Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 15. Risk je zisk a riskování máme v krvi

21. 6. 2009

Kapitola 15. Risk je zisk a riskování máme v krvi.

„Projděme si to ještě jednou,“ vyzval je po několikáté Snape. Harry s povzdechem přikývl. Byl unavený, chtělo se mu spát - už několik dní se pořádně nevyspal, k tomu mu ještě šíleně třeštila hlava, ale věděl, že to musí mít všechno perfektně naplánované. Jestli se něco zvrtne… na to nechtěl ani pomyslet. Ne, nic se nezvrtne, ujišťoval sám sebe v duchu. I když na přípravu neměli moc času, naplánované to bylo dobře.

„V deset patnáct vejdeme do banky tady,“ řekl a ukázal zároveň na hlavní vchod na mapě, kterou měl rozloženou přes celý stůl v kuchyni.

„Skřeti by měli být zaměstnáni inspekcí, takže nám nebudou moc věnovat pozornost. Jako běžní kouzelníci ukážeme klíč od svého trezoru a jeden skřet s námi pojede dolů. Tady u vozíku na něj použiji Imperius. Poručíme mu zavést nás k Regulusově trezoru. Pokud všechno půjde hladce, dorazíme tam bez komplikací. Potom nám skřet otevře. Sebereme medajlon a vypadneme odtamtud,“ řekl ve zkratce celý plán.

„A když se něco pokazí?“ opakoval Harry svou otázku už po několikáté.

„Můj zdroj nedokázal zjistit jaké opatření chrání trezory u Gringottů, ale myslím si, že si s nimi poradíme. Při nejhorším si probijeme cestu zpět. Jestli mluví pravdu, a doteď jsem neměl důvod o něm pochybovat, tak tady,“ ukázal na místo na mapce, „by měl být druhý východ. Nachází se dvě patra severozápadně od Regulusova trezoru.“

„Dokážeme odolávat tolika skřetům? Když tam bude inspekce, bude jich tam o dost víc a budou dbát na to, aby se nic nepokazilo. Když jim tam vtrhneme a spustíme poplach, budou se to snažit co nejrychleji zvládnout,“ podotkl Draco.

„Je to jisté riziko,“ připustil Snape.

„Takže musíme být rychlí, hodně rychlí,“ přitakal Harry.

„Přesně. Moment překvapení je na naší straně. Už hodně dlouho se nikdo nepokusil od Gringottů něco ukrást. Sice se to téměř nikomu nepovedlo, ale ti všichni před námi neměli takové informace jako my. Vyjde to,“ řekl Snape odhodlaně.

„Ať tak či tak, risknout to musíme. Ten viteál je důležitější, než cokoliv jiného,“ rozhodl Harry zachmuřeně.

„Máš pravdu,“ souhlasil Draco.

„Měli bychom se všichni aspoň trochu vyspat. Nic lepšího už nevymyslíme. Zítřkem se všechno vyjasní,“ dodal ještě Snape, pak se zvedl a odešel.

Harry se za ním chvíli díval a přemýšlel.

„Má pravdu. Půjdu si taky lehnout,“ řekl a vydal se do svého pokoje a nechal Draca v kuchyni samotného.

 

Věděl, že jen tak neusne. Na to byl až moc rozrušený. Byl neklidný a zároveň tak nějak klidný. Zítra získá první viteál. Konečně najde pravý medajlon, za který tak Brumbál bojoval a málem kvůli němu přišel o život. Konečně ho bude mít a když ho bude mít, najde způsob jak ho zničit. A pak dál půjde ve stopách Brumbálových. Najde ostatní a zničí je. Kdo jiný by to udělal? To on to měl být. Jeho osud to byl. Hlavou mu probleskly některé slova z věštby. Ano byl to jeho osud. A dokud se mu nepostaví a nevyhraje, nebude mít nikdy klid.

Jenže to nebyly jediné pocity, které cítil k následujícímu dni. Bál se, věděl, že všechno nepůjde tak lehce jak Snape tvrdil. Věděl, že se věci zvrtnou. Vždycky se něco pokazilo. Ostatně bylo by to příliš jednoduché, aby šlo všechno podle plánu. A teď, když neměl svou hůlku, nemohl se dostatečně bránit. (S tou nynější dokázal maximálně používat základní kouzla jako Alohomora, což bylo sice užitečné, ale v boji zcela zbytečné.) Pokud dojde na boj, bude spíš na obtíž. Snape a Draco ho budou muset chránit. Věřil jim dostatečně na to, aby jim svěřil svůj život? Odpovědí si nebyl tak jistý, jak by chtěl. Doba, kterou s nimi strávil nebyla sice moc dlouhá, ale měl možnost je poznat bez masky, neustálého přetvařování. A to změnilo jeho názor na ně. Pod všemi těmi vrstvami, za kterými se schovávali, protože museli, byli obyčejnými kouzelníky jako on sám. Takže věří jim? Je to dostatečný důvod na to, aby jim věřil? Ano, věřil jim. Osud měl zvrácený smysl pro humor a svedl je dohromady za nějakým účelem. Možná, že i oni byli předurčeni zničit viteály a pomoct tak Harrymu zabít Voldemorta. Kdo ví?

