Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 13. Vyčkávání, nebo útok?

14. 4. 2009

13)Vyčkávání, nebo útok?

 „Nemůžeš věřit všemu, co se píše v Denním Věštci, to už jsi se mohl za ta léta naučit Malfloy,“ ozval se Harry za nimi.

„Pottere?!“ vyjekl nevěřícně Draco.

„Jo, já, kdo jinej?“

„Ale… co… jak???“ nechápal Draco.

„Velice rád bych Vás dále poslouchal, ale musím si ještě něco zařídit,“ řekl Snape. Přelétl je oba pohledem a dodal: „a… nepozabíjejte se tady.“ Pote se dotkl přenášedla a zmizel.

Draco chvíli zaraženě stál a pozoroval Harryho. Dával si pět a pět dohromady.

„Vážně jsi to ty?“

„Ne, převlečený Voldemort, který si z tebe vystřelil. Jasně, že sem to já,“odvětil Harry sarkasticky.

„Dobře, tak co tu potom dělám já?“ nechápal už vůbec nic.

„Řekl jsem Snapeovi, ať tě přivede, že tu můžeš být s námi. Předpokládal jsem, že tě zavřel do nějaké malé místnůstky o chlebu a o vodě-“

„Zas tak zlé to nebylo,“ skočil mu do řeči Draco.

„To je fuk. Mno nic, chovej se tu jako doma, já mám práci,“ řekl Harry a odešel do knihovny.


´Hej! A co tady má jako dělat?!´ vztekal se Draco v duchu. ´Chovej se jako doma, chovej se jako doma… jako doma už to nikdy nebude...´ Povzdechl si. ´Co takhle prohlídnout si tenhle dům?´ napadlo ho.

A tak vyšel do nejvyššího patra a prohlížel všechny místnosti, které byly otevřené. Nenarazil na nic zajímavého, proto systematicky pokračoval dolů. V prvním patře narazil na Harryho v knihovně, ale nešel do ní. Ve sklepení našel kuchyň, posadil se tam. Naráz dostal hlad, rozhodl se udělat si něco k jídlu. Jenže si nevěděl moc rady, protože si ještě nikdy jídlo nechystal. Vždy na to měli sluhy. Povzdechl si a bezradně se podíval po kuchyňské lince. Vytáhl ze špajzky chleba, nějaké máslo a džem. Vytáhl taky jakýsi zubatý nůž a snažil se s ním rozřezat chleba. Místo pěkného krajíce mu z toho vyšel nějaký podivný patvar. Naštval se. Zabodl nůž do másla a snažil se ho namazat na ten chleba. Skončilo to však tak, že víc másla měl spíš na prstech, než na chlebu. Vztekle zavrčel. Otřel si prsty o chleba a nožem pro změnu doloval džem, se kterým to dopadlo podobně.

„Já se na to…“ začal se vztekat nahlas.

„Vítej v mudlvoském světě,“ ozvalo se za ním. Lekl se a rychle se otočil. Tam stál Harry, opíral se o rám dveří a pozoroval Draca.

„Cože?“zeptal se zmateně.

„No vzhledem k tomu, že ani jeden nemáme hůlku, tak si takhle snídani budeme chystat ještě hodně dlouho, nemyslíš?“

„Ty nemáš hůlku?“ překvapilo Draca.

„Ne,“ řekl Harry smutným hlasem. Jeho hůlka mu vážně chyběla.

„Je zlomená?“

„Doufám, že ne.“

„Moje je,“ řekl náhle smutně.

„Myslel jsem si to.“

„Snape ti řekl, co se semnou stalo, potom co jsme utekli z hradu,“ došlo Dracovi.

„Jo.“

„Nechápu to. Jestli mě nenávidíš za to, co se stalo Brumbálovi, jestli mě za to viníš, proč mě tu snášíš? A proč jsi tu se Snapem, když víš, že to on ho zabil,“ řekl zmatený Draco.

