Kapitola 16. Dřív než se zdálo
24. 10. 2014
Mladá žena seděla uprostřed noci venku na střeše domu a koukala se na hvězdy. Přestože byla jasná noc, dívka zůstávala skryta ve stínu. Kdo by ji chtěl zahlédnout, spatřil by jen její obrys. Avšak obyvatelům tohoto domu by to bylo hned jasné. Podivné chování, prázdné pohledy, smutné úsměvy jakoby postihly všechny, kteří v tomto domě žili. A ona nebyla vyjímkou, ba naopak. Ona byla ten, kdo nejvíce truchlil ze ztráty jejich milovaného. Někde uvnitř však věděla, nebo spíš chtěla věřit, že je stále naživu. Někde tam venku… Ať už to bylo jejich silným poutem, nebo jejich kouzelnými náhrdelníky. Chvíli ho cítila, poznala, že žije. Jenže pak se ten pocit vytratil a zůstaly jen pochyby. Opravdu to cítila? A nebo si s ní její podvědomí jen hrálo? Rozhodla se, že bude svým pocitům věřit.
´Určitě by věděla, kdyby byl mrtvý, poznala by to.´ Snažila se utišit.
Sem nahoru chodila pozdě v noci, když všichni spali. Koukat na hvězdy ji uklidňovalo. Připadala si takhle k Harrymu blíže. Myslela na to, že se třeba taky dívá. Trápily ji tisíce otázek, které by mu ráda položila, ale věděla, že ani na jednu teď nedostane odpověď. Ne dokud ho nenajde. Jenže jak najít jehlu v kupce sena? Přesně tak těžký to byl úkol. Najít jednoho člověka mezi sedmi miliardami. Ovšem ne všichni jsou kouzelníci, ale jak mohou vědět, že ho neschovává nějaký mudla? A proč se jim Harry neozval? Co když je vážně zraněný, v bezvědomí, kómatu nebo ztratil paměť? Kdyby ho měl Voldemort, určitě by se tím chlubil. Povzdechla si. Byly to čtyři měsíce od té doby, co ho viděla naposledy. Bylo těžké o něm nic nevědět. A kromě jeho zmizení se musela vypořádat s tolika jinými věcmi. Dokud byla v Bradavicích připadala si jako vězeň. Kam se hnula tam ji sledovali, buď Brouskovic banda a nebo učitelé. Jediná možnost jak na chvíli utéct bylo použít prsten. Jenže se bála, že by ji někdo přistihl, a tak nikdy nedostala možnost. Plášť a hůlku pečlivě schovala a čekala, až se něco změní. Když přijela konečně domů na vánoce, dostala trochu volnosti a mohla být se svou jedinou pravou přítelkyní, Hermionou. Následující události však nebyly tak šťastné jak si představovala. Belatrix zabila Hermioniny rodiče, a ta se z bolesti a ztrát za posledních pár měsíců dostala až na samotné dno. Probrala se sice minulý týden, ale stále byla hodně vysílená a potřebovala hodně odpočívat. Kromě toho je Ministerstvo začalo stíhat. Byli nuceni utéct do Harryho domu a jejich domov vypálili do základů. A tak se ocitla tady. V noci toho moc nenaspala a vždy, když byla vzhůru, si vylezla sem ven.
Zahleděla se opět na hvězdy a trochu si přitáhla nohy k tělu, přece jen byly ještě noci poměrně chladné. Ze zamyšlení ji vytrhlo škrábání na okno.
„Chlupáči!“ zašeptala, usmála se na svého vlčího přítele a otevřela mu, aby se k ní mohl připojit.
„Taky nemůžeš spát, viď?“ promluvila na něj, zatímco ho pohladila po hnědo-stříbrných chlupech. Spokojeně se na ní otočil, přešel až k ní, stočil se vedle do klubíčka a položil svou hlavu na její stehna.
„Chybí ti co?“ zeptala se smutně. Vlk žalostně zavyl na odpověď. Skoro to vypadalo, že ji rozumí.
„Rozumím ti,“ , řekla tiše a dál se jen koukali na zářící hvězdy.
