na druhou stranu knihovny a za chvíli donesla neobvykle štíhlou knihu, kterou před něj položila.

„Tuhle knihu by táta určitě miloval,“ poznamenal, jakmile si všiml názvu. Hermiona se na něj pobaveně pousmála. „Kdo myslíš, že mi ji doporučil?“ Na to mu přestala věnovat pozornost a začetla se do knih, kterou právě otevřela.

 

******

Příchod Harryho s Dracem vyvolal lehčí pozdvižení. Nikdo nechtěl mít nic společného s bývalým smrtijedem a zrádcem. Méně oblíbenější už by byl snad jen Snape a samotný Voldemort. Harry však veškeré námitky zavrhl. Koneckonců to jemu Brumbál odkázal tento dům.

Na druhý den s ním chtěli mluvit Remus s Arthurem. Našel je v pracovně, oba byli ztraceni ve vlastních myšlenkách, takže jej neslyšeli přicházet.

„Harry! Pojď, posaď se,“ přivítal jej Remus, kterého pobralo přibouchnutí dveří. Harry si všiml, že byl pobledlejší a vyhublejší než předtím což byly známky, které mu zůstaly po včerejším úplňku. 

„Obávám se Harry, že máme špatné zprávy…,“ začal Arthur s vysvětlováním a odložil čerstvé vydání Denního Věštce. Harry stačil zahlédnout  jen rozpadlou budovu Ministerstva, pak zaměřil svou pozornost zpět na pana Weasleyho.

„…podle našich zpráv zanechal Ty-víš-kdo několik svých smrtijedů na Ministerstvu, ale sám se stáhl zpět do bezpečí svého hradu,“ dořekl.

„Proslýchá se, že měl v plánu zaútočit na Bradavice, ale něco jej přimělo se stáhnout,“ zapojil se do rozhovoru Remus.

„Takže už to ví,…“konstatoval Harry a unaveně si promnul obličej. To, že se Voldemort stáhnul, mohlo znamenat pouze jednu věc. Zjistil, že zničili jeho Viteály. Teda alespoň část z nich. Pro ně to však znamenalo, že jim došel čas.

„Pravděpodobně,“ konstatoval Remus.

„Podařilo se vám sehnat posily?“ zeptal se Harry.

„Ne dost,“ přiznal Arthru zklamaně.

„Po ohlášení tvé smrti a pádu Londýnského Ministerstva ztratili všichni naději. Ti co mohli, odešli do zahraničí, nebo se schovávají,“ dovysvětlil.

„Copak neví, že když nic neudělají, tak Voldemort ovládne Anglii, po ní si podrobí i Evropu a pak zbytek světa?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„To je nezajímá, ztratili naději a mají strach…“ dodal posmutnělým hlasem pan Weasley.

„Sám bys měl Harry nejlépe vědět, že nejhorší ze všeho je, když jsou lidé paralyzování svým strachem,“ připomněl mu přátelsky Remus.

„Existuje však způsob jak je  donutit bojovat…“nadhodil Remus a prohodil si nejistý pohled s Arthurem.

„Jaký?“ Zeptal se Harry a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.

„…musíš k nim promluvit Harry, dodat jim naději, důvod za co bojovat,“ dořekl Remus.

„Cože? Já?! Proč???“ začal se instinktivně Harry bránit.

„Protože jsi, chlapec, který přežil Harry. Celý život jsi symbolem naděje pro mnoho lidí,“ vysvětlil mu Arhtur trpělivě.

„Já se o to neprosil!“ řekl Harry důrazněji, než plánoval.

Arthru se smutně usmál a řekl: „svůj osud si vždy nevybíráme Harry.“

Harry si těžce povzdechl a věnoval jim oběma nevraživé pohledy.

„Dobře,…udělám to,“ souhlasil.

