Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 14. Když se věci dají do pohybu

19. 5. 2009

Hermiona stála u okna a koukala na neustále padající sníh. Povzdechla si. Už čtyři dny v kuse sněžilo. Neměla moc ráda sníh. Navíc temná a ponurá atmosféra na ní nepůsobila moc dobře. Posledních pár dní se nikam nepohnuli. Špeha stále neodhalili, Harry byl podle všech mrtvý a své rodiče nemohla vidět, protože by to bylo příliš nebezpečné. Minerva ji však ujistila, že jsou v bezpečí. Povzdechla si opět. Vůbec taky nepomáhalo, že Molly lítala tam a zpět,  snažila se všechny povzbuzovat a chystat přicházející Vánoce. Vánoce… Kdy jindy by se na ně těšila. Jenže teď? Ne, neměla vůbec chuť něco takového slavit. Proč by měla? Je to přece radostný svátek, kdy se sejde rodina a všichni se společně baví. Jenže jejich rodina nebyla úplná, a tak nemělo smysl nic slavit. Jediné na co se těšila byl příjezd Ginny. Dlouho ji už neviděla a psát si nemohly. Nebylo to bezpečné. Vlastně skoro nic teď nebylo  bezpečné, ale nebylo by správné ji zbytečně vystavovat nebezpečí. I když ona sama se stačila dostat do nebezpečí daleko rychleji, než kdokoli jiný. Skoro jakoby měla stejný magnet na maléry jako Harry. Ach Harry… Těžce si povzdechla. Tak moc ji chyběl. Nechtěla věřit, že by mohl být mrtvý. Ne, Harry ne. Vždycky se ze všeho dokázal záhadně dostat. Tak proč ne teď? Co se stalo? Kde teď je? Pokud je zdravý a živý, proč se jim neozve? Proč je nechává utápět v jejich bolesti? Myslí si, že by ho prozradili? A pokud unikl, kdo mu pomohl? Tolik nevyřčených otázek a na žádnou neznala odpověď. Bylo to tak flustrující. Nejen, že je neznala, ale nemohla si je ani nikde vyhledat. Byla bezmocná, a to bylo to, co ze všeho nejvíc nesnášela. Bezmocnost…

 „Hermi?“ Z její zamyšlenosti ji vytrhl právě přicházející Ron. „Ano?“ Škubla sebou a otočila se. Po tváři mu přeběhl starostlivý výraz.„Jdeš večeřet? Máma říká, že už je všechno připravené.“  Chvíli na něj koukala, přemýšlela, nakonec přikývla a vydala se za ním do jídelny. U stolu už  všichni seděli a čekali, až se k nim přidají. Všimla si opatrného pohledu, který na ni Molly hodila. Dělala, že si ho nevšimla a rychle se usadila na svou židli po Ronově boku. Na to, že byli spolu si už všichni zvykli. Koneckonců, dalo se čekat, že se teď sblíží ještě víc, než kdy jindy. Měli jen sami sebe a své starosti. Ani nevnímala co jedla, jen systematicky nabírala jídlo a polykala ho. Za chvíli byla po jídle. Jako vždy, moc toho nesnědla. Ron se jí opět podíval do tváře, a pak krátce přikývl. Poslední dobou si rozuměli i beze slov. Hned jak bude moc, přijde za ní nahoru, aby tam nebyla sama. Rychle se zvedla, uklidila po sobě ze stolu a přesunula se do jejich pokoje. Nechali si Ronův pokoj, jen ho trochu předělali, aby tam mohli být oba dva. Ani jeden nechtěl být sám, natožpak v noci, kdy se jejich nejhorší představy stávaly skutečností. Na posteli si sedla a opět se zadívala z okna. Ještě stále sněžilo. Nevěděla co bude dělat. Mohla by si číst, měla spoustu nových knih, ale…poslední dobou moc nečetla, neměla chuť. Nedokázala se jen tak začíst do knížky. Od té doby, co ji nedokázaly dát odpověď na její otázky v nich nemohla číst. Měla pocit jakoby ji zradily. A tak radši koukala z okna a nechala mysl plynout. Za chvíli se objevil Ron. Nahodil omluvný úsměv, že mu to tak dlouho trvalo, přisedl si k ní a přitáhl si ji do svého pevného obětí. Opřel si svou hlavu o tu její a zadíval se ven. Nemluvili, nepotřebovali to. Cítili stejnou bolest a stejnou úzkost ve svých srdcích. Seděli takhle dlouhou chvíli, ztraceni ve svých myšlenkách, když Hermiona konečně promluvila. „Něco nového?“ zeptala se slabě. Posmutněl, ihned věděl na co se ptá. „Ne,“ řekl těžce. Povzdechla si. Pevněji ji objal. „Určitě něco najdeme, zjistíme. Nesmíme se vzdát,“ snažil se ji utěšit. „Já vím. Nevzdáme se,“ řekla a slabě se na něj pousmála. Úsměv ji oplatil. Už je to tak dávno, co se oba opravdu smáli. Tohle byly jen jejich kruté náhražky. Později, když už byli unavení ulehli do postele a v obětí usnuli. Teď přicházela jejich horší část dne. Přišly sny, ve kterých byli sami a nemohli si navzájem pomoci ani svou blízkostí. Potýkali se se svými nejhoršími nočními můrami a neustále se museli ujišťovat, že nic z toho není skutečné. Že je to jen hloupý sen, který se nikdy nestane. Nikdy nedopustí, aby se z něj stala realita.

 „Rone! Molly! Hermiono!“ křičel Remus přes celý dům. Všichni jmenovaní se rychle přemístili do obývacího pokoje ke krbu. „Co se děje?“ zeptal se zmateně Ron. „Máme ho!“ vykřikl Remus radostně. „Harryho?!“ vykřikla Hermiona nevěřícně. Remus se zarazil a zesmutněl.„Ne Harryho ne…myslel jsem tím….máme toho špeha,“ řekl už normálně. Tón se mu však zbarvil smutkem, i když se snažil, aby to nebylo znát. „Aha,“ vypadlo z Hermiony. Její nadšení opadlo a pomalu se posadila do křesla. „Jak? Kde? Kdo to je?“ chrlil ze sebe Ron otázky, zatímco paní Weasleyova se starostlivě koukala na Hermionu.  „Je to Christopher McCabe!“ odpověděl mu Remus zhnuseně. „Cože Chris? Tomu nemůžu uvěřit,“ zamračil se Ron. „I když…no, mohli jsme to čekat, studoval na Bystrozora, zřejmě už Tehdy byl pod Brouskem.“  „Kdo je Christopher?“ nechápala Hermiona. Nikoho s tímhle jménem si nepamatovala.  „Viděli jsme ho asi jen jednou, nebo dvakrát na poradě, ale byl semnou v akci, kryl mi záda,“ vysvětlil jí rychle Ron. Zamračila se. Stále si ke jménu nedokázala přiřadit tvář.  „A taky byl učitelem v Bradavicích, učil tento rok obranu proti černé magii,“ doplnil ho Remus. „Kde je teď?“ zeptala se poprvé Molly.  „Držíme ho v našem provizorním štábu. Arthur ho nechce ve vašem domě.“  Lehce přikývla. Z její tváře mohli vyčíst, že ani ona by ho tam  nechtěla.  „Máme přijít za vámi?“ zajímalo Rona.  „Ne, vyřídíme to sami. Jen jsem vám to měl oznámit. Až z něho dostaneme nějaké ty informace, pošleme ho Brouskovi jak se patří.“ Lehce se zamračil, neměl rád násilí. Kdysi věřil, že se věci dají vyřešit i v klidu, ale postupem času zjistil, že ne všechno jde tak snadno a lehce. „Musím jít,“ řekl nakonec a vypařil se. Všichni tři se po sobě podívali, bylo znát, že se jim lehce ulevilo. Jeden z jejich problémů se vyřešil. Ron se na Hermionu lehce usmál a řekl: „vidíš, ne vše jde zase tak špatně.“ Slabý úsměv mu oplatila. Vypadalo to, jakoby se jim blízalo na lepší časy.