Zhluboka si povzdechl. Myšlenky mu vířily hlavou a on nebyl schopný se zaměřit ani na jednu. Měl tolik otázek a žádnou odpověď. Moc si přál, aby tu teď Brumbál byl a pomohl mu. Všechno mu vysvětlil tak, jak to vždycky dělával. Zničil všechny viteály za něj a stál při něm, až se bude muset postavit Voldemortovi. Jenže Brumbál tady nebyl. Byl zavřený kdesi v kobce a pečlivě hlídán vybranými Smrtijedy, kteří byli naprosto oddaní svému pánovi. Kdyby mohl, byl by ho hned vysvobodil, ale nemůže. Jak mu Snape trpělivě vysvětlil, ani netuší, kde ho drží. Snape i Draco jsou vázáni přísahou, a tak nemohou nikomu vyzradit místo, kde Voldemort sídlí. A pak tu bylo obrovské množství Smrtijedů, kteří se na hradě vyskytovali. Byla by to sebevražda tam jít. Nehledě na to, že by pak nezbyl nikdo, kdo by zničil viteály a zbavil se Voldemorta. Navíc jej Snape ujistil, že ho Voldemort nezabije, dokud nevyhraje celou válku. Chce, aby to Brumbál viděl. Chce mu ukázat jak zklamal nejen sebe, ale i celý svět a všechny které zná. Všechny zabije a donutí ho se na to dívat. Harrymu se ta představa nijak zvlášť nezamlouvala, ale znamenalo to, že má čas. A až splní svůj úkol, bude ho moct zachránit. Oplatit mu to, jak ho neustále zachraňoval. Dokáže, že na něj může být hrdý. Tohle jej popohánělo dál. Ta touha ukázat Brumbálovi, že měl důvod v něj věřit. Pokud mu věřil on, pak to dokáže. A musí to dokázat i kvůli svým přátelům, po kterých se mu tak střašně stýskalo. Pokaždé se mu sevřelo srdce bolestí, když na ně pomyslel, obzvláště na Ginny. Musel je nechat v nevědomosti, ponořené v jejich bolesti, ale zároveň tak strašně toužil se jim ukázat. Dát jim vědět, že všechno je v pořádku. Jen že teď musí něco udělat, a pak bude zase všechno pořádku. Jenže kdyby se ukázal Ron a Hermiona by chtěli jít s ním. A to bylo nebezpečné. Kdyby zmizeli i oni, hned by všem došla pravda. A jak říkal Snape. Je důležité, aby si všichni mysleli, že je mrtvý. Může tak pokračovat ve svém úkolu a nikdo ho nebude rušit či pronásledovat.

Znova zívl a protáhnul se. Stále ne a ne usnout. Stočil pohled z popraskaného stropu na noční oblohu. Na nebi svítily všechny hvězdy, nebyl tam ani mráček. Měsíc však neviděl. Vzpomněl si, že jako malý často koukal na hvězdy. Ovšem jen když ho Dursleyovi zapomněli na noc zamknout a on se tak mohl v noci proplížit na zahradu. Lehával v trávě a koukal na ně. Představoval si, že někde zpoza těch hvězd jej sledují jeho rodiče. Každou noc na něj koukají a přes den dávají pozor. Bdí nad ním, i když je nemůže spatřit.

Lehce se pousmál. Jak naivní byl jako dítě. A taky osamělý. Strašně mu chyběli a budou dál. Posmutněl. Život nebyl vůbec lehký. Byl až odporně komplikovaný, plný strastí a nespravedlností.

Podíval se zpět do místnosti a začal opět očima prozkoumávat prasklinu na stropě, ačkoliv ji moc nevnímal. Zívl.Oči se mu konečně začaly zavírat. Že by přece jen dokázal usnout? Ještě naposled zívl a zavřel oči. Dech se mu zklidnil v pravidelné klidné tempo a on se propadl do nic neříkajících snů.

 

„Harry!“ volal na něj Draco a zatřásl s ním. Jmenovaný se pomalu probouzel a otevíral oči.

 

„Hm…“ zamumlal a otočil se na druhou stranu pryč od světla prosakujícího skrz okno.

„No tak dělej, nebo tě zliji vodou. Musíme jít. Je čas,“ promluvil znovu, tentokrát rázně a výhružně.

Harry se k němu otočil zpět, zadíval se mu do očí a nakonec přikývl. Shodil ze sebe peřinu a vstal z postele. V koupelně se rychle zkulturnil a převlékl do kouzelnického kabátu. Draco na něj zatím počkal v jeho pokoji. Když se vrátil zpět do pokoje, neklidně čekal v jednom z křesel.

„Hotovo? Snape čeká v kuchyni, ještě kontroluje lektvary,“ řekl. Harry se teda otočil a vydal se za Severusem. Draco mu byl v patách.

Než tam dorazili, stačil se ho ještě Draco zeptat na to, jak se cítí. Sám to nevěděl. Zaměřil se na své pocity a zjistil, že je kupodivu klidný. Jakoby byl vyrovnaný se vším, co by se dneska mohlo stát. Draco si ho s údivem prohlédl a sám se svěřil, že je neklidný a má strach. Harry se na něj povzbudivě usmál, a vešel do Kuchyně.

Snape ještě opravdu kontroloval zásobu svých lektvarů a něco si přitom mumlal. Když si všiml Harryho, prohodil: „ále, šípková růženka se nám probrala!“ Ale neřekl to sarkasticky, jak by to kdy jindy udělal, spíše to mělo být takové přátelské rýpnutí. Harry se na něj zašklebil, ale nijak to radši nekomentoval. Vzal si poslední krajíc chleba s čímsi, co radši ani neidentifikoval a rychle posnídal. Nemusel spěchat. Vzbudili ho dostatečně brzo, jen nechtěl zbytečně zdržovat.

 

„Takže všechno připraveno?“ zeptal se Harry pro jistotu, když dojedl. Snape kývl na odpověď a hodil jemu i Dracovi flaštičku lektvaru, připomínajícího bláto. Harry ten lektvar až moc dobře znal a dokonce i teď si pamatoval jeho odpornou příchuť. Zašklebil se a flaštičku schoval do kapsy pláště. Všiml si jak si Snape vzal ze své tašky ještě pár dalších lektvarů, které nepoznal.

 

„Jen tak pro jistotu,“ vysvětlil Harryho nechápavému pohledu. Harry přikývl. Byl si jistý, že se to bude hodit.

Potom, co dokončili veškeré přípravy se na sebe pozorně zadívali. Pohlédli si upřímně do očí, přehodili přes hlavy kápě a vydali se pryč z Grimlaudova náměstí.

 