 

Již druhý den lámal hlavu nad tím co říci úplně cizím lidem, aby s ním šli bojovat proti Voldemortovi. Všechno co jej však napadalo, byly buď hrozné slátaniny a nebo klišé. Zrovna naštvaně zmuchlal další papír a odhodil jej do rohu místnosti, když do jeho pokoje vtrhli Ron s Hermionou.

„Harry! Našli jsme ho, našli jsme Zmijozelův hrad!“

„Zmijozelův?“ zatvářil se Harry nechápavě.

„Správně. Ty-víš-kdo se totiž usadil na tajném hradě, jednoho ze zakladatelů. Pamatuješ ve druháku? Salazar Zmijozel se nepohodl s ostatními zakladateli a ze školy odešel, teda alespoň po tom co vybudoval tajemnou komnatu… Každopádně zmizel na řadu let. Říká se, že si postavil vlastní hrad. Jenže nikdo nikdy ten hrad neviděl, ale dochovaly se nějaké zmínky o tom, jak údajně vypadal…“ začala Hermiona vysvětlovat.

„…a víš jak je Voldemort posedlý historií…“ přidal se Ron.

Harry souhlasně přikývl a dodal: „Nejspíše si myslí, že mu právem náleží.“

„Dobře…kde teda je?“ zeptal se zvědavě.

„No…ono to není tak jednoduché…“ přiznala Hermona.

„Takže nevíme kde je?“ nechápal Harry. Zmateně přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.

„…máme způsob jak ho najít, ale nemůžeme ho otestovat…,“ vysvětlil Ron. Harry povytáhl obočí a čekal na širší vysvětlení.

„No…pokud se tam přemístíme a bude to ono, pak tím pravděpodobně ztratíme moment překvapení. Okolí bude určitě zabezpečené proti nechtěným návštěvám,“ dokončila vysvětlení Hermiona.

Harry pokýval hlavou na souhlas.

„A jsme si jistí, že to bude opravdu fungovat?“ ujišťoval se Harry.

„Na 85 %...,“ řekla opatrně Hermiona.

„Na 98 %,“ dodal Ron a usmál se na Hermionu.

„Dobře, pak to tedy budeme muset risknout, až budeme připraveni,“ souhlasil Harry a uzavřel tak jejich rozhovor.

 

Po jejich odchodu se opět pohroužil do svých myšlenek. Za chvíli jej však vyrušilo ze soustředění rázné zaklepání

 „Dále,“ zavolal Harry a otočil se ke dveřím. Hermiona, Ron ani Ginny by neklepali, byl zvědavý, kdo za ním přišel.

„Máte chvíli pane Pottere? Myslím, že jsme ještě neměli možnost se potkat,“ řekl vlídně Aberforth a vešel do pokoje. Harry by však přísahal, že do něj právě vstoupil Albus Brumbál. Byli si neuvěřitelně podobní. Jediný rozdíl byl, že Aberforth nenosí brýle a místo šedého hábitu nosí černý.

„Ah,…jistě pane Brumbále,“ vypadlo z překvapeného Harryho. Rychle se postavil na nohy a šel jej přivítat. Podal mu ruku a pokynul, aby se posadil na křeslo vedle něj.

Aberforth s poděkováním přijal a posadil se.

„Vaše náhlé z mrtvých vstání způsobilo pěkný povyk. Omluvte mne, že jsem tady nebyl, když jste se vrátil. Slyšel jsem však, že jste toho hodně zažil v době vaší nepřítomnosti,“ řekl a významně se na něj podíval. Stejně se na něj díval Brumbál, když věděl, že něco tají. V tu chvíli se však jeho výraz změnil. Z očí zmizely pobavené jiskřičky, které vídával u Albuse, a nahradily jej tvrdé černé perly.

„Myslím, že není potřeba chodit okolo horké kaše,“ pokračoval Aberforth, aniž by čekal na jeho reakci.