 „Hermi!“ zašeptal Ron a zatřásl s ní. „Co se děje?“ zeptala zmateně, když ji probudil. „Něco se stalo. Naléhavá porada řádu. Teď,“ vysvětlil ji rychle. Ihned se zvedla, trochu uhladila vlasy, po cestě na sebe hodila župan a následovala Rona dolů. Z obývacího pokoje zaslechla známé hlasy Remuse a Arthura a spousty dalších. „Nemyslím, že je důležité ho hledat, už se k nám nepřidá,“ hájil svůj názor Remus. „Mohl by nám ještě uškodit, vyzradit další informace, stejně by mě zajímalo jak mohl obejít přísahu,“ přel se s ním Arthur. „Pochybuji, že by věděl něco, co o nás ještě neřekl. Ale myslím, že důležitější je to co jsme zjistili. Proč měl za úkol sledovat Matthewa Readra?“ řekl zase Remus. „Ale…,“ zavrtěl pan Weasley hlavou, „možná máš pravdu, měli by jsme se zaměřit na to, co můžeme ovlivnit,“ souhlasil nakonec, když vzdal poslední snahu vzdorovat. „Pánové! Prosím! Utište se. Zahajuji schůzi,“ pronesla zvučným hlasem Minerva McGonagallová. Všichni ihned utichli a usedli na svá obvyklá místa. Až teď, když se Hermiona nesoustředila na ty dva, si všimla kolik je zde lidí. Byli tu snad všichni z řádu a každý z nich měl ve tváři vepsaný stejný údiv jako ona. Nikdo nevěděl co se děje. „Jak možná víte, dnes se nám konečně podařilo dopadnout toho špeha. Vděčíme za to Charliemu Weasleymu. Mám pro váš však dobrou a špatnou správu. Špatnou, protože se mu podařilo utéct chvíli poté, co jsme ho dopadli. A dobrou proto, že se nám podařilo zjistit jakým úkolem jej ministr pověřil. Měl za úkol jednak špehovat nás, zjistit jména všech členů, místa kde se stýkáme, aby nás mohli pozatýkat. Ale měl taky úkol sledovat jednoho z našich nových členů Matthewa Readra. Nevíme proč. Možná bys nám to Matthew mohl vysvětlit?“ Všichni se okamžitě zaměřili na muže se světlehnědými vlasy, který stál úplně vzadu a lehce se opíral o zeď. Nikdy dříve si ho Hermiona nevšimla. Nejspíše s nimi nebyl moc dlouho. Jinak by si ho pamatovala. Na jeho jasné a pronikavé oči by určitě nezapomněla. Když si ho prohlížela pečlivěji, přišlo ji, že je někomu děsně podobný, jen nedokázala říct komu. Byla si jistá, že tyhle rysy už viděla. Pokud však mohla objektivně soudit byl celkem pohledný. Postavu měl vyšší a silnější, alespoň podle toho co mohla vidět skrz oblečení. Věk by mu hádala kolem třiceti.  Matt se lehce narovnal a pohledem přelétl všechny přítomné. Zastavil se až na Aberforthovi, což bylBrumbálův mladší bratr. Hermiona s ním moc do styku nepřišla. Podle toho co věděla se moc nechtěl nechat zatáhnout do Řádu. Slíbil však pomoc, a proto tady byl. Ale rozhodně nestál o jeho vedení, ani o ředitelské místo v Bradavicích. Nehodlal nic přebírat po bratrovi. Všimla si, že Brumbál lehce kývl hlavou. Skoro neznatelně. Kdyby se na něj v tu chvíli nedívala, zřejmě by si toho ani nevšimla. Matthew se lehce nadechl a promluvil: „zajímají se o mě, protože jsem Severusův bratr.“ V celé místnosti se naráz rozprostřelo ticho. Nikdo ani nedutal. Všichni na něj jen nevěřícně koukali. „Jeho bratr? Ale vždyť Snape nemá bratra a nejste si ani…“ přemýšlel nahlas Remus, když v tom si začal všímat mírných podobností. Hermiona ihned věděla, že říká pravdu. Ano, tyhle rysy znala, a teď, když si to uvědomila, viděla na něm jasnou podobu se Snapemi. Nebylo pochyb, že jsou bratři, i když vypadali odlišně. Jiná barva vlasů, jiná barva očí, ale přesto…jistá podobnost zde byla. „Jak se opovažuješ!“ vykřikl někdo. „Zrádce!“ ozvalo se z druhé strany. „Chytněte jej!“ zakřičel zase někdo další. Hermiona sledovala jak se jejich výrazy mění z udivených na rozzuřené. Rozhodně mezi sebou nechtěli nikoho, kdo zabil jejich vůdce, přítele a učitele. „Třeba se Snape vzdá, když budeme vyhrožovat, že mu zabijeme bratra!“ napadlo ještě někoho.  „DOST!“ utišil všechny v místnosti Aberforthův zvučný hlas. Většina z nich sebou škubla a zmlkla. Tiše čekali co chce Brumbál mladší říct.  „Nikdo nikoho chytat, vázat, ani nic podobného nebude! N..“ říkal, byl však přerušen nesouhlasným mumláním a údivnými výkřiky. Zřejmě nečekali, že by se právě on zastával Snapeova bratra. On, jehož bratr byl Severusem zavražděn.  „Není nebezpečný! Mathew se k nám nepřidal, aby předával informace dál, nebo aby nám jakkoli škodil. Právě naopak. Přidal se k nám, aby nám pomohl. Není jako jeho bratr. Vlastně se dvacet let neviděli, dokud se nevrátil do Anglie. Vůbec neměl potuchy o tom, co se tady děje, ani to, že jeho bratr zabil toho mého. Avšak se Snapem se nedávno setkal a zjistil, že zradil i Voldemorta. Už s ním více není. Utíká jak před námi, tak před ním. Což je dobrá zpráva. Bojí se a bát by se měl. Pokud dostanu možnost, já sám pomstím Albuse. Pokud ne, spokojím se s tím, že ho zabije Voldemort, a já pak zabiji jeho! Mathew mi dovolil projít jeho myšlenky, vzpomínky a já se tak ujistil, že jeho úmysly jsou čisté a tímto se za něj zaručuji.“ Kouzelníci se po sobě začali opět koukat a něco si mezi sebou mumlali. Mathew stál kousek opodál a lehce se mračil. Zřejmě se mu nelíbilo to o pomstě a jeho bratrovi. Minerva si opět zjednala klid v místnosti a promluvila. „Pokud je to tak jak říkáš, pak mezi námi smí zůstat a nikdo mu neublíží, ani jej neudá Brouskovi, nebo Voldemortovi, neboť je jedním z nás a my své lidi nezradíme. To, že Snape už není ani s Voldemortem je sice příznivá zpráva, ale nám to nijak nepomůže. Když jsme odhalili i toto tajemství myslím, že je na čase, abychom se zaměřili na důležitější věci. Měli bychom začít plánovat osvobození našich lidí z nového vězení, které nechal Brousek nedávno postavit. Moc o něm nevíme. Jen to, že je hlídáno pouze lidmi, všichni jsou bezmezně oddaní Brouskovi a vězení je zabezpečeno několika dalšími kouzly. Naším prioritním úkolem bude sehnat více informací. To bude úkol pro Nymfadoru a Pošuka. Vy dva ještě na ministerstvo smíte. Využijte jakoukoli možnost něco zjistit. Ostatní by se měli zaměřit na hlídky a zjistit jak to ,že teď Voldemort neútočí a nedává o sobě vědět. Něco se děje a my musíme zjistit co. Zřejmě se chystá něco velkého. Musíme na to být připraveni. Nemůžeme se teď nechat něčím překvapit. Čas hraje proti nám. Všechno teď záleží jak rychle a obezřetně budeme postupovat. Dále myslím, že není bezpečné se scházet zde. Musíme najít nové místo. Je mi to líto, ale myslím, že Doupě mohlo být prozrazeno. Každopádně to prověříme, než bude další schůze. Do té doby. Všichni víte co máte dělat,“ rozdala příkazy a rázně ukončila svůj monolog. Pár členů odhodlaně přikývlo a s vážným výrazem odcházelo. Všimla si, že Charlie, Billy a dokonce i dvojčata měli odhodlaný výraz na tváři. Jakoby pochopili něco, co jí uniklo. Měla by se více soustředit. Místnost se pomalu vyklidila. Někteří se vydali ke krbu, jiní odešli ven, přemístit se pryč.