Harry nerad ubližoval nevinným lidem, ale tohle byla nutnost. Neměli jinou možnost, kdyby ano, využili by ji. Ještě jednou se podíval na svázanou a omráčenou rodinu před ním a bodlo jej svědomí. ´Na to teď není čas!´ okřikl se v duchu a obviňující myšlenky rychle zahnal. Vytáhl Mnoholičný lektvar a utrhl pár vlasů blonďaté dívce před ním. Byla o tři roky mladší než on. Uprostřed roku byla doma jenom pro to, že byla poloviční mudla a ani v Bradavicích už pro ni nebylo bezpečno. Její matka byla mudla a otec čaroděj. Vybrali si je proto, že byli snazší cíl, než tři dospělí kouzelníci. Draco si vzal pár vlasů z její matky a na Snapea zbyl otec. Harry odložil své brýle do kapsy, zacpal si nos a kopl to do sebe. Znechuceně se zašklebil a rychle se chytil křesla, aby nespadl. Udělalo se mu nevolno a on opět pocítil ten podivný pocit, při kterém se mu měnilo celé tělo. Zadíval se na ruky a pozoroval jak se zmenšují a zkracují. Pak si šáhl na obličej a zjistil, že jeho strniště zcela zmizelo. Opět se pevně chytil křesla a nepustil se, dokud si nebyl jistý, že přeměna skončila. Pak se pohlédl po ostatních. Napravo od něj stála vysoká bruneta. Tváří a rysy mu připomínala Tonksovou. Její výšku odhadoval tak na stoosmdesát centimetrů. Postavu měla štíhlou a atletickou. Pohled mu padl na muže vedle ní. Byl asi o deset centimetrů vyšší než ona. Tvář měl zarostlou blonďatými vousy, ale i přesto mohl poznat jeho přátelský výraz. Kdyby toho člověka Harry viděl za jiných okolností byl by mu sympatický. Přešel do síně k zrcadlu zkontrolovat jak vypadá on. ´To není špatné,´pomyslel si. Ovšem pokud opominul to, že z něj teď byla holka.

 

Řekl by, že tvář má spíše po otci, než po matce. Značil se v ní ten samý přátelský výraz jako má její otec. I když její obličej působil ještě lehce dětsky, určitě už hodně klukům dokázala zamotat hlavu. Dokonalý kontrast tvořila její tmavší pleť po matce s blonďatými vlasy po otci. Postavu měla stejně štíhlou a atletickou jako její rodiče.

„Téda, kdybych mohl, sbalil bych tě,“ rýpnul si Draco.

„Jasně Mami!“ vrátil mu to Harry. Snape se jen ušklíbl, ale nijak to nekomentoval. Rychle si pozměnili hlasy a počkali na Snapea, který odešel do ložnice a o chvíli později se vracel s klíčkem od jejich trezoru v ruce.

„Tak jdeme na to?“ zeptal se ještě naposledy Snape, dokud měli možnost vycouvat.

„Jdeme na to,“ souhlasil Harry a zadíval se na Draca.

„Jestli si myslíte, že se tohohle zaleknu, tak máte smůlu,“ přidal se k nim.

„Tak do toho,“ řekl Snape a přemístil se na Příčnou ulici.

 

„Netvař se tak kysele,“ sykl Snape Dracovi do ucha a trochu jej objal kolem pasu. Museli vypadat jako pár. Harry se slabě, skoro neslyšně zachechtal. Skončil na tom ještě dobře. Byl sice za holku, ale nemusel nic extra předstírat. Jen se měl držet poslušně svých rodičů. Draco se znechuceně zatvářil, nakonec jej však taky lehce objal a společně vstoupili do banky, nedbajíc varování nad dveřmi, které hodlali ignorovat.

 

Harry se rychle zorientoval. Přesně jak předpokládali shlukla se většina skřetů kolem menší skupinky úplně vzadu u posledního pultu. U ostatních přepážek zbylo jen pár skřetů, kteří vypadali nevzrušeně, jakoby prováděli jen další den svou obvyklou práci. Kromě skřetů tu byli jen dva kouzelníci. Harry v jednom z nich s údivem poznal Billa Weasleyho. Pak se však rychle vzpamatoval, nesměli se prozradit. Navíc, mohl čekat, že tady bude, vždyť pro ně pracuje. A druhý kouzelník byl zřejmě další zákazník, protože se o něčem dohadoval se skřetem za přepážkou. Ten nakonec kývl na Billa, ať si ho převezme a odešel naštvaně pryč.

Harry se přesunul blíž k Dracovi a Snapeovi a kráčel s nimi k jedné z přepážek.

Severus vytáhl malý zlatý klíček a podal ho skřetovi. Ten si jej zkoumavě prohlédl, vzal si klíč a pozdravil ho.

„Dobrý den, pane Weide.“

„Dobrý.“

„Další výběr?“ optal se.

Snape přikývl. Skřet se otočil na jiného skřeta stojícího naproti u vchodu do podzemí banky a zamával na něj. Ten ihned přiběhl. Skřet mu podal malý klíček a ukázal na Harryho, Draca a Severuse. Menší skřet přikývl a pokynul jim, aby ho následovali. Harry nedokázal s přesností říct, jestli ty dva už někdy viděl. Všichni skřeti mu totiž připadali úplně stejní. Jediný rozdíl, kterého si všiml byl jen ve výšce a barvě kůže. Zahnal tyhle nepodstatné myšlenky a soustředil se na jejich úkol. Zatím šlo všechno velmi dobře.

Držel se hned za „rodiči“ a následoval je ke známým vozíkům, které u Gringottových nahrazovaly dopravní prostředky.

Ani si nevšiml, kdy Snape skřeta očaroval, ale poznal, že nejedou k trezoru pana Weide, že míří daleko hlouběji. Do míst, kde měli trezory jen staré kouzelnické rodiny, do které Regulus Black určitě patřil.

Jízda byla překvapivě rychlá. Připadalo mu to, jako kdyby sotva nasedl do vozíku a už z něj zase vystupoval. Zadíval se na klenbu nad dveřmi. Bylo tam vyryto číslo 636. Snape přikázal skřetovi, aby trezor otevřel. Ten ochotně udělal, co po něm chtěl. Vrazil klíček do zámku, lehce jím otočil a dveře se pomalu otevřely.

Harry nevěděl co vlastně čekal, že uvnitř uvidí, ale byl si jistý, že trezor bude plný zlata. Sírius byl neobyčejně bohatý, a tak Harry předpokládal, že byl i Regulus.

Domníval se správně. Jakmile se dveře otevřely naplno, uviděl třpytící se kupy galeónů mezi různými obrazy, číšemi, dózami a různými starožitnostmi. Udivilo ho, že tu bylo tolik krámů. Regulus mu nepřipadal jako člověk, který by si potrpěl na těchto věcech. Nechal to plavat a raději pátral očima po tom, pro co tu přišli.

´Tohle je jako hledat jehlu v kupce sena,´ zachmuřeně si pomyslel. ´Mohlo by to trvat i týdny!´ zděsil se při té představě. Tolik času tedy rozhodně neměli.

„Támhle!“ zvolal náhle Draco. Harry se otočil jeho směrem a podíval se kam ukazuje. Úplně vzadu v rohu byl opřený o zeď obraz a na jeho rámu visel zlatý medajlónek. Harry s údivem poznal na obrazu mladšího Siriuse. Bezmyšlenkově se tam vydal.