„Vím, že můj bratr žije. Řekl mi o svém plánu,“ řekl klidně. Harry na něj zůstal překvapeně zírat, pak mu však začaly věci do sebe zapadat.

„To vy jste vytvořil Brumbálův obraz a předal nám ty předměty! Ale proč? Proč si mají všichni myslet, že je mrtvý?“ nechápal Harry.

„Protože si to tak Albus přál. Chtěl, abyste se soustředili na Voldemortovo zničení a ne jeho záchranu,“ vysvětlil klidně.

„Proč mi to teď říkáte?“ zeptal se Harry zmateně.

„Protože se chystáme zaútočit na Voldemorta, chci se jen ujistit, že víte co je naší prioritou,“ řekl Aberforth rázně.

„Vím to moc dobře, zbývají poslední dva Viteály,“ odvětil Harry stejným tónem.

„Přesně tak, mého bratra Voldemort nezabije, chce, aby viděl, jak se pokusí zabít vás,“ pokračoval Aberforth o něco mírnějším tónem.

„Utěšující, doufám, že máte pravdu.“

„Myslím, že už půjdu, děkuji za váš čas,“ řekl, zvedl se a odešel ke dveřím. V poslední chvíli se zarazil a otočil se slovy: „Ještě poslední věc, Methew, Snapův bratr by rád věděl, co se s ním stalo.“

„Zůstal v zapovězeném lese, kentauři se o něj starají, měl by se brzy vrátit,“ odpověděl Harry. Poté se Aberforth znovu otočil a odešel.

 

Harrymu celý tento rozhovor připadal zvláštní. Měl takový pocit, že mu Aberforth neřekl všechno. Jakoby celý rozhovor byl o něčem jiném… Nemohl se dál soustředit na svou řeč, myšlenky mu stále odbíhaly k Brumbálovi. Rozhodl se zjistit, co dělají ostatní. Dům byl daleko živější, než když sem poprvé přišli, a také mnohem větší. Přizpůsobil se nově příchozím členům řádu, které osvobodili z Anvilu. Z dvoupatrového rodinného domku se přeměnil na menší vilu se západním a východním křídlem. Chodby byly většinou prázdné, kouzelníci trávili čas buď dole ve společenské místnosti, nebo ve vlastních pokojích. Harrym však neušly ty zvědavé a častokrát podezřívavé pohledy, které po něm házeli. Snažil si jich nevšímat. Koneckonců takhle se na něj kouzelníci dívali celý život. Nepřemítal nad tím, kam jde až si uvědomil, že jej nohy zanesly do sklepení, do místnosti, kde trénovali.  Připadalo mu, že uběhla celá věčnost od doby, kdy tady začínali. 

„Přišel sis upustit trochu páry?“ ozvalo se z rohu místnosti. Harry lehce nadskočil, myslel si, že je v místnosti sám.

„Ricku?!“ zvolal překvapeně, když neznámého vetřelce uviděl.

„A kdo jiny?“ Odpověděl lehce podrážděně.

„Myslel jsem….“ Začal Harry

„…že jsem se vypařil?“ dokončil za něj Rick lehce naštvaným tónem.

„No…ano,“ přiznal Harry, který se cítil lehce zahanbeně. Úplně na něj zapomněl.

„To nejsi jediný, od té doby co jsi zmizel, se tu toho dost událo. Ve všem tom zmatku na mě zapomněli. A protože už jsem nebyl užitečný, tak jsem se stáhl sem,“ vysvětlil smutným tónem Rick.

Harry nevěděl co na to říci.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se ho Rick po chvíli již veselejším tónem.

„Já ani nevím, proč jsem přišel,“ přiznal Harry po pravdě. „Chtějí po mně, aby promluvil ke všem kouzelníkům v zahraničí a přemluvil je, aby přišli bojovat proti Voldemortovi. Nevím, co bych jim měl říct.“

Rick jej zkoumavým pohledem pozoroval.