Jako každý den za posledních 14 dní vstala a šla se nasnídat dolů do kuchyně. Ta však byla prázdná, protože všichni ostatní měli něco na práci. Jediný, kdo ji dělal společnost byl Chlupáč. Nebýt něj, nejspíš by tu již dávno zešílela. Její jedinou denní činností bylo ustlat si postel, pokud to dřív nestihl Dobby. Párkrát využila tělocvičnu v suterénu domu, ale když ji tam matka přistihla, vyhodila ji. Nechtěla, aby si cvičila boj, chtěla ji od něj držet co nejdál. Jediný problém byl, že Ginny nebyla typ „rodinné puťky“. Boj měla v krvi. Chtěla pomáhat, jenže to nechtěl nikdo z její rodiny slyšet. Dokonce Ron byl mezi silnějšími odpůrci, aby vstoupila do řádu, a to byl jen o rok starší. Občas se na ni dvojčata slitovala a naučili ji jedno nebo dvě útočná kouzla navíc. Percy si bral jednu službu pro řád za druhou, aby odčinil, že se tehdy postavil k rodině a k řádu zády. A Billa s Charliem téměř nevídala, protože bydleli jinde. Co se týkalo jejího otce, ten se domů chodil jen vyspat. Občas měla štěstí a zahlédla ho u snídaně. Pohled na něj ji však děsil. Vypadal o tolik starší… Jakoby mu to všechno přerůstalo přes hlavu. I matka na tom nebyla nejlépe. Neustále byla roztěkaná. Co chvíli sledovala rodinné hodiny, které stihli zachránit, jestli jsou všichni v pořádku. Mezitím uklízela, vařila a starala se o hosty z řádu, kteří buď přišli na návštěvu nebo se tu rozhodli bydlet. A na ni zbylo starat se sama o sebe. Samozřejmě před tím než ji dovolili se volně pohybovat po pozemku, musela jim říct, jak se dokáže přemisťovat odkudkoliv a kamkoliv. Když jim řekla, že ji prsten dal Brumbál, musela ho odevzdat. Mohla se vztekat jak chtěla, ale to s nimi ani omylem nehnulo, a tak se stala vězněm na tomto pozemku. Směla si dělat co chtěla, pod podmínkou, že nepřekročí jeho hranice.
Zrovna klidně snídala, když uslyšela nějaké hulákání z venku. Vyběhla z kuchyně a rozrazila hlavní dveře. Z okraje lesa viděla vybíhat jakousi postavu. Něco na ni křičela, ale nebylo jí vůbec rozumět. Vypadala poněkud zničeně. Kouzelnický hábit měla celý potrhaný, byla špinavá a nejspíš i raněná. Když se přiblížila, poznala v ní Tonksovou.
„Panebože Tonks!“ vykřikla. Hned na to zavolala všechny ven. Mezitím žena doběhla až k ní, kde se ji zřítila do náručí. Cítila, jak se třásla a všimla si, že má několik vážných, tržných ran, ze kterých krvácela.
„Nymf, co se stalo?“ zeptala se ji hned. Žena se ji snažila odpovědět, ale nemohla popadnout dech. Teprve až k nim doběhli Gininy rodiče vykoktala pár slov. Jediné co ji Ginny rozumněla bylo: „ministerstvo…útok…Voldemort,“ a pak omdlela. Ginny se svou matkou se ji ujaly a donesly ji do jednoho z pokojů nahoře. Tam ji převlékly, zkontrolovaly zranění a Moly šla zavolat Madame Pomfreyovou. Pan Weasley mezitím spustil poplach. Netrvalo dlouho a domem zněly rány doprovázející přesmisťování. Plno lidí se hrnulo ze sklepení domu do obývacího pokoje.
Ginny však nevěděla nic o tom, co se dělo za těmi dveřmi. Ale to teď nebylo podstatné, musela se soustředit, Tonksová na tom nebyla moc dobře. Neznala sice mnoho léčebných kouzel, ale pár věcí se naučila. Očistila ji rány, a když se matka vrátila, zacelili ji i pár těch menších. O ty hlubší se postarala lékouzelnice pár minut po její matce. Přišla z Bradavic, jak nejrychleji to bylo možné. Dala ji pár uklidňujících lektvarů a svěřila ji do péče Ginny.
Paní Weasleyová se ujistila, že mají vše potřebné a odešla za ostatními lidmi z řádu. Ginny si k ní přisedla, namáčela ji čelo a čekala, jestli se probere. Žena však tvrdě spala. A neklidné dívce tak nezbývalo nic jiného, než zadržet svou zvědavost a čekat, až porada skončí.
Ani ne po půlhodině slyšela všechny odcházet. Poté se vrátila matka k ní.
„Co se stalo? Byli jste na Ministerstvu? Proč je Tonksová tak poraněná? Kam všichni šli?“ vychrlila na ni první salvu otázek.
„Teď ne Ginny,“ odbyla ji matka a začala prohledávat skříně.
„Proč ne? Co se děje? Už nejsem malá mami, můžu pomoct,“ trvala rusovlasá dívka na svém.
„Chceš pomoct? Dobře, tak dělej, co ti řeknu, vysvětlení dostaneš pak, slibuji,“ řekla Molly netrpělivě a dál pokračovala ve svém hledání.