Sotva vkročil do trezoru, zasáhla jej vlna uši-rvoucího zvuku. Oběma rukama si rychle zakryl uši a měl co dělat, aby nespadl na zem. Když se nepatrně otočil, viděl, že Severus i Draco mají stejný problém. Pak Snape lehce švihl hůlkou a narovnal se. Tak samo švihl Dracovým i jeho směrem. Zvuk zmizel stejně náhle jako se objevil.

„Pospěš si! Není čas!“ napomenul jej Snape ostře sotva se vzpamatoval. Harry rychle hmátl po medajlonu. Už se chtěl vydat zpátky, když si všiml, že ze zadu za rámem je zastrčený nějaký pergamen. Rychle ho vytáhl, strčil do kapsy a běžel za Snapem a Dracem. Na poslední chvíli se stihl protáhnout úzkou škvírou ve dveřích, které se právě zavíraly. Snape ani Draco je nedokázaly nijak zadržet. Kdyby se zdržel o něco déle, uvízl by vevnitř, což by byl jeho konec. Těžko říct kolik dalších bezpečnostních opatřeních tady měli. A s hůlkou, kterou teď vlastnil, nemohl téměř vůbec čarovat. Jen nejzákladnější kouzla, a ty by mu teď asi moc nepomohla.

Když se otočili, stanuli tváří v tvář skřetovi, kterého předtím ovládali. Jenže teď na ně mířil rukou a vyzval je, ať se vzdají po dobrém, nebo to půjde po zlém. Harry rychle zhodnotil situaci. Zatím zde byli jen oni a ten skřet. Nepochyboval však, že jeho posily jsou již na cestě. ´Musíme se ho rychle zbavit,´pomyslel si. Snape, jakoby uvažoval o tom samém , jej odhodil na protější zeď. Skřet spadl omráčeně na zem. Cesta byla volná. Teď jim zbývalo jen najít ten správný východ zpět na povrch.

Postupovali rychle ale obezřetně chodbami. Jednou vpravo, podruhé vlevo, pak zase vpravo. Harry si ihned uvědomil, že míří k druhému východu. Držel se za Snapem a Draca slyšel za sebou. Stále je nikdo nepronásledoval, byli sami.

Pak, když zrovna zahnuli vlevo spatřili na konce chodby jednoho skřeta. Dřív než ho Snape omráčil zavolal posily. Teď proti nim stálo deset skřetů. Už nechtěli vyjednávat, začali rovnou útočit. Snape kolem nich ihned rozprostřel ochranný štít a dal se na ústup. V téhle úzké uličce se jim nemohli postavit. Draco by mu nemohl pomoct. Ustoupili zpět do rozlehlejší kamenné chodby a rozestoupili se. Harry pevně sevřel svoji hůlku. Nechtěl nikomu ublížit, ale jestli bude opravdu muset, použije ji. Draco a Snape se mezitím postavili před něj a čekali. Byly slyšet pomalé a těžké kroky skřetů. Harry si dopřál chvilku, aby zkontroloval, zda má medajlonek ještě u sebe, a pak se opět zaměřil na přicházející skřety. Než se však objevili skřeti, před kterými couvali, uslyšeli další kroky z opačné strany chodby a chvíli na to se tam objevilo dalších pět skřetů. Byli obklíčeni.

´Sakra!´ zanadával Harry v duchu. Draco se ihned postavil před něj a donutil ho, aby se postavil mezi něj a Snapea. Na chvíli se střetly pohledy, Harry si všiml jeho odhodlaného výrazu na ženině tváři.

Snape se k němu posunul o něco blíž a aniž by stočil pohledem od deseti skřetů, kteří už stáli před ním, k němu zašeptal: „Kdyby se něco zvrtlo, vy se odsud musíte dostat. Vyjádřil jsem se jasně?“ Když mu to řekl tiše a klidně, mohl Harry rozpoznat ten naléhavý podtón. ´Snape by se za mě obětoval, jen abych mohl sám pokračovat?´ pomyslel si užasle. Ještě před měsícem by to klidně udělal, ale teď by ho to ani nenapadlo. Rozhodně odsud neuteče, jen aby se zachránil. Zachrání se všichni tři.

„Nejsem si jistý, že jsem rozuměl, tomu co jste právě řekl,“ odpověděl mu Harry tiše a rychle se od něj vzdálil, aby k tomu nemohl ještě něco dodat. Slyšel však jak naštvaně zavrčel.

Harry se sám pro sebe pousmál, a pak se rychle zaměřil na blížící se skřety. Uvažoval komu by měl pomoci, jestli Dracovi s pěti skřety, nebo Severusovi s deseti. Rozhodl se pro Draca, přece jen Snape byl zkušenější než oni dva dohromady.

Všichni skřeti měli napřáhnuté ruky a pozorně si je měřily. Neútočili na ně. Asi usoudili, že teď, když jsou v pasti není důvod někam spěchat, že stejně nemají kam uniknout. Začali na sebe něco řvát ve své řeči. Harry neměl ani tušení na čem se domlouvají. Snapeovi se to však zřejmě nelíbilo, protože zaútočil na svých deset skřetů. Ti ostatní ihned reagovali útokem na Harryho a Draca. Draco rychle rozprostřel štít kolem nich dvou. Harry uvažoval, ´o kterých kouzlech to Snape mluvil?´ snažil se rychle si vzpomenout. Na jedno se zaměřil, opakoval si ho neustále v hlavě a pak zamířil hůlkou. Modlil se, ať to vyjde. Jenže jeho hůlka pouze hlasitě zamrskala, zajiskřila a nic se nestalo. Pár skřetů se rozesmálo a pustilo do Draca s větší vervou. Ten se snažil udržovat štít a ještě útočit. Moc se mu to nedařilo. Vypadalo to, že udržet štít mu dělá hodně velké problémy.