„Je to trochu komplikovanější,“ řekl Harry ne moc ochotně.

„Jak komplikovanější?“ nedal se Draco odradit.

„Není to tak, že bych tě nenáviděl…stejně jako Brumbál si myslím, že bys ho nezabil. Koneckonců jsi byl jen další člověk, který podlehl Voldemortovi, aby tím zachránil lidi, které máš rád. A co se týče Snapea-“ zamračil se Harry. „-zachránil mi život.“

„Jenže jsem je stejně nezachránil ne? Kdybych tehdy kývl Brumbálovi, možná by ještě žili. Jak vůbec můžeš vědět, co si myslel než zemřel? Co se stalo na věži.“

„Tu noc jsem tam byl. Vrátil jsem se s Brumbálem a stál jsem spoutaný jeho kouzlem pod neviditelným pláštěm. Snape říkal, že by je Voldemort stejně zabil. Chtěl z vás mít odstrašující příklad.“

„Ta dvě košťata?“ napadlo Draca. Harry přikývl.

„Já…nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Nechtěl jsem Brumbála zabít…,“ začal se ospravedlňovat.

„Mě se neomlouvej, omluv se pak jemu, Voldemort ho má schovaného pod zámkem. Snape tvrdí, že stále žije. A jestli se dostaneme do Bradavic, může to dokázat,“ přerušil jej Harry.

„Viděl jsem jak přeletěl hradby, ten pád nemohl přežít!“

„I já, ale pokud Snape říká pravdu, mohlo by to tak být.“

„Ty mu věříš?“ zeptal se udiveně.

„Zbývá mi něco jiného?“ řekl a pokrčil rameny.

Draco se na něj zamyšleně podíval.

„Změnil ses,“ řekl po chvíli.

„To ty taky.“

 „Víš…je to ironie, že jsme nakonec skončili stejně. Oba bez rodičů a oba nenávidíme Voldemorta natolik, abychom jej chtěli zabýt. Říct mi tohle ještě před rokem, tak se mu vysměju do obličeje a zakleju za takovou urážku.“

„Jo, taky bych tomu nevěřil. Říct mi někdo, že nafoukaný Malfloy bude někdy v mém domě z mé vlastní vůle. Pokládal bych ho za blázna.“

„Tak nafoukaný jo?“ naštval se naoko Draco.

„No a ne? Měl ses vidět ve škole!“

 „Ty máš co říkat! Vždycky skvělý Potter, neustále středem pozornosti, nebyl rok, aby sis nějakou nevyžádal,“ vrátil mu to Draco.

„To není pravda! Nikdy jsem se o to neprosil. Nechtěl jsem to. Prostě se to stalo,“ naštval se Harry.

Draco se zarazil. „To jsem přehnal promiň.“

Harry jen přikývl.

„Mno když už si i tykáme, co si říkat jmény?“ nadhodil Draco.

„Dobře… Draco. Pokud mě teď omluvíš, mám ještě práci.“

„Jasně, nemůžu s něčím pomoct?“

Harry chvíli přemýšlel a pak řekl: „ne, myslím že teď ne.“

„Kdyby se něco objevilo, tak řekni.“

„Jasně,“ řekl a odešel.


Snape stál schovaný za stromem na kraji hustého lesa a čekal dokud se nesetmí. Neustále se netrpělivě rozhlížel všude kolem, jestli na něj někdo nečeká. Avšak zdálo se, že je tam sám. Počkal ještě chvíli, a pak se opatrně a potichu vydal k nedalekému hřbitovu. Hůlku svíral pevně v ruce připraven ji kdykoliv použít. Svižně přeskočil malý železný plot a šel dál.  Nevšímal si náhrobků tyčících se nad hroby, mířil až dozadu k nějaké mohyle. Před ní se na chvíli pozastavil, rychle se rozhlédl a vešel dovnitř. Musel si pospíšit, nebylo bezpečné, jít sem, avšak musel.