Mladá dívka rychle přikývla a přešla ke skříním za matkou. Ta ji postupně vysvětlila, že hledá obvazy, léčivé lektvary a lektvary proti bolesti. Pak ji nařídila připravit jeden pokoj, předělat jej na dočasnou ošetřovnu. Ginny měla na jazyku opět mnoho otázek, ale zatnula zuby a udělal vše, co ji matka nařídila. Chvíli poté, co své přípravy dodělaly se do domu přemístil první zraněný. Ginny ho neznala, do řádu se poslední dobou přidalo několik nových lidí, ale její matka zřejmě ano, protože ji nařídila zavézt ho na lůžko a postarat se o něj. Netrvalo dlouho a po něm přicházeli další. Některé Ginny znala, další už párkrát viděla. Při prvním pohledu na jejich zranění ji bylo jasné, že se někde odehrává bitva a ona trčí tady místo toho, aby pomáhala tam venku. Jenže do boje by ji nikdo nepustil, a tak se musela smířit s tím, že může pomoci alespoň zraněným, kterých přibývalo. Naštěstí jim přišla na pomoc Pomfreyová. Někteří měli lehká zranění, avšak na ošklivých místech, která jim zabránila bojovat. Pár z nich však mělo vážná zranění, o která se mohla postarat pouze lékouzelnice. Ginny pobíhala od jednoho zraněného k druhému a měla tolik práce, že si ani neuvědomovala, kolik času uběhlo. Poslední vlna zraněných přišla asi čtyři hodiny po začátku. Tito lidé však měli úplně jiná zranění, byli vyhublí, zmatení a bázliví. Okamžitě je přijala do jiného pokoje a postarala se o ně. Pak se starostlivě rozhlížela, jestli mezi zraněnými není někdo z rodiny. Nikoho však neviděla. Nevěděla, jestli se ji má ulevit nebo se má strachovat, že se třeba už nikdy nevrátí. Jistotu ji však dodala její matka, když ji vzala bokem a řekla, že všichni jsou v pořádku, jen svou práci dokončí to a vrátí se večer. Ginny se tedy uklidnila, pomohla posledním zraněným. Když měla vše hotovo, šla si uvařit silný čaj, který by ji trochu rozproudil krev v těle.
„Unavená? Slyšel jsem, že jsi měla také docela tvrdý den,“ promluvil na dívku soucitně její otec, který zrovna vstoupil do kuchyně.
„Tati!“ vykřikla Ginny, když si ho všimla a skočila mu kolem krku.
„Wou wou! Opatrně!“ brzdil ji.
„Jsem jen ráda, že ti nic není,“ řekla a pustila ho.
„To já taky děvče, to já taky,“ řekl unaveně a prohrábl rukou vlasy.
„Co se dneska stalo? Kde jsou ostatní?“ začala se hned vyptávat na první věci, které ji napadly.
Přes otcovu tvář přeběhl stín smutku. „Ty-víš-kdo dneska napadl Ministerstvo. Nymfadora se k nám dostala, až když bylo po všem. Nemohli jsme nic udělat. Kdo se k němu nepřidal, byl zabit.“
Ginny vytřeštila oči a dopadla tvrdě na židli.
„Celé Ministerstvo….padlo? Ale… kde jste potom bojovali?“ Nechápala.
„Dobyli jsme Anvil dříve, než by to udělal Ty-víš-kdo, bylo tam zavřených mnoho našich přátel.“
„Takže ti poslední ranění jsou…“.
„vězni z Anvilu ano.“ Přiznal otec. Ginny se zamyslela. Dávalo to smysl. Voldemort by je nechal všechny pozabíjet, koneckonců to byli jeho protivníci, převážně členové řádu.
„Když teď Ministerstvo padlo …kdo bude bojovat?“ zeptala se opatrně.
„Stojíš v centru posledního odboje,“ řekl rozevřel náruč, jakoby chtěl ukázat na celou budovu.
„Ale vždyť nás je sotva 20, možná 30 jakou máme šanci proti stovkám?“ V momentě, kdy tuto větu vyslovila, na ni dopadla ta krutá skutečnost. Nikdo jiný, kdo je ochotný bojovat nezbyl.
„Zřejmě ne tak velkou, když to řekneš takto, ale pokud je sebemenší kousek naděje, pak je i šance na vítězství. To si pamatuj,“ snažil se ji otec povzbudit.
„Ale proč mi to všechno říkáš tati? Nejsem v řádu,“ zeptala se po chvíli.
„Teď už nezáleží na tom, kdo je a kdo není v řádu. V příštích dnech to bude drsné pro všechny. Proto chci, abys chodila na porady a pomáhala s přípravami matce. Dneska sis vedla skvěle, taková pomoc se bude hodit.“
„Tati…víš, že bych byla užitečnější v boji…“ řekla opatrně.
„Možná, ale pomáhá mi, když vím, že alespoň někdo z rodiny je v bezpečí,“ řekl klidným hlasem avšak rázně.
„Tak dobře.“ Ustoupila Ginny. Spokojila se alespoň s částečným vítězstvím. Nechtělo se ji moc dohadovat, když byla tak utahaná. Zvedla se, že se půjde natáhnout, otec ji však ještě zarazil.
„Moment. Než půjdeš, chci ti něco vrátit,“ řekl a vytáhl z kapsy její prsten ve tvaru fénixe. Než ji ho však položil do dlaně, vyslovil podmínku, „nesmíš se přemisťovat pryč. Máš ho pouze pro to, kdyby nastala nějaká naléhavá situace a vy jste se odsud musely dostat pryč. Rozumíš?“
„Ano tati.“ Svolila neochotně.