„Sakra!“ ulevil si tentokrát Harry nahlas. Zkusil to ještě jednou, ale opět byl výsledek stejný. Naštval se a schoval hůlku do kapsy. ´Tak, a teď je po nás,´pomyslel si. Pak si však na něco vzpomněl. ´To se nepovede…ale…stejně nemáme co ztratit,´ uvažoval v duchu. Jedno, dvě kouzla se mu bez hůlku už povedla, když se je to snažil Rick naučit, tak proč by se to nemělo povést teď? Malá naděje by tady byla. Napřáhl ruku, zavřel oči a usilovně myslel na to kouzlo, které chtěl předtím použít s hůlkou. Nic se nestalo, začal si připadat jako idiot. Už chtěl dát ruku dolů, když ucítil to stejné hřejivé teplo v dlani. Rychle otevřel oči a stačil zahlédnout zlatý paprsek, který mířil na jednoho skřeta. Ten si kouzla nevšiml, a tak jej zasáhlo plnou silou. Ihned se svezl v bezvědomí na zem. Draco na něj udiveně vytřeštil oči. Značila se v nich otázka, ale na odpovědi teď nebyl čas. Oba se pustili do boje. A ačkoliv začátek vypadal slibně a dva z pěti už byli omráčeni, nešlo to tak lehce jak předpokládali. Skřeti byli opravdu nebezpečným nepřítelem. Díky své kůži, podobné jako mají obři, dokázali vstřebat některá kouzla, aniž by jim ublížila. Harry se teď už nedivil, proč kdysi trvala válka mezi skřety a kouzelníky tak dlouho, než uzavřeli příměří.

Po velice vyčerpávajícím souboji omráčili společně Draco a Harry svých pět skřetů a otočili se, aby uviděli, jak si vede Snape. Ten dokázal omráčit šest skřetů, ale vypadal velice unaveně a zničeně. Rychle se k němu přidali a společně vyřídili zbytek. Když měl Harry chvíli klidu prohlédl si ho a všiml si veliké rány táhnoucí se přec celý jeho bok. Vítězství si zřejmě vybralo svou daň. Oni dva na tom nebyli o moc lépe. Měli spousty povrchových ran, naraženin a Draco si dokonce zlomil ruku, když špatně spadl.

S posledním padlým skřetem se na chvilku zastavili.

„Jste vážně zraněni?“ zeptal se hned co popadl dech.

„Ne,“ odpověděl Harry za oba, protože si Draco právě obvazoval ruku a přivázal k tělu.

„Dobře,“ řekl Snape a vytáhl se svého hábitu malou lahvičku sytě fialové barvy. Zubama ji otevřel a nalil si ji na ránu na boku. Harry si nepamatoval co je to za lektvar, ale zřejmě to bylo něco, co mu mělo pomoct.

„O ou…“ ozval se náhle Draco.

„Co je?“ vyhrkl Harry.

„Mnoholičný lektvar vypršel, měníme se zpátky,“ řekl a ukázal mu svou ruku, která se vracela do původního stavu. Harry se zadíval na sebe a všiml si, že se taky mění.

„Musíme odsud vypadnout a hned!“ vyhrkl Harry. Přiskočil ke Snapeovi a nedbajíc jeho námitky ho chytl za druhý bok a přinutil ho utíkat zpět do chodby ze které před chvíli ustupovali. Draco chmátl pěvně do ruky svou hůlku a předběhl je.

„Co když nás zahlédnou?“ prohodil směrem k nim a dál běžel správným směrem k druhému východu.

„Pak budeme mít problém. Nesmí spatřit Pottera,“ odvětil ihned Snape.

Harry se zamračil. „Nesmí spatřit nikoho z nás,“ opravil Snapea.

„Tak to by jsme sebou měli hodit,“ zamumlal si pro sebe Draco a zrychlil. Moc dobře věděl kam míří, všichni se pro jistotu naučili mapu na paměť.

Harry za ním klopýtal a přidržoval Snapea. Ačkoliv neříkal nic nahlas, poznal Harry, že ho rána strašlivě bolí. Všiml si jak sebou nepatrně cuká. Musí být zvyklý snášet bolest, uvědomil si Harry. Rychle ho zkontroloval pohledem a uvažoval, jestli neomdlí.Znovu se začal soustředit na to, kde právě byli. S úlevou zjistil, že byli skoro na místě. Zahnuli ještě jednou doprava, do další temné podzemní chodbičky a uviděli malý otvor ve skále.

„Tohle nevypadá zrovna jako nějaký východ,“ řekl Draco skepticky.

„Je to ono,“ utvrdil je Snape.

„Ale jak se tam vejdeme?“

„Musíme po čtyřech, na druhé straně by chodba měla stoupat nahoru, a potom ven.“

„Dobře, Draco půjdeš první, hůlku měj připravenou. Snape vy půjdete druhý po vás půjdu já,“ rozhodl rychle Harry.

„Nepřipadá v úvahu, ty se odsud musíš dostat. My jsme nepodstatní,“ vzdoroval Snape z posledních sil.

„Tak mi v tom zabraňte,“ řekl Harry a pokynul Dracovi, aby ho poslechl a vlezl tam. Ten se obezřetně zadíval na díru ve skále před ním, a pak do ní opatrně vlezl.

„Je to dobrý, je tu matné denní světlo, povede to na povrch,“ informoval je vzápětí.

„Tak teď vy,“ pokynul Harry Snapeovi. Ten se snažil ještě trochu vzdorovat, nakonec se nechal Harrym natlačit do díry a pokračoval dále po čtyřech. Harry se rychle ještě rozhlédl kolem sebe než vlezl za nimi. Náhle ho však napadlo, jak by mohl zabránit skřetům, aby je pronásledovali. Tak tak se otočil v tom úzkém prostoru a dotkl se rukou stěny nad dírou se zavřenýma očima. Nevěděl, jestli to půjde, ale snažil se část stěny „ukrojit“ a „zacpat“ jí tu díru. Chvíli se pevně soustředil a nakonec otevřel oči. Nedalo by se říct, že se mu povedlo přesně to co chtěl, ale svůj účel to splní. Aspoň doufal. Na chvíli se opřel o zeď, a když nabral opět dech, vydal se nahoru za nimi.

 

Ta chodba mu připadala nekonečná. Byla mu zima a ruky i kolena měl sedřené od ostré podlahy. Pochyboval, že ostatní na tom byli lépe. Všichni byli unavení, hladoví a zranění. Úzkou chodbičkou, která měla být druhý, tajný východ z banky, se plazili už dobrou hodinu a stále nebyli nahoře. Nepočítali s tím, že jim to zabere tak dlouho. Dávno už měli být venku. Co kdyby se skřeti vydali za nimi? Chodby byly vytvořeny na jejich velikost, oni by se plazit nemuseli. Netrvalo by to dlouho a dohnali by je. Při jedné z přestávek si Harry všiml, že rána na Snapeově boku se opět otevřela a znovu krvácí. Ačkoliv se to Severu snažil zakrýt, Harry byl si vědom, že takhle už moc dlouho nevydrží. Ostatně se divil, že je ještě schopný se sám pohybovat.