Točité schody bral po dvou a snažil se při tom nenadělat příliš hluku. Po době, která se zdála být nekonečná sešel dolů. Zastavil se a zaostřil všechny své smysly. Ve vzduchu cítil magii, ale nebyla čerstvá. Neobtěžoval se rozsvítit svou hůlku a ponořil se do tmy. Nepotřeboval světlo, moc dobře věděl kam jde. Svižnými kroky mířil chodbami, jednou vlevo, podruhé zase vpravo. Kolikrát už tudy šel? Mnohokrát. Chodil se dívat na ty, kteří zemřeli. Jednak, aby zjistil, zda nějaký příbuzný někoho ještě žije, nebo je mrtev. Bral jim ty poslední naděje, nebo naopak naději dával. Taky si sem chodil připomínat kolik lidí už zemřelo za tuhle pitomou válku a kolik jich zřejmě ještě zemře.

Házeli sem všechny těla lidí, kteří byli zabyti v hradě, nebo těla, která potřebovali schovat, aby se zbytečně nikdo nevyptával. Nedávali je do hrobů, jak by člověk očekával, ale házeli je na jednu kupu, jako staré smetí. Nezajímalo je co se stane s těly, prostě je tam nechali hnít. Neměli k těm lidem úctu za života a po smrti už vůbec ne.

Přešel do malé místnůstky, která byla založena teprve nedávno. Očekával, že v ní najde těla Dracových rodičů. Sotva se porozhlédl, zaslechl jak se někdo blíží. Rychle se ukryl do nějakého starého výklenku a čekal. Neodvážil se ani vykouknout, aby se podíval. Kdyby ho odhalili, pravděpodobně by se odtamtud už nikdy nedostal. Slyšel jen jak něco dopadlo na zem, a pak vzdalující se kroky. Ještě chvíli počkal, než se odvážil vyjít ze svého úkrytu, jen pro jistotu, jestli se ještě nevrátí, potom vylezl. Na hromadě uprostřed přibylo další tělo. Pevně semkl oči a zhluboka se nadechl. Hned je však rychle otevřel a přistoupil blíže, musel si pohnout.  

Rychle přejížděl obličeje mrtvol a hledal jeden jediný. Chvíli trvalo než jej našel, protože byl zhruba v polovině velké kupy. Snape se otřepal. ´Tolik lidí stačili zabýt od jejich smrti,´ problesklo mu hlavou. Na žádné rozmýšlení však nebyl čas. Rychle prohledal tělo ženy. Hledal jednu jedinou specifickou věc a to hůlku Narcisy. Věděl že hůlka Luciuse by byla k ničemu. Už si skoro myslel, že ji u sebe nemá, když ji konečně našel. Vytáhl ji z kapsy a schoval pod kabát. Už už se chystal opustit toto strašné místo, když ho napadlo podívat se, jestli nemá u sebe hůlku i to tělo, které před chvíli donesli. Koneckonců Harry přece taky nemá svou hůlku a nějakou potřebuje. Alespoň do té doby, než vymyslí jak získat tu jeho, která jak doufal, je ještě někde na ministerstvu. Měl štěstí zapomněli hůlku tomu chudákovi vzít dřív než ho zabili. Rychle ji vzal a odešel pryč. Dřív sem chodíval přemýšlet, připomínat si proč stále bojuje a sledovat jak lehce lze umřít, ale dnes… už nebylo na co se dívat. Už dávno pochopil proč bojuje a bojovat bude, dokud to doopravdy jednou pro vždy neskončí.