„Dobře, tak teď už běž. Dobrou noc zlato.“ Dal ji pusu do vlasů a uhnul ji z cesty.
„Dobrou, tati,“ prohodila, když odcházela.
**********************************************************
Snape udýchaně vpadl do jídelny na Grimlaudově náměstí, kde právě snídali Harry s Dracem. Oba dva na něj upřeli svůj zrak.
„Ministerstvo padlo,“ vypadlo z něj jen co popadl dech.
„Cože???“ vyhrkl Draco. Harrymu se zdálo, že v jeho hlase zaschlehl náznak strachu, který i on sám pocítil.
„Kdy?“ zeptal se neklidně Harry.
„Dnes ráno. Byl jsem v Obrtlé, sháněl poslední přísady. Na Příčnou vtrhli Smrtijedi, chvástali se tím, že Voldemort dobyl Ministerstvo a začali lidem dávat na výběr. Přidat se k nim, nebo umřít na místě,“ odpověděl Severus.
„Musíme zjistit víc,“ řekl rozhodně Harry s klidným hlasem. Ve skutečnosti však vůbec klidný nebyl. Měl strach… potřeboval vědět, že jsou všichni pořádku.
„Souhlasím…“ řekl pomalu Snape, „musíme však postupovat opatrně. Voldemort není hloupý. Zjistí, že na Ministerstvu Starodávná kniha již dávno není. Patrně ho napadne, že tady Draca jsem vysvobodil právě já, stejně jako jsem Harryho dostal z Ministerstva a že my tři jsme se vkradli ke Gingottům. Brzo mu dojde, že o viteálech víme a snažíme se je zničit.“
„Co teda budeme dělat?“ zeptal se Draco. V místnosti zavládlo na chvíli ticho, jak všichni usilovně přemýšleli. Nakonec si Harry unaveně promnul čelo a odpověděl: „Musíme najít a zničit zbytek viteálů, na ničem jiném nezáleží. Jakmile bude vědět, že jsem stále naživu a že někdo ničí jeho viteály už se k nim nikdy nedostaneme.“
„Souhlasím s Potterem…“, přikývl Snape, „je to teď nebo nikdy.“ Draco pohledl nejprve na Severuse, pak na Harryho a vyslovil otázku, která vrtala všem hlavou.
„Kde teda začneme?“ Harryho tvář se zvráštěla, jeho očividným a usilovným přemýšlením.
„Prsten a deník jsou zničeny. Medajlon máme my. Zbývá nám tedy Havraspárův diadém v zapovězeném lese, jezevec Helgy z Mrzimoru – u něj na hradě, a Nagini, která je stále u něj. Největší šanci máme najít ten Diadém. Půjdeme zpět do Bradavic. Ví někdo, jak ten diadém vypadá? Nebo jak ho v zapovězeném lese najít?“
Draco pokrčil rameny v jasném náznaku, že nemá ani páru. Snape se však odmlčel a přemýšlel. Naráz se zvedl a odešel z místnosti. Harry s Dracem na sebe nechápavě pohlédli a pak běželi za ním. Našli ho stát u jedné z polic v knihovně, jak přejíždí prsty po hřbetu knih a něco si pro sebe mumlá.
„Snape…?“ Zkusí na něj promluvit Harry. Ten se však ani neotočí a dál pokračuje jako v transu. Harry se tedy posadil do jednoho s křesel, následován Dracem a počkali až najde to, co tak ustavičně hledá.
„Tady to je!“ Vykřikne vítězně Severus po skoro půl hodině a vytáhne dotyčnou knihu. Rychle ji prolistuje a pak podá Harrymu. Ten se na něj nechápavě podívá.
„U Merlina…,“ protočí panenky Snape nad Harryho nechápavým pohledem,“ tahle kniha popisuje založení Bradavic a informace o jejích zakladatelích…“
„Tohle je ten diadém co hledáme?“ skočí mu do řeči Harry.
„Přesně tak,“ přikývne Snape.
„Skvělé, a jak ho najdeme?“ přeruší je Draco.
„Hm…Máte stále tu mapu Bradavic?“ napadne Snape.
„Pobertův plánek? Ten ale ukazuje jen lidi…“ odpoví zmateně Harry.
„S malou úpravou by nám mohl pomoci jej najít,“ Vysvětí Snape svou úvahu.
„O čem se to bavíte?“ nechápe Draco.
„Můj otec s přáteli vytvořil mapu Bradavic, když tam studoval. Ukazuje, kde se kdo v hradě nachází,“ vysvětlil rychle Harry.
„Tak tahle jsi mě vždy našel…“ řekl nahlas zamyšleně Draco.