 

Po další půlhodině bylo v chodbě daleko více světla a oni byli skoro nahoře. Snape se však sesunul na stranu a zůstal ležet. Harry se ihned nahnul nad něj a zkontroloval jeho tep. Srdce mu bilo jako o závod. Harry se zamračil a šáhl mu na čelo. Přímo vařilo. Poplácal ho po tváří a snažil se ho probudit. Draco na něj vrhl starostlivý pohled. Harry si ho nevšímal a snažil se dál. Po chvíli Severus otevřel oči.

„Ne…nechte… mě… ta…tady,“ zachraptěl.

„Nesmysl,“ zamítl to rychle Harry.

„Už…už …nedojdu….dál.“

„Je to už jen kousek, pomůžeme vám,“ řekl Harry a uvažoval. Strop tady byl strašně nízký, v rukou ho nést nemohli a navíc měl Draco jednu zlomenou. Jediná možnost byla vzít ho na záda a skoro se plazit, aby ho neodřel o strop.

Pomocí Draca pod ním podlezl a hodil si ho na záda. Ruky mu zaklínil na svém krku a s odhodláním se vydal dál.

Pokud dosud zbyla na jeho rukách a nohách ještě nějaká kůže, tak teď si ji sedřel. Bylo to daleko namáhavější než čekal, ale ani nehlesnul. Věděl, že jiná možnost nebyla. Naštěstí však opravdu byli za chvíli na povrchu. Z posledních sil se chytili a Draco je přenesl těsně ke dveřím na Grimlaudově náměstí.

 

O tři dny později

 

 

„Proboha jak to mícháte Pottere! Au! Kdybych mohl dělal bych to sám,“ zařval nakvašeně Snape z postele. Harry se na něj zašklebil a dál míchal svůj kotlík. Léčivý lektvar, který Snape potřeboval na své uzdravení, už došel, a tak jej musel Harry připravit. Udělal by to klidně sám, ale Snape trval na tom, že musí být u toho, že nechce, aby mu upadla půlka těla kvůli jeho lekvaristického umění. Harry nakonec usoudil, že nemá cenu se s ním hádat, a proto souhlasil.

 

On už byl v pořádku, kůže se mu rychle zahojila, ale Draco měl ještě zlomenou ruku. Ani on nevěřil Harryho umění a prohlásil, že raději počká, až se Snape uzdraví a spraví mu ji. A tak Harry poskakoval od jednoho k druhému a neustále jim s něčím pomáhal. Ani neměl čas podívat se na ten proklatý medajlónek, kvůli kterému to všechno podnikli.

 

„Tak kde to je?“ zeptal se Snape, když už mu bylo o dost lépe a seděli všichni v kuchyni u jídla.

 

„Kde je co?“ zeptal se nechápavě Harry. Právě totiž uvažoval nad něčím úplně jiným.

„Ten viteál.“ Harry se zamračil a vytáhl na stůl zlatý medajlónek se Zmijozelovým znakem uprostřed. Sám si ho nedávno prohlédl, ale netušil jak se dá otevřít.

Snape ho chytl do rukou a pečlivě si jej prohlédl. Draco ho tiše pozoroval.

„Jo a ještě tohle. Bylo to u něj,“ vzpomněl si Harry a vytáhl na stůl pergamen, který našel zastrčený na tom obrazu. Rozhrnul jej a přečetl jediný odstavec, který na něm stál:

 

Pro Tichošlápka

 

I když ho nemáš rád, on musí tě poslouchat. A něco z jeho příběhů mohlo by tě zajímat.

od R.A.B.

 

„To není zrovna nejsrozumitelnější,“ zamumlal Draco.

 

„I když ho nemáš rád…on musí tě poslouchat,“ zopakoval si Harry sám pro sebe a přemýšlel.

„Může to být? Že by to byl on?“ přemýšlel Harry nahlas. Snape ihned pochopil nad čím uvažuje.

„Mělo by to smysl. Je vázán s jejich rodinou. Musí ho poslouchat i když nechce.“

„A Sírius ho neměl rád. Byl na něj neustále hnusný,“ souhlasil Harry.

Draco se zamračil a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a netušil o co tady jde.

„Haló! Mohl by mi někdo vysvětlit o kom se tu bavíme?“ zeptal se naštvaně po chvíli.

„Krátura,“ řekl jen Harry.

´Aha, domácí skřítek Blacků,´ došlo Dracovi. Ještě chvíli sledoval jejich dohady, a pak nadhodil: „proč ho nezavoláš a nezeptáš se ho?“ Harry se zarazil a zadíval se na něj.

„Draco má pravdu, zdědil jsi dům i s ním.“

„Já vím ja vím, ale co když to není on? Věděl by, že jsem naživu.“

„Můžeš mu zakázat, aby to někomu řekl,“ připomněl mu Draco.

„Dobře,“ rezignoval Harry. Neměl toho domácího skřítka rád, ale co se dalo dělat. Zhluboka se nadechl.

„Kráturo, volám tě, přijď ke mně!“ přikázal.

Chvíli se nic nedělo, Harry si začínal myslet, že ho neslyšel a chtěl zavolat po druhé, když v tom se před ně přenes malý domácí skřítek.

„Volal jste mě pane?“ řekl a přitom si zamumlal: „Tak on není mrtvý, škoda. A jakože s ním nejsou ty jeho špíny? Ale kdo je to s ním? Pan Malfloy? Je to vůbec možné? Ooo škoda, že Krátura neslouží jemu, jeho by poslouchal velice rád. Je stejně vznešený jako Kráturova paní. Ooo jak rád by…“

„Dost už!“ zarazil ho Harry. Neměl náladu poslouchat to jeho mrmlání.

„Co víš o Voldemortových viteálech?“ šel Harry rovnou na věc, nechtěl být v jeho blízkosti víc, než to bylo nutné. Stejně jako Sírius ho neměl moc rád. A právě on ho zradil, kvůli němu Tichošlápek umřel.

Skřítek se zamračil a snažil se vzdorovat silám, které ho nutili mu odpovědět, nakonec však podlehl.