 Hermiona se v noci probudila a dostala šílenou žízeň. Opatrně se vydala dolů do kuchyně a snažila se být co nejtišší, aby nikoho neprobudila. U dveří do obývacího pokoje se však zarazila, protože slyšela nějaké tiché hlasy.  „Myslíte, že je bezpečné, aby se teď Ginny vrátila domů? Za dva dny jsou Vánoce, chtěla bych ji mít u sebe, ale pokud bylo Doupě prozrazeno…,“ strachovala se paní Weasleyová.  „Zatím se to neprokázalo, kdyby bylo opravdu prozrazeno. Pravděpodobně by ho Brousek už dávno napadl. Nepotřeboval by žádné povolení. Jednoduše by k vám vrazil. Pošlu Ginny krbem hned ráno,“ slíbila Minerva.  „Dobře,“ odpověděla ji s úlevou Molly a usmála se na ní. „Už se na ni moc těším,“ řekla popravdě. „Ano já vím Molly, ale víš, že tady je v bezpečí, alespoň zatím,“ chlácholila ji Minerva. „Ano. Dobře, takže zítra?“ zeptala se s nadšením. „Slibuji, zítra.“ Potom co domluvili se potichu stáhla. pokračovala do kuchyně a tam si dopřála velký doušek studené vody. Takže Ginny přijede už zítra. Problesklo ji hlavou. Usmála se. Opravdu se na ni těšila. Ani ji nedošlo, že Vánoce už budou tak brzy. Čas ji teď utíkal nějak zvláštně.  Ještě jedou se napila, a pak se potichu vrátila k Ronovi a usnula klidným spánkem.„Hermiono!“ vykřikla Ginny sotva vystoupila z krbu. „Ginny!“ oplatila ji Hermiona veselé přivítání. „Tak ráda tě zase vidím,“ řekla srdečně a hned ji objala. Hermiona se na ni taky usmála a obětí opětovala. „A mě jako nepřivítáš?“ ozval se dotčeně Ron. Stál kousek za Hermionou a usmíval se. Taky ji rád viděl. Ostatně asi jako všichni z její rodiny, kteří teď stáli kolem krbu a čekali, až se s ní budou moct přivítat. Ve skutečnosti nebyla ani tak dlouho pryč, jak to všem připadalo. Šlo jen o to, že v této době chtěli být spíše všichni pospolu a mít tak jistotu, že nikomu nic není. A když byla sama v Bradavicích, byli z toho všichni nesví. Ačkoliv věděli, že je tam s ní Minerva a ostatní učitelé. Ginny se zeširoka usmála a postupně přivítala se všemi svými příbuznými. Hermiona si v té záplavě zrzavých vlasů připadala tak trošku jako vetřelec. Ale to hned přešlo jakmile se k ní Ginny zase připojila. Stoupla si vedle ní a rozhlédla se po místnosti. Zřejmě si všimla nové vánoční výzdoby, kterou Molly nachystala na letoší vánoce. Všude na stropě bylo rozvěšeno jmelí a různé řetězy jak barevné tak z větviček smrků a jiných jehličnatých stromků. Všechny byly dosyta obaleny světelnými řetězy a poblikávali do určitého rytmu. Jakmile spustila pohled ze stropu všimla si obrovského vánočního stromku v zadu v rohu. Měl asi kolem dvou metrů a celý se prohýbal tíhou ozdob, které na něm byly navěšeny. Byly tam ozdoby nejrůznějších tvarů a barev. Hermona si byla jistá, že některé v životě neviděla. Ginnin pohled pak padl na poličky a skříňky, které byly posypány barevným, zářivým práškem, který po chvíli měnil barvu. Nevěřícně se zadívala zpět na Hermionu. Ta jen lehce pokrčila rameny. Pak se na ni usmála a kývla směrem ke schodům. Ginny lehce přikývla. Podařilo se jim vymluvit, že si Ginny musí vybalit a vypařili se pryč. Měly tolik toho, co si chtěly říct. A chtěli mluvit v soukromí, někde, kde nemusely mít nasazenou masku a neustále se usmívat. Být pohodě. Někde, kde mohly ukázat svou bolest a to jak se opravdu cítily.