„Je tu ale malý háček…“ řekl po chvíli Harry. „mapa stále existuje, ale je spolu s mými věcmi v domě, který mi odkázal Brumbál….“
„V tom případě je načase, aby se Vaši přátele dozvěděli, že jste stále naživu…“ rozhodl Snape. Harry tiše přikývl, „je načase vrátit se domů.“ Zvedl se s křesla a odešel do svého pokoje. Potřeboval přemýšlet. Není lehké se jen tak vrátit. Nevěděl, jestli ho přijmou. Netušil ani co se za tu dobu stalo s nimi. Byli tam stále? Bože byl pryč přes čtyři měsíce…Pochopí, proč jim nedal vědět, že je naživu? Pochopí, proč spolupracuje se Snapem? Ať tak či tak, brzy se to dozví.
K večeru si sbalil své nejdůležitější věci – ne že by jich tady moc měl. Rozloučil se Snapem a Dracem a slíbil jim, že se vrátí na druhý den, aby mohli vyrazit.
Ginny zrovna dokončila svou službu v „provizorní nemocnici“, kterou si udělali z jednoho pokojů. Pomohla raněným převázat rány a donesla jim jídlo. Vrátila se do Harryho pokoje a chystala se usednout na okraj okna, aby mohl pozorovat opět večerní oblohu. Zkrátka klasický večer, nebo se tak alespoň zdál být. Pak se však něco změnilo. Její náhrdelník začal zářit. Hned vyskočila na nohy. ´Harry!´ proletělo ji hlavou. Cítila jeho přítomnost. Byl blízko. Vyřítila se z pokoje, proběhla chodbou do přízemí a rozrazila hlavní dveře. Nezastavila se ani na chvíli, aby se rozhlédla. Něco ji táhlo přímo do lesa.
„Ginny, kam to běžíš!“ slyšela za sebou výkřik své matky. Rozhodla se ho však ignorovat. Něco ji táhlo dál do lesa. Ať už to byl její instinkt nebo kouzelný přívěšek, věděla, že ji vede k Harrymu. A pak ho uviděla, jak pomalu kráčí naproti ní. Na sekundu se zastavila. ´Je to opravdu on?´ proběhlo ji hlavou lehké zapochybení.
„Ginny!“ vykřikl Harry, doběhl k ní, zvedl ji do náručí a pevně si ji k sobě přitiskl.
„Co…Jak…Kde…?“ dostala ze sebe mezi tím, co se líbali.
„Jsou tady Ron a Hermiona?“ zeptal se místo odpovědi. Ginny se na chvíli odtáhla, pohlédla mu do očí a opatrně přikývla. „Je nás tady daleko více. Zničili doupě, neměli jsme kam jinam jít. Potom padlo ministerstvo a pak jsme napadli Anvil…“
Harry přikývl na znamení, že to chápe a nevadí mu to.
„Vraťme se do domu,“ řekl po chvíli, „ určitě o tebe mají strach.“ Ginny souhlasila, než se však rozešla, musela mu říct o Hermioně a jejích rodičích. Harry bolestně semknul rty, chytl Ginny za ruku a vydali se směrem do domu.
Jakmile vyšli z lesa, narazili na paní Weasleyovou a pana Weasleyho jak volají Ginnino jméno a chystají se vydat za ní.
„Ginny, nemůžeš jen tak vyběhnout v noci z domu…“ začala Molly peskovat svou dceru. Pak se však zarazila, když v postavě, která šla vedle Ginny poznala Harryho.
„Panebože Harry!“ Vykřikla a sevřela ho v náručí tak těsně až měl Harry pocit, že mu zláme pár žeber. Hned po ní ho objal i Arthur. Když se odtáhli, přísahal by, že v jejich očích viděl slzy. Bodlo ho svědomí, že jim způsobil takovou bolest a zároveň ho dojmulo, jak moc jim na něj záleží.
„Harry? Křičel někdo Harry! Ozvalo se z domu a ven se vyřítil jeho nejlepší kamarád Ron. Jakmile jej uviděl, objal jej medvědím obětím.
„Vítej doma kámo,“ řekl celý štěstím bez sebe. Hluk, který udělali vzbudil pozornost i ostatních obyvatel domu. A ti, kteří byli dostatečně zdraví a mohli chodit vyšli v závěsu jeden za druhým ven a začali Harryho vítat. Jeho příchod zvedl pozdvižení a naději, kterou tak nutně teď všichni potřebovali.
Harrymu se z toho podlamovala kolena, tohle vůbec nečekal. Nečekal, že tu bude tolik lidí a všichni jej rádi uvidí. Opravdu ho to dojalo.
Pak si všiml postavy stojící ve dveřích.
„Harry?“ zeptala se ona postava, hned v ní poznal Hermionu, i když o něco hubenější a ztrápenější.
„Jak?...“ stihla se jen zeptat, než ji pevně objal v náručí.
„Je mi to líto Herm, měl jsem tady být.“ začal se jí hned omlouvat. Cítil, že to byla jeho vina, že Belatrix zabila její rodiče.
„Nemůžeš za to,“ řekla smutně. Odtáhla se od něj, pozorně si jej prohlídla a povídala se mu do očí.
„Kde jsi byl celou tu dobu Harry? Proč jsi nám s Ronem nedal nic vědět? Mysleli jsme, že jsi mrtvý.“
Harry provinile sklopil pohled. ´Teď přichází ta nepříjemnější část, ´proběhlo mu hlavou.