„Má jich sedm. Každý v jiném cenném kouzelnickém předmětu. V Zmijozelově prstenu, v jeho medajlónku, v Havraspárském diadému, v Jezevci Helgy z Mrzimoru, jakémsi denníku, ve svém hadovi a poslední kousek je v něm,“ odříkával slova, jakoby je někde četl.

„Víš, kde ty viteály jsou?“ zeptal se Harry napjatě. Nečekal, že by vůbec něco věděl, ale byl mile překvapen. Teď už aspoň přesně věděl v čem jsou poslední dva viteály.

„Prsten je v domě jeho dědy, medajlon má pan Regulus, diadém by měl být někde v zapovězeném lese, jezevec je na jeho hradě, Nagini má neustále u sebe a u deníku není známo kde je ukrytý,“ odpovídal dále mechanickým hlasem. Harry nemohl věřit vlastním uším. Nedokázal pochopit, že se právě dozvěděl, kde má hledat. Náhle mu to nepřipadalo jako těžký úkol. Teď když věděl, kde hledat, přišlo mu všechno ostatní jako hračka.

„Jak je lze zničit?“ prolomil po chvíli ticho Severus. Skřítek se na něj otočil, ale nijak neodpovídal. Severus se podíval na Harryho.

„Odpověz mu přeci,“ přikázal.

„Nikdo neví jak je zničit. Existuje pouze jediná kniha, ve které to lze najít.“

„Starodávná kniha,“ pochopil hned Snape. Harry se zarazil a vzpomněl si na knižku, kterou dostal od Snapea hned na začátku. Rychle se otočil a vyběhl pro ni do svého pokoje. O chvíli později už zbíhal schody dolů a vřítil se do kuchyně. Knihu položil na stůl a požádal Snapea, aby ji zvětšil.

„Ty jsi ji ještě ani neotevřel?“ nedokázal Snape uvěřit. Harry pokrčil rameny.

„Zapomněl jsem na ni,“ řekl popravdě.

„Za…zapomněl,“ zopakoval po něm nevěřícně Snape. Nechápal jak na ni mohl zapomenout.

„Děláte si srandu?! Vy máte starodávnou knihu? Ona opravdu existuje?“ vyhrkl Draco překvapeně.

„Čím je tak důležitá? Vždyť je to jen kniha,“ nechápal Harry.

„Jen kniha…jen kniha…“ zopakoval po něm znovu Snape a radši se posadil.

„To není jen nějaká kniha! Obsahuje veškeré vědění kouzelníků, od historie po největší objevy, výzkumy, kouzla. Jeto celá naše historie od počátku až do teď. Říká se, že kdo ji vlastní je nejmocnějším kouzelníkem na světě a dokáže cokoliv. Každý rok do ni nejvýznamnější kouzelníci zapisují nejdůležitější věci,“ vysvětlil mu Draco a nevěřícně se zadíval na starou knihu, která se jim mezitím zvětšila před očima. Harry si ji teď znovu prohlédl s daleko větší úctou, kterou si tato kniha zasloužila. Celá byla vázána v obyčejné kožené vazbě, podle tloušťky by řekl že má přes 1 000 stránek. Na přední desce byla napsaná pouze tato slova:

 

„Jen vědomosti zabraňují opakování minulosti.“

 

 

„Nevypadá, že by byla tak důležitá,“ řekl Harry pochybovačně.

 

„To ani nemá,“ řekl Snape a dál uctivě knihu pozoroval.

„Tak ji otevři!“ vyzval ho nedočkavě Draco.

Harry ji opatrně chytil a otevřel. Hned na první stránce byl zapsán jakýsi příběh, jehož nadpis byl: kouzelník, mudla, je mezi nimi až takový rozdíl? Aneb vznik čarodějů

Harry překvapeně zjistil, že ač byla kniha psána starou angličtinou, dokázal ji bez problému přečíst, jako by byla psána dnešní řečí. Opatrně přetočil celou knihu a v zadu nalistoval obsah.

 

7-300 fakta o vzniku, teorie a historie

 

301-400 Černá, nebo bílá magie?

401-599 Léčivá kouzla

600-699 Obraná kouzla

700-788 Útočná kouzla

789-905 Lektvary a elixíry

906-1100 Kouzelná stvoření a vše kolem nich

1101-1200 Přeměny, formace a deformace

1201-1298 kouzelnické předměty, výroba a využití

1299-1499 Způsoby přemisťování

1500-1600 Nejčistší magie

1601-1700 Temné rituály a kouzla

 

„Uh…,“ uniklo Harrymu v údivu. Nevěřil vlastním očím, pro jistotu si je protřel, ale nic se nezměnilo.

 

„Tohle všechno tady opravdu je?“ zeptal se nevěřícně.

„Jinak by to tu nestálo, zkus Temné rituály a kouzla, tam by to mohlo být,“ řekl Snape. Ačkoliv si stále snažil zachovávat ledovou tvář, bylo vidět, že je stejně napjatý jako Harry a Draco. Harry poslušně přetočil na stránku. V nadpisu stálo jméno kapitoly a pod ní stručný přehled:

 

-využití Dračí krve

 

-využití Jednorožcovy krve

-rituál na vznik a zánik Morkomora

-smrtelné jedy

-rituál na otevření brány do říše mrtvých

-rituál vyvolání Smrti- pro smlouvání o životě

-nejmučivější kletby

-smrtící kletby

-vitelály

 

Harry se zarazil hned jak našel co hledal a dál si přehled neprohlížel. Rychle nalistoval příslušnou stránku.

 

 

Viteály

 

Pojem viteál se používá k označení předmětu, do něhož někdo ukryl část své duše. Pro to, abyste ji mohli do něčeho ukrýt ji musíte nejdříve rozpoltit. Potom můžete jednu část ukrýt do nějakého předmětu mimo své tělo. Dotyčná osoba pak nemůže zemřít ani tehdy, je-li její tělesná schránka napadena či zničena, protože část duše zůstane připoutaná k zemi a nepoškozená. Existence v takové podobě je však ubohá. Je to jakoby jste žili a zároveň nežili. Jeto něco mezi normálním životem a životem ducha, akorát nemůžete hýbat věcmi. Není to život, který by jste si přáli.

Aby jste dokázali rozdělit svou duši musíte ji nejdříve chápat. Duše je svou podstatou předurčena k celistvosti a neporušenosti. Její rozpolcení je násilný akt, který se příčí přirozenému řádu věcí. Dosáhnout rozpolcení můžete jen jediným způsobem a to aktem zla. Nejtěžším ze všech zločinů, spácháním vraždy. Ten, kdo zabije, rozpoltí svou duši. Kouzelník, který má v úmyslu vytvořit viteál, může jejího poškození využít ve svůj prospěch. Může uzavřít odtrženou část.