 Tak a je to tady…, pomyslela si. Vánoce…Proč na nich Molly tak trvala? Opravdu to nechápala. Přemýšlela jestli má vylézt z postele, nebo tam zůstat po celý den, možná ještě pár dní navíc. Vadilo by někomu, že by chyběla u vánoční večeře, a pak stromku? Zapřemýšlela nad tou představou. Ronovi by to vadilo. Trklo ji svědomí.  Povzdechla si. Chvíli ještě bojovala sama se sebou, nakonec se však vyhrabala z postele a šla se nasnídat. Dole už seděla Ginny a četla si Denního Věštce. Ginny si čte noviny? Pomyslela si nevěřícně když ji zahlédla.  Pak však pochopila. Hledala sebemenší zmíňku o Harrym.  „Dobré ráno,“ řekla a usmála se na ni.  „Dobré,“ zamumlala Ginny zpoza roztažených novin. „Něco zajímavého?“ zeptala se. Ve skutečnosti však nečekala, že by se tam něco objevilo. Noviny  teď procházely přísnou cenzurou.  „Ani ne.“ Hermiona přikývla. Přesně jak čekala. Lidé se teď nesměli nic dozvědět. Měli zůstat ve sladké nevědomosti, že všechno jde dobře. Ministerstvo má všechno pod kontrolou a oni se nemusí bát. Mají jen být malinko ostražití. Skutečnost však byla úplně jiná. Brousek to vůbec nezvládal. Voldemort měl stále větší a větší moc. Na jeho stranu se přidalo několik dalších kouzelníků i z jiných zemí. Už zavraždil tolik kouzelníků i mudlů a nezastavil se před ničím. Dokonce zabil i Mudlovského premiéra, který byl pod ochranou ministerstva. Všechno se hroutilo. Ani řád nedokázal pořádně bojovat, natož pak ochraňovat svou rodinu. Víc jak polovina jeho členů byla stále ve vězení. Nejbezpečnější místo teď bylo zřejmě v Bradavicích. I když, těžko říct jak jsou teď bezpečné bez Brumbála. Pomyslela si smutně. Přestože se s ním moc neznala, měla ho ráda. Byl jejím vzorem. Pro všechny lidi byl jako veliký plamen naděje. Jenže ten teď náhle uhasl. Někteří si po jeho smrti uvědomili přicházející nebezpečí a odstěhovali se ze země. Jenže pokud Voldemort dobije Anglii, nebude místo, kde by se dalo schovat. Pravděpodobně vyvraždí všechny Mudly na celé zeměkouli. Možná si nechá pár Mudlovských špín jako sluhy. Otřásla se znechucením z té představy. Ne, pokud tuhle válku nevyhrají, pro ni to bude znamenat smrt. Byla Mudlovská špína. A Ron s rodinou na tom nebyli o nic lépe. Oni zase byli Krvezrádci. Všichni by umřeli. Nikdy by jsme se nevzdali bez boje. Pomyslela si. Nikdy by jsme se nenechali zotročit. Za neustálého přemýšlení posnídala a uvažovala co bude dělat dál. Dneska službu neměla. Žádná akce se nechystala. Takže pravděpodobně by měla pomoct Molly v kuchyni s přípravou na večer. „Nad čím přemýšlíš?“ vytrhla ji z přemýšlení Ginny.„Eh? Nad ničím,“ řekla a usmála se. Bylo zbytečné zatěžovat Ginny svými úvahami. Nebyly nijak povzbudivé. Ginny povytáhla obočí, ale dál to nekomentovala. „No nic půjdu zabalit dárky, včera mi je sova přinesla. Objednávala sem si něco z příčné,“ řekla a zvedla se k odchodu. Hermiona po jejich slovech doslova strnula.  DÁRKY!!! Zakřičela v duchu. Úplně jsem na ně zapomněla! Sakra! Sakra! Sakra! Jak jsem mohla zapomenout na dárky?! Bože co budu dělat? Co budu dělat? Co budu dělat?!!! Klid Hermiono, uklidni se. Snažila se utišit v duchu a začít přemýšlet. Jenom se na chvíli vypaříš a něco nakoupíš na příčné. Říkala si. Jo, to by šlo. Jenom na chvilku, nikdo mě tam nepozná a hned budu zpátky. Plánovala dál..Rychle vyběhla do pokoje pro svůj cestovní plášť. Molly řekla, že hned bude zpátky a přemístila se na Příčnou.

Po dvou hodinách bloudění měla dárky skoro pro všechny, jen netušila co pořídí Ginny a Ronovi. Věděla, i přesto, že vánoce slavit nechtěla, by to mělo být něco zvláštního. Ne jen tak obyčejný dárek, který mohla dát každému, ale něco speciálního, co by vystihovalo její city k dané osobě. Povzdechla si. Neměla absolutní představu co by to mělo být. Náhle ji do oka padlo staré starožitnictví. Opatrně vešla dovnitř. Plášť a kapuci si přitáhla blíž k sobě. Obchod byl plný regálů, na kterých se povalovalo mnoho různých malých předmětů. Rychle se ohlédla k prodavači. Byl to postarší pán. Stál vzadu za pultem a vypadalo to, že si ji vůbec nevšímá. To bylo dobré, nepotřebovala zbytečnou pozornost. Ostatně nebylo bezpečné jít samotná na Příčnou. Ale říkala si, že když to udělá rychle a v tichosti, nic se nestane. Pozorně si prohlížela každý kousek. Byly tu nejrůznější druhy. Mnoho z nich znala z knih. Různé dýky, vázy, hodiny, kovové postavičky, šperky, krabičky a plno dalšího. Náhle litovala, že Molly koupila nejnovější kuchařku Metany Methildové. Jedna z těch úchvatných váz by se ji určitě líbila. Potom ji pohled padl na drobný stříbrný náramek, na kterém visely malinkaté přívěšky zvířat. Byl jemný a půvabný. Ihned se jí zalíbil. Rychle zkontrolovala cenu. Nebyla zas tak vysoká. Vzala jej ve svých kožených rukavicích a donesla ho na pult. Vezme si ho pro Ginny. Doma jej pak pro jistotu prověří, jestli není zakletý nebo něco podobného. Teď už ji zbýval jen Ron. Pravděpodobně by se mu líbilo cokoliv, co by mu koupila. Jenže to by nebylo ono. Podívala se na hodinky. Už tady byla dvě a půl hodiny. Moc dlouho by se tu už neměla zdržovat, ať se o ni nebojí. Prohlédla si pár okolních chodců, a pak se opět zamyslela. Potřeby pro famfrpál jsou zavřené, knihu by určitě nechtěl. Sakra mysli Hermi, mysli. Zkoušela se popohnat v duchu. Nakonec se rozhodla, že se poptá dvojčat jestli nemají něco nového a originálního co by se mu mohlo líbit. Už se chtěla přemístit zpět do Doupěte, když si všimla, že ji někdo pozoruje. Rychle se ohlédla. O bok domu se opírala nějaká žena. Zaostřila. Belatrix! Uvědomila si. Žena si ji zlostně měřila, ale nevypadalo to, že by tady chtěla něco začínat. Posledně, když se viděly, tak proti sobě stály v jedné malé vesničce. Belatrix to tehdy od ní docela schytala. Kdyby ji nepřišel na pomoc ten její manžel, určitě by ji dostala. Pochybovala, že na to zapomněla. Měla bych se přemístit. Jen tak pro jistotu. Uvažovala Hermiona nad tím, co by bylo teď nejlepší udělat. Pevně sevřela svou hůlku a přemístila se. Poslední co viděla byl chladný úsměv na tváři té ženské. Ve spěchu zabalila dárky. Freda stihla hned po schodech do pokoje, byl její zachránce. Opravdu měl něco, co by se Ronovi mohlo líbit. Dárky schovala v pokoji, ať je Ron nenajde a šla pomáhat Molly. Po zbytek dne však nemohla přestat přemýšlet nad tím, co to mělo znamenat na té Příčné. Měla neblahý pocit, že to nebylo všechno. Že se tam událo něco, co nepostřehla. Že jí něco uniká a vůbec se jí to nelíbilo. 