Zároveň si všiml, že všichni okolo nich utichli a čekali, co Harry odpoví. Místo aby odpověděl Hermioně promluvil ke všem.
„Vím, že máte všichni plno otázek a já vám je pokud možno odpovím. Navrhuju však přesunout se dovnitř, je to trochu delší příběh."
Protože zde bylo spousta cizích lidí a Harry nevěděl, zda jim může věřit, rozhodl se říct jim poupraveny příběh. Vynechal v něm všechno o Brumbálovi a Dracovi, taky to ze se vloupali do skřetí banky. Místo toho jim řekl, co se událo na ministerstvu, že Snape je ten kdo ho zachránil, ale také držel v zajetí, až do teď. Podařilo se mu Snape nachytat, přemoci ho a utéct. Proč to Snape udělal? Těžko říct, možná se snaží odčinit to, že zabil Brumbála.
Jakmile Harry domluvil, začali všichni překřikovat jeden přes druhého.
„Snape, že tě zachránil? To se mi nechce věřit!“ vykřikl kdosi nevěřícně. "Proč by to proboha dělal??!“ ozval se jiný pobouřený hlas. Harryho vysvětlení přineslo více otázek než odpovědí. Zachránil ho však Remus, který zvolal přes celou místnost: „Dost! Ticho!“ Kupodivu jej všichni poslechli.
„Nechte Harryho vydechnout!“ Pak se obrátil k Harrymu, „Harry, děkuji, že jsi nám řekl, co se stalo. Jsme rádi, že jsi v pořádku. Každopádně věřím, že jsi utahaný a rád by sis šel odpočinout.“ Naznačil mu, že teď je ta chvíle, kdy se může vytratit. Spolu s ním se zvedli, Ron Hermiona i Ginny.
„Co se týče nás, rád bych probral, jak s novými informacemi naložíme. Je tu někde Aberfroth a Methew?“ začal mluvit Remus opět k davu.
„Odešli na misi..,“ slyšel ještě Harry, než se za nimi zavřeli dveře.
Mlčky došel do svého pokoje a čekal, kdy se na něj sesype vlna otázek, kterými jeho přátelé jistě překypovali.
„To nebylo vše, co se ve skutečnosti stalo že?“ padla hned první otázka. Harry se pousmál Hermionině všímavosti.
„Hermiono, mohla bys zabezpečit místnost?“ zeptal se na místo odpovědi. Hermiona pozvedla obočí, čímž bylo Harrymu jasné, že má další otázku, ale místo toho provedla, o co ji požádal.
„Asi si budete chtít sednout, je to na dýl…“ řekl Harry, pokynul jim k jeho posteli a sám si stoupnul k oknu a začal drbat spokojeného chlupáče. Jamile usedli na jeho posteli, pustil se do vyprávění, jak to ve skutečnosti bylo.
"Takže celou tu dobu jsi byl na Grimlaudově náměstí a nedal jsi nám vůbec vědět? Máš vůbec představu, čím jsme si procházeli? Hledali jsme tě téměř všude! Rona Hermiona se přidali k řádu, aby tě mohli hledat! Rvalo mi srdce o tobě nic nevědět. Jestli stále žiješ, někdo tě drží v zajetí nebo jsi v kómatu. V životě by mě nenapadlo, že to byla tvoje vlastni volba! Přemýšlel jsi vůbec, co to s námi udělá?!“ rozzlobila se na něj Ginny.
Harry věděl, že si to zaslouží, přesto se jej její reakce dotkla. Ztichl, pohlédl ji přímo do očí.
„Opustit vás…nedát vám vědět, že jsem v pořádku…to byla ta nejtěžší věc v životě, kterou jsem kdy musel udělat. Souhlasil jsem s tím jen pro to, že jsem si myslel, že vás tak můžu nejlépe ochránit. Kdybyste věděli, že žiju, nepřestali byste mě hledat…A kdybyste zmizeli i vy, všem by bylo jasné, že nejsem mrtvý….Tehdy na Ministerstvu…nemusel jsem to vůbec přežít…a nemusel jsem to být ani já. Chci říct. Všichni, kteří jsou mi blízko, umírají. Nechtěl jsem vás vystavovat většímu nebezpečí.“ Vysvětlil jim Harry třesoucím hlasem. Představa, že by ztratil jednoho z nich, ho děsila.
"Kdy už to konečně pochopíš?! Lidi umírají dnes a denně! Nemůžeš za všechny, kdo umřou. Venku je válka a netýká se jenom tebe a Voldemorta, ale nás všech! Nemůžeš nás držet stranou. Týká se nás stejně jako tebe. Všichni máme někoho, koho chceme ochránit..." naštvala se na něj i Hermiona.
"Pokud jsi chtěl, aby jsme tě přestali hledat...a všichni tě měli za mrtvého...proč jsi se vrátil teď?" zeptal se ho klidně Ron.