„Pojď si semnou zatrénovat,“ řekl po chvíli a vytáhl svou hůlku. Harry se postavil naproti něj a vytáhl tu svou. Následovalo uklonění a pár kroků zpět, aby mezi sebou vytvořili určitý prostor. Rick začal bez vyzvání. Vypálil na něj. Harry okamžitě reagoval, uskočil stranou a vyslal vlastní kletbu. Rick ji bez sebemenších potíží vykryl. Pokračovali výměnou dalších kouzel.

„Zlepšil ses,“ okomentoval jeho výkon Rick s nadšením. Harry pouze přikývl a lehce oddychoval.

„Víš Harry, nemůžu ti poradit, co bys měl říct. Ale myslím si, že stačí, když budeš mluvit od srdce, to vždy zabere,“ řekl a mrknul po něm pobaveně.

Harry mu poděkoval za souboj i za radu a vydal se zpět do svého pokoje. Tam si vylezl na střechu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a mohl v klidu a tichu přemýšlet.

 

******

Nemohli ztrácet více času, každým dnem může být Voldemort silnější. Dvojčata vymyslela způsob jak jeho zprávu předat kouzelníkům v zahraničí.

„Klídek Harry, nebude to nic složitého…,“ začal jej utěšovat George.

„…prostě si stoupneš před toto zrcadlo a řekneš, co máš na srdci,“ dokončil jeho větu Fred a rozzářeně se na Harryho úsmál.

„Přesně tak. A my už zajistíme, aby to viděli ostatní,“ dodal George.

„A jste si opravdu jistí, že se to k Voldemortovi nedostane?“ ujišťoval se nervózní Harry.

„On o nás po těch letech vážně ještě pochybuje?“ zeptal se nevěřícně Fred George.

„Musíš mu odpustit, je z toho chudák celý nervózní, že zapomněl, s kým mluví,“ ospravedlňoval jej George.

„Ehm..,díky kluci, myslím, že odsud už to zvládnu,“ přerušil jejich popichování a vyhnal je. Nevšímal si jejich nesouhlasného remcání, zhluboka se nadechl a postavil před zrcadlo.

„Zdravím všechny kouzelníky a čarodějky na celém světě. Jmenuji se Harry Potter. Mnozí z vás mě znají jako chlapce, který přežil…“ odmlčel se, aby se mohl nadechnout vzduchu a zbavit se toho nepříjemného pocitu sucha v ústech. „Většina z vás mě pokládala za mrtvého. A nebýt jednoho odvážného kouzelníka, tak bych jim opravdu byl. Rozhodl jsem se v tom pokračovat, abych mohl dokončit, co jsem začal. Abych našel způsob jak Voldemorta zabít. Chápu, že máte strach. Po smrti Albuse Brumbál, největšího kouzelníka všech dob a pádu Ministerstva v Anglii většina z vás ztratila naději. Vyzývám vás však, abyste ji znovu našli. Přišli jsme na způsob jak jej porazit jednou pro vždy, ale potřebujeme vaši pomoc, aby se nám to povedlo.  Vyzývám vás, abyste vyšli ze svých skrýší a postavili se mu tváří v tvář. Pokud chcete, aby vaše děti nevyrůstaly v každodenním strachu o svůj život, přidejte se k nám. Bojujte za svou svobodu! Bojujte za jejich budoucnost!“ dořekl Harry. Zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Viděl tam muže, ze kterého čišelo odhodlání. Všiml si, že stál velmi vzpřímeně a nevědomky zaťal pěsti.

„Wow…teda Harry…kdybys mi teď přikázal přemístit se a jít bojoval, udělal bych to bez váhání,“ vyrušil jej Fred.

„Už můžeš jít, postaráme se, aby se to dostalo k těm co má,“ ujistil jej George. Harry jim poděkoval a odešel. Sám se potřeboval trochu uklidnit.