Pro toto odtržení existuje jisté zaklínadlo. Ale než-li vám ho odhalím, rozmyslete si, jestli to opravdu chcete udělat. Pokud svou duši rozpoltíte, už ji nikdy nedokážete dát dohromady. A když ji uzavřete do nějakého předmětu bude křehčí a zranitelnější než ve vašem těle. Opravdu si myslíte, že je to správná volba? Toužíte tak moc po nesmrtelnosti, že jste ochotni pro to obětovat něčí život?Nebo dokonce více životů?Říká se, že duši je možno rozpoltit na více částí a vytvořit tak více viteálů. Nejznámější známý počet jsou tři viteály. Ale varuji vás, je to velice nebezpečné a přežít to dokáže jen velice mocný kouzelník.

Pokud jste tedy rozhodnuti, formule zní: „dilomean psyche“.

Vytvořený viteál sice nemůžete vrátit zpět do svého těla, ale měli by jste ho pečlivě chránit. Viteál není nezničitelný, i když je jen velice málo způsobů, jak ho zničit. Mantichoří jed, který se zrovna lehce neshání, čerstvý Baziliškův jed, nebo lektvar extiminos deluo. Protože první dva jedy téměř nelze získat napíši vám sem postup pro vytvoření daného lektvaru.

 

Harry shlédl o něco níž a uviděl nejtěžší postup pro vytvoření lektvaru jaký kdy v životě viděl. Nehledě na to, že přísady nebyly zrovna nejběžnější. Hned na první pohled postřehl, že polovinu z nich ani nezná. Pohlédl na Severuse, který mu četl přes rameno, stejně jako Draco.

 

„No…,“ promluvil po chvíli Snape.

„Je těžký, ale ne nezvládnutelný. Avšak podle toho postupu bych řekl, že jeho příprava mi zabere více jak dva měsíce. Je to nejsložitější lektvar jaký kdy umíchám. A to už jsem jich opravdu hodně těžkých vytvořil.“

Harry si s úlevou oddechl. Sám by ho určitě neumíchal. Možná Hermiona, ale těžko říct, třeba je moc těžký i na ni. Dneska byl opravdu rád, že má po boku nejlepšího lektvaristu na světě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(adrusco (adadraus ), 22. 6. 2009 19:20)

Zajímavá kapitola! Už se těším na další!!

Malá připomínka - ne ruky, ale ruce!

Re: ...

(vojta, 28. 8. 2012 20:13)

bylo by super kdyby jsi povídku dokončila :) opravdu se mi líbí

Ach...

(Altheda, 28. 7. 2012 12:15)

Áno, túto poviedku som čítala kedysi dávno... Už si ani nepamätám o čom vlastne bola... Ale stále ťa mám uloženú medzi obľúbenými:) Každopádne, ak by si niekto chcel prečítať moje poviedky, nech ide na altheda.blog.cz

Re

(vita, 26. 6. 2012 8:17)

moc pěkná kapitola i povídka mě se to moc líbí kdy bude další kapča???

Re: Re

(Dajana, 10. 7. 2012 11:00)

Ahoj,

tuto povídku už jsem dávno přestala psát. Nevěděla jsem, že to ještě někdo čte. Ale pokud by o to byl zájem možná bych se k psaní vrátila...

Nejhorsi povidka vubec :D

(Monca, 14. 8. 2011 21:13)

http://woldemortssecret.blog.cz

Toto trvá... :D

(Katharine, 30. 6. 2011 17:03)

Nechci tě nijak naštvat, ale fakt ti to dlouho trvá.... X) ale jinak úplně skvělá povídka... :))

:(...

(Dajana, 22. 2. 2010 22:32)

Mno nebudu lhát. vůbec netuším kdy bude další kapitolka. Slíbila jsem ji už dávno a nebyla sem schopná ji napsat. Jeslti to vůbec ještě umím. Uvidím, co se dá dělat. Vždycky jsem ji chtěla dodělat. Doufám, že tu sílu najdu a napíšu její zbytek a vám se bude líbit.

Hezkýýýý

(raven9, 17. 2. 2010 14:17)

Moc hezká povídka. Bude mít i další kapitoly?

odpověď

(Dajana, 23. 10. 2009 12:23)

Jo, určitě ji chci dodělat, ale letos vůbec nic nestíhám. Vím, že jsem slíbila, že tady další kapitola bude ještě před koncem prázdnin a omlouvám se. Hned jak budu mít trošku času, tak si k tomu sednu. Jsem ráda, že se ti má povídka líbí. A přidala jsi sem komentář.

...

(Apaté, 16. 10. 2009 20:50)

Ahoj, chtěla bych se zeptat, jestli budeš pokračovat v psaní této skvělé povídky, moc se mi líbí! :o)

dalsi kapitola

(Dajana, 24. 8. 2009 12:16)

Jak už sem napsala niže dalši by se měla objevit do konce prázdnin, ale počítejte fakt až konec prázdnin, protože teď nemám náladu vůbec na nic. Neudělala jsem řidičák :(

dobrá kapitola

(-luk-, 23. 8. 2009 20:08)

dobrá kapitola

mám jen jednu otázku:
kdy bude další kapitola

Naprosto úžasná povídka!!!

(Elle, 23. 8. 2009 0:48)

Ahojky, Tvá povídka mě doslova nadchla!!! =) Nemůžu se dočkat další kapitoly! Doufám, že bude co nejdříve. :)
Elle :o*

...

(Dajana, 15. 8. 2009 10:32)

:) To jsem ráda, že tě má povídka zaujala :). A jsem taky ráda za vaše komentáře. Další kapitolka? Doufám, že do konce prázdnin. Teda měla by být určitě do konce prázdnin. A až se tu zase objeví, doufám, že se oběví i vaše komentáře :) Protože bez nich by to nešlo.

---

(anneanne, 13. 8. 2009 1:10)

Dnes jsem objevila ,tvoje povídky.A přečetla kousek této kapitoly, hned jdu na začátek a musím si ji přečíst tak doufám že bude brzo další kapitola.Máš dalšího fandu.

---

(- -:), 26. 7. 2009 16:40)

kdy bude další kapitola?? -:)