„Zjistili jsme, že další viteál je v Bradavicich a potřebuju Pobertův plánek. Snape tvrdí, že ho dokáže upravit, aby nám pomohl najít viteal....“ vysvětlil proč se tu teď tak náhle objevil.
„Takže jsi se vůbec nevrátil kvůli nám!...jen pokračuješ ve své misi...neuvěřitelný!“ řekla znova zlostně Ginny.
„To není pravda! Kdybych Vám nechtěl dát vědět, požádal bych Dobbyho! Využil jsem příležitost dostat se k Vám, ujistit se, že jste v pořádku, a tak jsem ji využil.“ Obořil se na ně zlostně i Harry. A dusno v místnosti začalo stoupat.
„Počkejte, nechte toho! Co to děláme? Místo, aby jsme byli šťastní, že je Harry v pořádku. Tak tady štěkáme jeden po druhém,“ snažil se všechny uklidnit Ron, který jak se zdá, jako jediný uvažoval logicky, místo aby se nechal unést emocemi.
„Ron má pravdu,“ uznala Hermiona a prohrábla si vlasy, “poslední měsíce byly těžké pro nás pro všechny.“
Ginny jen tiše mlčela. Měla už dost toho jak ji všichni odstrkují na druhou kolej ´jen aby se jí nic nestalo´. Harry se na Rona vděčně pousmál. Ani netušil, jak jeho přítel zmoudřel za tu dobu, kterou se neviděli. Očividně si vytrpěl dost.
„Opravdu Snapovi věříš Harry?“ zeptal se Ron, aby změnil téma.
„Jak jsem řekl,…zachránil mi život…a chtěl se vzdát svého kvůli mně.“
„Ale to není vše, že?“ uhodla opět Hermiona.
„Ne přiznal Harry. Tehdy když byl na Ministerstvu, nebyl tak kvůli mně. Byla to pouhá náhoda. Měl za úkol získat Starodávnou knihu z ministerstva záhad. Místo, aby ji doručil Voldemortovi…zachránil mě a dal mi ji. Věděl o viteálech. Získal pro mě hůlku a pomohl mi spolu s Dracem získat pravý medailon z trezoru Reguluse Blacka, Siriusova bratra...“ vysvětlil Harry.
„Opravdu věříš, že je Brumbál stále naživu?“ promluvila konečně Ginny nevěřícně „oba jsme mluvili s jeho protrétem…“
„Nemám odpovědi na všechny otázky, ale když mluvil pravdu v tom ostatním, proč by o tomhle lhal? Každopádně jak budeme v Bradavicích, navštívím Brumbálův hrob a pravdu zjistíme“ Řekl popravdě Harry.
„Takže, teď míříš do Bradavic, kdy vyrážíme?“ zeptal se nadšeně Ron. Harry však nejistě uhnul pohledem.
„Harry nechce, abychom s ním do Bradavic šli my, že ne?“ uhodla hned Hermiona.
„Ne,…“ přiznal popravdě Harry, „po dobytí Ministerstva si dá brzo Voldemort vše dohromady a pochopí, že to byl Snape kdo mě zachránil a že my jste ti co se vloupali ke Gringottovým. Pochopí, že po něčem pátrám, a že to něco jsou jeho viteály. A pokud si je zkontroluje a pochopí, že chybí, nikdy se k těm ostatním nedostaneme.“
„Co potřebuješ, abychom udělali?“
„Musíme najít, kde leží Voldemortův hrad. Pokud Krátura nelže, schovává tam poslední svůj viteál.“
„Snape nebo Malfloy nás tam nemohou zavést?“ nechápal Ron
„Ne bohužel, prý si to Voldemort pojistil tak, aby žádný Smrtijed nemohl vyzradit jejich pozici.
„Možná nějakou zmínku najdeme ve zdejší knihovně,“ napadlo Hermionu.
„Skvělé,“ předstíral nadšení Ron.
„Nečekáš, že budu probírat knihovnu s Hermionou a Ronem zatímco ty zmizíš kdoví kde, že ne?“ zeptala se Ginny stále ještě trochu naštvaně.
„Vlastně…chtěl jsem vědět, jestli nás můžeš dostat nepozorovaně do Bradavic,“ řekl Harry popravdě. Doufal, že Ron s Hermionou s tím budou v pohodě, avšak Ronův pohled ho vyvedl z omylu.
„Jasně,“ odpověděla Ginny spokojeně.
„Myslím, že pro dnešek už toho má Harry docela dost a já taky,“ rozhodla po chvíli Hermiona a pomalu se vydala z místnosti do svého pokoje. Ron ihned vstal a pomohl ji.
Harry si ještě rychle zaskočil za Remusem, aby se utvrdil v tom, že žádná informace o tom, že je stále ještě naživu se nedostane ven a slíbil, že si promluví ráno. Když se vrátil do pokoje, našel ho prázdný, ale okno bylo otevřené. Vykoukl ven a spatřil Ginny sedící na střeše, na stejném místě na kterém předtím sedával on.