 

 

Držel se dál od svých přátel, aby mohl v klidu přemýšlet. Našla ho až Ginny, která si k němu na střechu přisedla.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se ustaraně. Harry se usmál a objal ji.

„Teď už ano,“ řekl a políbil ji lehce na vlasy.

„Co mě prozradilo?“ dodal zvědavě.

„Chlupáč. Sedí chudák pod oknem a smutně kouká ven,“ vysvětila a taky se na něj usmála.

Seděli spolu chvíli tiše a užívali si nerušenou přítomnost jeden druhého.

„Slyšela jsem tvou řeč…“promluvila po chvíli Ginny.

„A…?“ zeptal se zvědavý a lehce napjatý Harry.

„Byla skvělá,“ řekla nadšeně. „Myslím, že jsi spoustě lidem dodal naději, kterou potřebovali,“ pokračovala.

„Uvidíme, kolik z nich v sobě najde i odvahu. Mají na to dva dny. Domluvili jsme se s Remusem i tvým otcem, že potom zaútočíme, ať už se někdo přidá nebo ne,“ řekl Harry klidným, vyrovnaným hlasem. Ginny se od něj lehce odtáhla a pořádně si ho prohlídla.

„Dospěl jsi,“ řekla a pohladila jej něžně po vlasech.

„To my všichni,“ odpověděl ji a přitáhl si ji zpět do náruče. Nechtěl ji už nikdy pustit.

 

Na druhý den svolal Remus s Arturem celý řád. Stálo před nimi zhruba 30 lidí. Někteří byli dobří známí, jako celá rodina Weasleyových, Tonsková, McGonagalová, některé Harry v životě neviděl.

„Ticho prosím!“ Snažil se Remus ztišit mumlající dav. Kouzelníci se neochotně utišili a zaměřili svou pozornost na něj.

„Myslím, že všichni víme, proč tady jsme. Každým dnem, kdy odkládáme útok na Voldemorta se stává silnějším a zabíjí více mudlů i kouzelníků. Je naší zodpovědností se mu postavit a chránit tak ty, kteří se sami chránit nemohou…“ začal Remus. Pár kouzelníků souhlasně přizvukovalo.

„…myslím, že jste všichni včera slyšeli Harryho úžasnou řeč...“ snažil se pokračovat Remus, ale byl přerušen burácivým nadšením, které náhle propuklo v místnosti. Remus se na chvíli odmlčel, počal, až nadšení odezní a dál pokračoval. „Harry, Ron, Hermiona a Ginny mají vlastní misi uvnitř hradu, než budeme moci zaútočit přímo na Voldemorta. My ostatní se jim pokusíme získat čas a odvedeme pozornost,“ dovysvětlil celý plán.

„Ale vždyť je nás sotva 30!“ zvolal kdosi z rohu místnosti.

„V životě přijde čas, pane Croforde, kdy se musíte rozhodnout, jestli budete dělat věci správné nebo ty snadné,“ dostalo se mu nečekané odpovědi od Aberforth, který nečekaně vstoupil do místnosti.

„Remusi, Arthure, omlouvám se, že jdu pozdě,“ ospravedlnil se. Arthur jen kývl na souhlas a sám muži v koutě odpověděl: „Jak již říkal Remus, nemůžeme čekat další dny. Buď se k nám lidé ze zahraničí zítra přidají, nebo v tom jsme sami. Stále čekáme na potvrzení.“

Sálem nervózně zašumělo.

„Všichni jsme členové Fénixova řádu! Přísahali jsme bojovat do posledního dechu. Je třeba abychom, se zvedli z popela a znovu povstali. Když nebudeme bojovat teď, tak kdy? Když se mu nepostavíme my, tak kdo?!“ zaburácel sálem Aberforth překvapivě hlubokým hlasem. Jeho řeč vyvolala hluboké ticho, které po chvíli přerušilo souhlasné přizvukování.