Všichni pospolu seděli u stolu a jedli výtečné jídlo, které Molly nachystala. Byli tam dokonce i Remus s Nymfadorou. Tak si tam aspoň nepřipadala jako vetřelec. Všichni se snažili usmívat a bavit. Kdyby nebyla neustále neklidná z rána, určitě by se tam cítila dobře. Byla to zajímavá změna od posledních dnů. Už chápala, proč na tom Molly tak lpěla. Všichni to potřebovali. Cítit tu uvolněnější, přátelskou atmosféru. Jenže ona teď nedokázala ani chviličku sedět v klidu na židli. Přála si, aby tenhle den už skončil a ona mohla být klidnější. Měla špatný pocit, velice špatný pocit, že se něco stane, i když tomu nic nenasvědčovalo. Ron si toho hned všiml, ale nijak to nekomentoval, zřejmě si myslel, že je to tím, že Vánoce slavit nechtěla. Po jídle všichni usedli v obývacím pokoji a pokračovali v nezávazném klábosení. Chvíli tam s nimi ještě byla, pak už to nevydržela, omluvila se a šla si lehnout. Napadlo ji, že když se ji podaří usnout, tak se zítra ráno vzbudí a všechno bude pryč. I ten neznámý tlak v hrudníku, který ji tak svíral. Jenže sotva si lehla, věděla, že neusne. Jak jsem mohla být tak naivní? Zavrtěla v duchu nad sebou hlavou. Sedla si do tureckého sedu na kraj postele a koukala skrz otevřené okno ven. Dneska nesněžilo. Obloha byla jasná, hvězdy na nebi přímo úchvatně zářily a za nimi svítil veliký měsíc. Vždycky když se zadívala na noční nebe, byla uchvácena. Jenže dnes ne. Přesto zůstala sedět a nechala na sebe proudit studený vítr. Nebyla ji zima, ačkoliv jí naběhla husí kůže. Přemýšlela, co by se mohlo stát. Proč má ten zvláštní pocit. Všichni jsou pořádku ne? Sedí dole. O Harrym nic sice nevíme, ale nic horšího, než to, že je pokládaný za mrtvého se snad stát nemůže, nebo ano? Tak proč se cítím tak divně? Pak jí to došlo. Jediní, o které by si měla dělat starostí, a kterým se mohlo něco stát byli její rodiče. Nikdo jiný nebyl z jejího dosahu. Panebože! Prolétlo ji hlavou. NE! NE! NE! NE! NE! Křičela v duchu. Rychle se zvedla a seběhla dolů. Potřebovala se ujistit, že jsou v pořádku. „Remusi! Kde jsou schovaní moji rodiče?! Musím je okamžitě vidět,“ vykřikla sotva je zahlédla. Náhle na ni spočinulo několik udivených pohledů. Nevšímala si jich. „Hermi, co se děje?“ zeptal se udivený Ron a ihned vstal po jejím boku. Remus se vzpamatoval a odpověděl jí: „v Rentfieldu, dům číslo 14. Ale proč to chceš vědět? Jsou v bezpečí, co pět hodin tam…“ Poslední jeho větu už však neslyšela. Vyběhla ven před Doupě a přemístila se pryč. Stihla si ještě všimnout Rona, který běžel za ní.   