„Stále jsi na mě ještě naštvaná?“ zjišťoval, jestli je bezpečné jít za ní ven.
„Jo…ne…ja nevím,“ povzdechla si ztěžka. Vyšplhal na střechu za ní a obejmul ji. Tiše se k němu přitiskla s takovou silou, jakoby ho už nikdy nehodlala pustit. Harry se mírně usmál, tohle bylo vše, co potřeboval, aby se cítil šťastný.
Ráno Harry opatrně vykroutil svou ruku zpod Ginniné hlavy a vydal se posnídat. Dobby mu s radostí udělal jeho oblíbené jídlo. Mlčky k němu přisel Remus a vysvětlil mu, co všechno se stalo, v době kdy byl pryč. Mezitím do místnosti vešel pan Weasley.
„Harry, nejsem hlupák, vím, že jsi nám včera neřekl celou pravdu a že jsi se vrátil z jiného důvodu než abys nás utěšil že stále žiješ,“ promluvil jakmile Remus skončil.
Harry mu pohlédl do očí a přikývl. „máte pravdu pane Weasley. Stalo se toho daleko více, ale…“ „Ale nejsi si jistý, jestli nám to říct,“ dokončil za něj Remus.
„Respektujeme tvoje rozhodnutí Harry, ale musíš vědět, že jsme tady, abychom ti pomohli. Pokud znáš způsob jak Voldemorta porazit, uděláme pro to všechno,“ řekl Arthur rázně.
Harry se rozhlédl po místnosti, zahlédl Dobbyho, požádal jej, aby zabezpečil místnost a on si tak mohl v klidu promluvit s Remusem a panem Weasleym. Rozhodl se však prozatím vynechat informaci o tom, že by Brumbál mohl být stále naživu.
Během jeho vysvětlování si Remus prohlížel praskliny na hrnku, který právě držel v ruce. Postavil ho na stůl a znovu promluvil. „a až najdeš všechny, co potom?“
„Musíme na něj zaútočit na jeho hradě. Skrývá tam poslední část.“
Arthur se na chvíli odmlčel…“na to bude potřeba armáda. Nás je sotva třicet…“ přemýšlel na hlas. To Harry moc dobře věděl, nevěděl však kde ji sehnat proto ho nechal přemýšlet dál. „Kolik máme času? zajímal se Remus.
„Několik dnů…nanejvýš týden. Čím déle budeme čekat, tím je větší pravděpodobnost, že si uvědomí, co děláme. Navíc už dobyl ministerstvo. Bradavice jsou jen otázka času.“ Odhadoval Harry.
Remus pohlédl na Arthura a přikývl. „Budeme muset použít vše, co můžeme.“ Harry netušil co tím myslí, ale nechal to být. Kdyby to chtěli více rozvést, tak by to udělali.
„Může nás Severus na ten hrad dovést?“ chtěl ještě vědět Arthur.
„No… ne tak úplně. I jako bývalý Smrtijed nesmí prozradit polohu toho místa. Ale Ron s Hermionou začnou pátrat po tom, kde se nachází.“
Arthur se zamračil. „Tenhle plán se mi nelíbí, příliš mnoho neznámých.“
Remus souhlasil a pak dodal: „Je to však jediný co máme. Harry dělej co musíš. My s Arturem seženeme tolik posil kolik jen je možných. Vlastně už teď nějaké sháníme. Dej nám tři dny. Pak budeme schopni říct kdo je na naší straně. Vracíš se zpátky ke Snapovi?“
Harry přikývl na souhlas. „…taky Ginny. Jinak se do Bradavic nedostaneme.“ Řekl opatrně Harry a čekal na reakci pana Weasleyho. Ten se mírně pousmál. „Pochybuji, že bych ji dokázal od tebe teď držet dál, když zjistila, že jsi živý a zdravý. Dávej však na ni pozor, nesnesl bych, kdyby se jí něco stalo.“ Harry s úlevou přikývl. Poděkoval oběma mužům a
už se chytal odejít, když Remus ještě prohodil: „než půjdeš, myslím, že tohle se ti bude hodit,“ sotva domluvil, hodil po něm jeho hůlku. Harry nechápavě koukal na svou hůlku, myslel si, že už ji v životě neuvidí.
„Jak?...“nechápal Harry. „Nymfadoře se ji povedlo zachránit, když prohledávali Ministerstvo těsně předtím než padlo.“ Vysvětlil Remus.
„Poděkuj ji za mě,“ řekl Harry vděčně a odešel.
V jeho pokoji už na něj čekala Ron i Hermiona. „Takže…opět se loučíme?“ vyslovil Ron, to na co všichni teď mysleli.
„Vrátím se, my oba. Dejte nám tři dny. Pokud se něco stane…víte co dělat,“ řekl Harry rozhodně.
Ron i Hermiona jej pevně objali, pak se rozloučili i s Ginny a nechali je sbalit si věci a vrátit se na Grimlaudovo náměstí 12.
Re
(Víťa, 21. 12. 2014 1:35)