„Běžte si odpočinout, polibte svou ženu a děti, zítra se vše rozhodne,“ ukončil schůzi Remus.

 

 

Celá Weasleyovic rodina, Harry, Hermona, Remus, Tonsková dokonce i McGonagalová seděli v jídelně u stolu. Společně večeřeli, vtipkovali a smáli se. Harry si uvědomil, že tohle je možná naposledy, co takto všichni sedí. Někdo z nich se zítra nemusí vrátit zpátky domů.

Jejich zábavu přerušilo nejisté zaklepání na dveře. Po vyzvání jimi vstoupil Draco.

„Já si jen vezmu něco na jídlo a nechám vás tady,“ vysvětlil důvod, proč je vyřušil.

„Nesmysl Malfloy, ….Draco. Přidej se k nám,“ vyzvala jej paní Wesleyová a uvolnila mu jednu židli u stolu.

„Hned ti něco donesu,“ řekla a po chvíli na stole přistál plně naložený talíř s jídlem.

Draco se nejistě po všech rozhlédl. Harry však neviděl v ničím obličeji nesouhlas. Převyprávěl jim co se s Dracem stalo od té doby, co odešel z Bradavic a taky to, jak se změnil.

„Není důvod, abys byl dnes sám,“ podpořil ho Harry. A tak se Draco vydal k volné židli a s chutí se pustil do jídla. O chvíli později se zábava rozjela znova. Hlavní aktéři byli jak jinak než dvojčata.

 

Později k večeru se Harry rozhodl stáhnout do svého pokoje. Netrvalo dlouho a přišli za ním Ron s Hermionou. Tiše seděli na střeše vedle sebe a vychutnávali si pohled na nádherný měsíc a jasné hvězdy.

„Ještě že zítra není úplněk,“ zavtipkoval Ron a rozesmál tak Hermiou s Harrym. Po pořádném záchvatu smíchu však Hermona zvážněla: „Zítra to všechno skončí….,“ řekla.

„Těžko si to představit co?“ přidal se Ron.

Harry je oba dva pozoroval, usmíval se a dlouho nic neříkal.

„Harry jsi v pořádku?“ zeptala se opatrně Hermiona.

Souhlasně přikývl.  „Ať už to dopadne zítra jakkoliv, jsem strašně šťastný, že jste právě vy dva mí nejlepší přátelé.“

Hermiona jej rychle objala a Ron souhlasně poplácal po zádech. Pak z druhé strany objala i Rona a užívali si společnou chvíli, tak jako by to měla být ta poslední. 

Když už byl čas jít se trochu vyspat, tak se Hermiona zvedla, ale Ron ji vyzval, aby šla napřed. Harry se na něj zvědavě podíval, ale nic neřekl. Jakmile Hermiona odešla z pokoje, tak spustil.

„Harry…pokud se mi zítra něco stane…slib mi prosím, že se postaráš o Hermionu a moji rodinu,“ řekl nezvykle vážně.

„Ale Rone, to je přece samozřejmost!“ vypadlo z Harryho překvapeně.

„Jste jako moje vlastní rodina,“ přiznal.

„Dobře,“ řekl Ron už veseleji, poplácal kamaráda po zádech a odešel spát.

 

Když večer do pokoje vstoupila Ginny našla Harryho v posteli a chlupáč mu ležel v nohách. Usmála se, vlezla si do postele a přitulila se k Harrymu. Ihned se probrat, když poznal, kdo jej budí, tak se lehce usmál a přitáhl si ji k sobě blíž.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal se rozespale.

„Chtěla jsem vám dát trochu prostoru,“ zašeptala zpět. Opět se usmál.

„Tak teď už mi žádný nedávej,“ řekl a vášnivě ji políbil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nevzadej to

(evciss, 23. 12. 2016 0:52)

Ahoj, sleduju te uz delsi dobu, super povidka, byla by skoda to ted vzdat.... Tesim se na konec