Objevila se na kraji neznámé vesnice. Nikdy dříve tady nebyla, ale když vstoupili do řádu dostali mapu a museli se ji naučit a navštívit několik z těch míst. Ani si neuvědomila jaká byla tma, dokud se neocitla venku. Sotva viděla kousek před sebe. Kdyby dneska na nebi nesvítil měsíc, neviděla by vůbec nic. Nečekala na Rona, který se pravděpodobně přemístí za ní a vydala se rychle do vesnice. Plynule pobíhala od domu k domu a hledala číslo 14. Všude byl klid, nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco dělo. Ve většině domů byla tma, jen v některých slabě svítilo světlo. Konečně dorazila do středu vesnice a před sebou měla veliký rodinný dům, na kterém viselo to správné číslo. Vypadal stejně temně a poklidně jako ostatní domy. Všichni jeho obyvatelé už nejspíš spali. Koukala na něj a snažila se najít sebemenší důvod, proč byla tak neklidná. Jenže na nic nepřišla. Zaslechla šramot po pravé straně, Ron už ji doběhl, a teď pomalu přicházel k ní. Ačkoliv nic neřekla nahlas, byla ráda, že za ní šel. Chytl ji za ruku a zadíval se stejně jako ona předtím na dům. „Nevypadá, že by něco bylo v nepořádku,“ řekl potichu a zadíval se na ni.„Já vím, ale…mám takový špatný pocit. Nevím, jak to vysvětlit,“ přiznala se. Jemně stiskl její ruku. „Mě nic vysvětlovat nemusíš. Půjdeme se přesvědčit dovnitř?“ navrhl to samé, nad čím ona přemýšlela. Lehce přikývla a pomalu se vydala k domu. Zcela neslyšně otevřeli dveře a s hůlkami připravenými postupovali tiše dopředu. Zastavili se hned u schodiště a chvíli poslouchali, zda si jich nikdo nevšiml. Nic neslyšeli. Rozhodli se zkontrolovat nejdříve přízemí. Kuchyň i jídelna byly prázdné. Pracovna taktéž a v posledním pokoji tiše spal nějaký starší pár. Nevěděli, zda to jsou kouzelníci, ale zřejmě pomáhali hlídat její rodiče. Co by tam jinak dělali? V prvním patře našli prázdnou koupelnu, pokoj pro hosty a k poslednímu pokoji se pomalu blížili. Připadala si jako zloděj, nebo nájemný vrah, když se tady takhle plížila domem, ale potřebovala se ujistit, že jsou v pořádku. A tak tyhle myšlenky rychle zahnala a postupovala dopředu. Srdce se ji rozeběhlo rychleji a neblahý pocit zesílil. Opatrně otevřela dveře. V posteli ležel nějaký pár. Po chvilce poznala stejné kudrnaté  vlasy, jako má ona sama a kratší černé, otcovy. Rychle přešla k postelím, ujistit se, že jenom spí. Když byla tak blízko, nemohla si pomoct a musela je obejmout. Veškeré starosti náhle opadly. Byli tady, živí a zdraví. Oba se probrali jakmile se jich dotkla. Nejdříve se vyděsili, ale když v tajemné ženě poznali svou dceru, pevně ji objali. Všichni se šťastně objímali a usmívali a Hermioně i její matce stékaly po tváří šťastné slzy. Až teď si uvědomila jak moc se ji po nich stýskalo. Koutkem oka zahlédla Rona, který se opíral o rám dveří a neslyšně je pozoroval. Nakonec se od sebe odtáhli a její rodiče zaregistrovali i Rona. Usmáli se na něj a on jim úsměv oplatil.Pokynuli mu, aby přišel blíž, a také jej na chvíli objali. „No ne! Jaké to radostné přivítání!“ ozvalo se náhle chladně z opačného rohu místnosti. Hermiona i Ron se ihned postavili s hůlkami připravenými se bránit. Oba ten hlas poznali. Patřil Belatrix. „Tak proto jsi chtěla počkat,“ řekl potěšeně její manžel z druhého rohu. Ihned se potom směru otočili. Ani jednoho z nich však neviděli, ale byli si jisti, že tam někde jsou. „Ano, nemohla jsem o tohle přijít. Bylo to tak rozkošné, až se mi z toho chce zvracet,“ ozvala se znovu Belatrix. Vypadalo to, že ji ani trochu nevzrušovalo, že Ron i Hermiona měli vytáhnuté hůlky. Hermiona kmitala očima ze strany  na stranu a snažila se přijít na to, kde přesně stojí. „Ukaž se Belatrix! Pokud semnou chceš bojovat. Nebo se mě snad bojíš, a proto se schováváš?“ řekla Hermiona chladně do tmy. Ve vnitř však byla vyděšená k smrti. Dokázala by se sama ochránit, o Ronovi nepochybovala, ale co její rodiče? Dokázala by ochránit i je? Ron zřejmě uvažoval podobně, protože pevněji semkl hůlku a na tváři se mu objevil odhodlaný výraz. „Jak se opovažuješ ty malá špíno! Já a bát se tebe? Nikdy!“ vykřikla naštvaně a objevila se kousek od nich s hůlkou napřaženou jejich směrem. „A co ty Rudolphusi?“ prohodil klidně Ron směrem, kterým očekával, že se nachází. „Myslím, že my dva máme ještě nevyřízené účty,“ odpověděl mu chladně, a taky se objevil. Teď, když je oba dva viděli, připadala si Hermiona o něco klidněji a začala přemýšlet jak boj přesunout ven z dosahu jejich rodičů. „Říkala jsem si, jak bych se ti nejlépe pomstila ty mudlovská špíno. A řekla bych, že zabít tvé špinavé rodiče bude dobrý způsob,“ řekla už zase klidně svým chladným, ostrým hlasem. „K nim se ani nepřiblížíš,“ zasyčela Hermiona zlostně. „Pak mě napadlo, že zábavnější by bylo, kdybys byla přímo u toho,“ pokračovala dál, jako by Hermionu ani neslyšela. „Taky mě napadlo, že nepřijdeš sama, tak jsem si sebou přivedla malou pomoc.“  Hermiona i Ron se rychle rozhlédli kolem sebe. Belatrix se krátce mrazivě zasmála. „Ne, jsme tady jen já a Rudolphus. Snad si nemyslíš, že nás dokážete přemoct?“ řekla posměšně. Ronovi sklouzl pohled ke dveřím. Nejspíš přemýšlí o tom páru, co spí dole pod námi. Napadlo Hermionu. Belatrix si jeho pohledu taky všimla. „Ti vám nepomůžou, jen tak se nevzbudí,“ řekla chladně a opět se zasmála, jakoby řekla nějaký vtip. „Aby to bylo zajímavější, vypili před dvěma hodinami ´fortis veneum´,“ pokračovala nevzrušeně ve svém monologu. „Ostatně se divím, že se ještě neprojevil,“ dodala pak s hraným údivem. Hermiona okamžitě zbledla a rychle se po nich ohlédla. Nevypadali, že by jim něco bylo, ale taky nepochybovala, že to co Belatrix říká je pravda. „Není to sice takové potěšení jako kdybych je umučila…,“ říkala s nádechem smutku, avšak větu nedokončila, protože se slovy: „ty mrcho!“ se na ni Hermiona vrhla s takovou zuřivostí, že měla co dělat, aby se dokázala bránit. Chvíli po nich začali bojovat i Ron s Rudolphusem. Neříkali zaklínadla nahlas, takže kdyby člověk neviděl ty barvy, které následovaly každé zaklínadlo, nepoznal by, že se něco děje. Někdy se však kletba odrazilo od štítu a rozbila nějaký ten kus nábytku. Za chvíli z pokoje byla doslova kulnička na dříví. Hermiona vytvořila štít kolem svých rodičů, který se snažila udržet za každou cenu. A Ron roztáhl ten svůj i kolem ní. Tyto štíty, které používali byly téměř neproniknutelné, až na kletby, které se nepromíjejí. Smrtící kletbu však Rudolphus ani Belatrix zatím nepoužili. Zřejmě se chtěli nejdříve pořádně pobavit. Boj byl zuřivý a téměř vyrovnaný. Hermiona do něj však vložila všechny svoje potlačované emoce za posledních několik dní. A díky nim a vzteku, který teď cítila získávala pomalu převahu. Věděla však, že nemá moc času. Pokud byli její rodiče otrávení, musela je ihned dostat k Mungovi. Přemýšlela jaký jed jim to Belatrix podala, ale nějak si nemohla vzpomenout jak působí. Věděla, že ho zná, název ji byl povědomý, ale jakoby všechno ostatní zapomněla.Dovolila si letmý pohled do jejich tváří. Byly trochu pobledlé a zrcadlila se v nich starost. Nevypadali, že by na ně jed už působil. Věděla však, že je to jen otázka několika minut a vše může být úplně jinak. Podívala se ještě na Rona. Teď si přála, víc než kdy jindy, aby poznal na co myslela. Musíme to ukončit. HNED! Pomyslela si. Jakoby její pohled vycítil, zadíval se na ní, a pak se vrhl zuřivěji na Rudolphuse tlačíc ho směrem k oknu. Hermiona se opět plně zaměřila na Belatrix a snažila se ji dostat z pokoje do chodby. Používala netradiční kouzla, která se naučila v poslední době. Ale zdálo se, že je Belatrix buď zná, nebo nevědomky používá štíty, které fungují i proti nim. Byly zabrané do souboje, když uslyšely třískot skla. Hermiona se rychle ohlédla a zkontrolovala situaci. Ronovi se podařilo vyhodit Rudolphuse oknem ven a nejspíš ho i omráčit, protože za chvíli byl vedle ní a bojoval proti Belatrix. Ta se teď také rozzuřila, když zjistila, že proti nim stojí sama. Bylo pro ně teď daleko lehčí vytlačit ji chodbou směrem ke schodišti. Střídavě po ní šlehali kouzly a ona nestíhala nic jiného, než se jen bránit. Za chvilku už stáli na schodech a postupovali dolů. Belatrix se ještě stále snažila. Když však byli dole, hodila po Hermioně zlostný pohled, pak se na ni zašklebila a vyslala směrem k Ronovi smrtící kletbu. V ten moment se pro Hermionu svět rapidně zpomalil. Nevšímala si Belatrix, která utíkala ke dveřím, ani rodičů, kteří teď stáli nahoře na schodech a slabě se o sebe opírali. Dokázala jen sledovat zelený paprsek mířící k Ronovi. Všechny její myšlenky se udály ve zlomku sekundy a když si uvědomila co vidí, rozeběhla se k němu a srazila ho k zemi. Bylo ji jedno, jestli paprsek zasáhne ji, ale nesměl zasáhnout jeho. Dopadli společně na zem a všechno utichlo. Ron se ihned vzpamatoval z šoku a posunul si Hermionu k sobě. Odtáhl ji vlasy z obličeje a hledal v něm sebemenší známku života. Její obličej byl příšerně bledý, ale oči ji jiskřily, slabě se na něj usmála, a pak si opřela hlavu o jeho rameno. Když zjistil, že je v pořádku, pevně si ji přitiskl na hruď a objal ji. Na moment se ještě odtáhl, aby ji mohl vášnivě políbit, a pak ji zase schoval ve svém náručí. V tuhle chvíli existovali jen oni dva. „Neradi vás rušíme, ale…,“ozval se Hermionin otec a vzápětí na to spadl z posledních dvou schodů. Hned po něm se zhroutila i její matka. Hermiona okamžitě vyskočila na nohy a přiběhla k matce. Na dotek byla úplně ledová. Přehodila si její ruku přes rameno a vynesla ji ven. Podobně zvedl Ron jejího otce. „K Mungovi?“ otázal se ještě rychle. Rázně přikývla a přemístila se.

 Na recepci bylo málo lidí. Jakmile se tam objevili, přiběhla k nim sestřička a rychle se poptala na to, co se stalo. Hermiona ji řekla, že v sobě mají jed, a ta je ihned dovedla do druhého patra za příslušným lékouzelníkem. Ten si je přebral a zmizel s dalšími kolegy za dveřmi pokoje, do kterého jim nedovolili vstoupit. Hermiona se zhroutila na lavičku, kde zůstala sedět a koukala nepřítomně do zdi. Ron se na chvilku vypařil, zavolat domů, vysvětlit jim situaci, a pak se vrátil k ní. Pevně ji objal. Přitiskla se k němu jako klíště. Seděla u něj celá strnulá a nebyla schopna pohybu. Nedokázala ani přemýšlet, prostě jen seděla, držela se křečovitě Rona a hlavu měla opřenou o jeho hruď. Bála se, děsně se bála. Dokonce daleko více, než když bojovala s Belatrix. Protože v tom boji měla šanci. Mohla ho vyhrát. Jenže tenhle boj hrát neuměla, ani nemohla. Šlo to úplně mimo ni. Ani si neuvědomila, že ji slzy stékají po tváři. Nejprve pomalu, a pak stále rychleji. Mohli takhle sedět hodinu, možná dvě, nebo i více. Neuvědomovala si to. Čas pro ni ztratil smysl. Přemístila se tak, aby viděla na dveře pokoje a tiše čekala. Po třech hodinách, které se Hermioně zdály jako věčnost vyšel z pokoje lékouzelník a zamířil k nim. Hermiona k němu vrhla poslední zbytky své naděje. Jeho výraz ji však úplně odzbrojil. Byl plný soucitu a smutku. Už  nechtěla slyšet to, co se jim chystal oznámit, věděla to. Měl to vepsané ve tváři. Z úst se ji vydral zoufalý výkřik a slzy začaly téct ještě rychleji a daleko častěji. „Je mi to líto…“ zaslechla mezi vzlyky. „Kdyby byli kouzelníci měli by malou šanci na přežití…“   „…ten jed byl až moc silný, nemohli jsme ho zastavit...“  „..je to jeden z nejjedovatějších jedů,“ oznamoval tiše Ronovi. Více už neslyšela, hlasy se ji začaly vzdalovat a ona se nořila hlouběji do tmy. Pak vše utichlo.  

„Prý dostala jen něco na uklidnění, za chvíli by měla být pohodě.“ Slyšela Rona něco vysvětlovat, jen netušila o čem to mluví. Kdo dostal co na uklidnění? O kom se to baví? Proč se nemůžu hýbat a je tady taková tma? Přemýšlela, ale nemohla si vzpomenout. Pak, náhle jako když udeří blesk si na všechno vzpomněla a bolest ji zasáhla. Cítila se jakoby ji vytrhla některé vnitřnosti. Uvědomila si, že už nikdy nespatří své rodiče. Její otec ji už nikdy neobejme a neschová ji ve svém náručí před světem. Její matka se už na ni nikdy nepodívá tím láskyplným mateřským pohledem. Chtělo se ji opět brečet, ale už neměla sílu. Prostě jen klidně ležela a tiše trpěla uvnitř. Chtěla se alespoň schoulit do klubíčka a přimknout nohy k sobě, ale nemohla se ani pohnout. Byla odsouzena vytrpět si to celou silou. Měla pocit, jakoby v ní vzplál plamen, který ji pálil zaživa. Jakoby procházela očistcem a nevěděla proč. Pak vše opět utichlo a ona ztratila vědomí.

 Takhle to pokračovalo ještě týden. Ron seděl celou tu dobu vedle ní a držel ji za ruku. Ani na chvilku se od ní nehnul, pokud zrovna nutně nepotřeboval na záchod. Hodně krát ho přemlouvali, aby se šel aspoň na chvíli protáhnout, nebo vyspat, ale on byl neoblomný. Odbýval je odpovědí. ´Co kdyby se probrala a já bych tu zrovna nebyl?´ Byl nešťastný, i když viděl, že její tvář je nehybná, tušil, že vevnitř odehrává bolestný, ale důležitý boj. Nevěděl jak jí pomoci, a tak dělal to jediné co mohl, byl s ní. Doufal, že nějak vycítí jeho přítomnost a trochu ji to pomůže. Slyšel kdysi dávno, že lidé v kómatu prý vnímají věci kolem sebe, jen se z nějakého důvodu nedokáží probrat. Modlil se v duchu za to, aby to dokázala. Aby se mu vrátila. Nenechala ho tady samotného. Tak moc ji potřeboval. Teď už to věděl. Cítil, že byla jeho součástí. A tahle součást se teď kroutila bolestí. Ne, teď o ni nemohl přijít. Ne, když si konečně uvědomil, že ona byla celý jeho svět. Koncem týdne se objevil uřícený Remus a rychle se mu snažil něco vysvětlit. Nerozuměl mu, dokud se neuklidnil a nezpomalil. „Brousek má konečně co potřeboval, chystá se zaútočit na Doupě! Musíme ihned pryč. Hned potom sem přijde zatknout tebe i Hermionu. Musíš nás dovést do Harryho domu. HNED!“ Ron chvíli přebíral co na něj vyhrkl, a pak pochopil. Zvedl Hermionu do náruče a vydal se rychlým krokem z nemocnice. Remus mu byl v závěsu. „Co to děláte?!“ Zakřičel z dálky nějaký lékouzelník. „Ještě není v pořádku! Nemůžete si ji jen tak odnést!“ křičel za nimi a pokusil se je zastavit. Remus ho hbitě omráčil a pokračoval za Ronem. V Recepci si přemístili k Doupěti. Tam už všichni pobíhali z místa na místo a balili všechno co se dalo. Ron Hermionu donesl do jejich pokoje a sbalil některé jejich nejdůležitější věci a její nejoblíbenější knihy, ačkoliv se jich už nějakou dobu ani nedotkla. To vše zmenšil a hodil do batohu, který si přehodil přes záda. Pak Hermionu opět jemně chytl do náruče a sešel se s ostatními v obývacím pokoji. Remus se někam vypařil a nechal všechny Weasleyovi o samotě. Ron se podíval každému do obličeje. Věděl přesně co cítili. Tohle byl jejich domov po celý jeho život. Nechtělo se jim ho opustit tak lehce, bez boje. Jenže nebyla jiná možnost. A pro Rona teď bylo nejdůležitější dostat Hermionu do bezpečí. Na ničem jiném nezáleželo. Naposledy se zadíval do jejich smutných tváří a pobídl je směrem ke dvoru. „Ginny přeneseš tam mamku s taťkou a vrátíš se pak semnou pro zbytek?“ zeptal se tiše. Lehce přikývla. Přemístil se tedy do jejich nového domova.Schody ze sklepení vyběhl a rychle našel Dobbyho. Předal mu Hermionu a přikázal mu, aby ji odnesl do jeho pokoje. Pak, nedbajíc Rickův tázavý pohled se vrátil do sklepení a přemístil zpět do Doupěte. Ginny i jejich rodičové byli už pryč. Popadl Freda a George a přenesl se s nimi do Harryho domu. Tam je nechal a vrátil se ještě pro Charlieho. Billa a Remuse už přenesla Ginny. Potom co všem ukázal celý dům a představil Ricka a chlupáče se přesunul zpět k Hermioně. Stále ještě spala. Vypadala jako mrtvá. Její kůže byla nezdravě bledá a ačkoliv neustále spala, objevily se ji pod očima veliké kruhy. Pohled na ni ho bolel. Poznal, že stále ještě neměla vyhráno. Avšak nepřestával věřit, že se z toho dostane. Musela, nesměla ho opustit. Ještě ten večer se Charlie s Billem vydali zpět do jejich vesnice a z dálky sledovali Doupě. Vyprávěli jim jak uviděli Brouska se spousty Bystrozorů vrhajících se do domu a naštvaně zase vycházející ven, když zjistili, že tam nikdo nebyl. Od zlosti pak celý dům nechal Brousek podpálit. Zůstali tam tak dlouho, dokud neviděli, že lehl popelem.  

V půli druhého týdne se Hermioně do obličeje začala vracet barva. Ještě se neprobudila, ale už dýchala klidněji. Všichni se začali radovat a čekali, až se probere. Nejšťastnější byl Ron. Cítil, že už je to jen otázka pár dnů a vrátí se mu. „Dobré ráno,“ řekl a hlas mu překypoval láskou. Otevřela pomalu oči a koukala do těch Ronových. Mírně se pousmála, pak sebou škubla bolestí. Zřejmě svoje svaly dlouho nepoužívala, že ji bolel sebemenší pohyb. Ronovo obočí se stáhlo starostí. Opět se na něj pokusila pousmát. Teď sebou neucukla, když věděla, že bolest přijde. Spokojeně ji úsměv oplatil. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ zachraptěla slabě. „Jen jsi se trochu prospala. Asi 13 dní,“ řekl ledabyle, i když v hlase poznala skrývanou starost. Chtěla se zvednout na rukách, ale Ron ji rázně přitiskl k posteli. „Hezky pomalu, nemůžeš chtít všechno hned,“ řekl, a pak ji pomalu pomohl se posadit.  Divila se, jak moc ji to vysílilo. Pomohl ji se ještě poposunout, aby se mohla opřít. „Myslím, že ostatní by tě taky rádi viděli,“ řekl po chvíli ticha co se jeden druhému koukali do očí. Mírně přikývla a více se zatlačila do polštáře. „Zajdu pro ně, hned jsem zpátky,“ řekl a zmizel. Na chvilku si dovolila zavřít oči, ale pak je zas rychle otevřela. Nechtěla být zase v té temnotě. Děsila se ji. Už nikdy v životě si nechtěla prožít to co si prožila za posledních pár dní. Doslova se sesypala. Všechno se na ni vyvalilo v jeden moment a ona už to nezvládla. Myslela si, že ji to zdrtí a už nikdy nebude schopna se opět postavit. Bloudila ve tmě a už to téměř chtěla vzdát, když v tom se kdesi v dálce objevilo malé světélko. Zahřívalo ji a dodávalo naději. Věděla, že když se k němu dostane, bude mít vyhráno. Byla to dlouhá a strastiplná cesta. A když se to světélko i jen na chvíli ztratilo. Nořila se zpět do tmy a ztrácela naději. Ale když se opět objevilo, začala znova bojovat. Musela bojovat, nechtěla se vzdát. A pak, nakonec vyhrála. Došla až k tomu světlu a spatřila Ronův obličej. To on byl její světlo. To on ji udržel naživu, v tomhle světě.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Dajana, 19. 6. 2009 21:31)

Hm... mnojo to písmo... je tady takový menší problém na těhle stránkách s písmem, uvidím co se dá ještě s tím dělat.
Co se Hermioně stalo. Řekněme, že něco jako že upadla do šoku a nebyla schopná vnímat nic kolem sebe. Takové celkové psychické zhroucení...

Další kapitolka? :) Půlku už mám napsanou, ale neměla jsem čas ji dodělat. Takže snad koncem týdne, nebo začátkem dalšího týdne :). Jsem ráda, že se ti moje povídka líbí. Jojo byla jsem překvapena jak jsem koukala, že jsi ji dokázala přečíst za den a půl :). A jsem ráda, že se ti líbí a doufám, že se ti bude líbit i dál a budu moct počítat nadále s tvými komentáři :).

...

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 20:37)

Teda, to písmo bije do očí...
Nějak nechápu, co se Hermioně stalo... Je to takový hodně zmatený.
Doufám, že další kapitola bude brzo! Nerada bych na ni čekala moc dlouho. Když jsem včera tvoji povídku objevila, zhltla jsem ji jedním dechem a nemohla jsem se od ní vůbec odtrhnout!