Harry prohrabával další knihu, ale stále nemohl najít to co hledal. Bylo to k ničemu. Jen tu seděl, četl jednu knihu po druhé místo toho, aby byl venku a dělal něco skutečně užitečného jako hledat viteály a snažit se škodit Voldemortovi. Zamyslel se. Musel něco přehlídnout. Blackovi měli sice rozsáhlou sbírku knih o černé magii, ale v žádné nebyl přesný popis viteálu nebo cokoliv jiného o něm. Vždy se o něm jen zmínili, nebo velmi okrajově naznačili. Jakoby se ho,  autoři těch knih báli. A přestože obsahovaly nejrůznější a opravdu nebezpečná kouzla, viteálů se stranili. Harry věděl, že zabytí krve jednorožce je něco ohavného, stejně jako rozpůlit svou duši, ale nikdy mu nedošlo jak vážné to doopravdy je. Že přestože jsou někteří kouzelníci zlí a prolezlí skrz na skrz černou magií, neodvážili by se rozdělit svou duši. Příčilo by se jim to. A to se zdálo Harrymu zvláštní.

Draco stál ve dveřích knihovny a čekal jestli si ho Harry všimne. Prozkoumal už celý dům a nevěděl co má dělat dál. Nic nedělání si užil v posledních dnech až moc, a tak chtěl trochu pomoct, když už nic jiného. Harry si ho však nevšímal, zřejmě byl zabraný do přemýšlení, protože držel v ruce knihu, ale koukal nepřítomně někam do dáli.

„Harry?“ zeptal se potichu. Když však neviděl žádnou reakci, promluvil znovu a o něco hlasitěji. Harry sebou trhl a podíval se na něj.

„Říkal jsi něco?“

„Já jen jestli nemůžu s něčím pomoc. Chci pomáhat, jen nevím jak.“

„Určitě víš pár věcí o černé magii že?“ zeptal se po chvíli.

Draco se na něj nechápavě zadíval, netušil kam tím míří.

„Jo, něco jo,“ odpověděl po chvíli váhavě.

„A co ti říká rozpůlení, rozdělení duše?“ zeptal se zvědavě a čekal na jeho reakci.

Dracovi se nepatrně rozšířily zorničky.

„Jak jsi k tomuhle přišel?“ zeptal se podezřívavě.

„Tak víš o tom něco nebo ne? Je to důležité. Nechci to použít na sebe.“

„Něco málo… ačkoliv máme doma spoustu knih o černé magii, ani v jedné to nebylo popsáno. Několikrát jsem na to narazil, ale nevěděl jsem o co se jedná. Tak jsem šel za Luciusem a zeptal se ho. Nebyl moc nadšený, že se ptám z černé magie zrovna na tohle, nicméně mi něco málo řekl. Že kouzelník rozpůlí svou duši a schová ji někde do nějaké nádoby a tím získá nesmrtelnost. Prý je to však nebezpečné a lidi se potom mění. A je to taky náročné, ne každému by se to povedlo. Podle mě o tom ani víc nevěděl. Varoval mě však že je to nejtemnější černá magie, které se kouzelníci bojí a opovrhují ji.Ten kdo ji použije už není člověk. Stává se zněj napůl zvíře. Vlastně něco mezi zvířetem a člověkem… proč to chceš vědět?“ odpověděl a pořádně se na něj zadíval.

Harry si ho chvíli prohlížel a nakonec promluvil: „zřejmě teď budeme pracovat nějakou dobu spolu. Asi by jsi měl vědět o co se jedná… Musíme zničit Voldemortovy viteály. Přesněji řečeno 7 viteálů bylo původně teď už jich je jen 4 a Voldemort.“

Draco se na něj s udiveně podíval. Chvíli vstřebával co slyšel.

„On svou duši rozpůlil sedmkrát?! Vždyť už jen jednou nebo dvakrát je to skoro nemožné! Ale… dávalo by to smysl, jak se dokázal vrátit. Ale jak víš, kde najít ty ostatní?“

„Ano, Brumbál říkal, že je to hodně obtížné. Ostatní? Nevím kde hledat, ale vím v čem jsou. Voldemort měl proč se bát Brumbála, věděl toho o něm opravdu hodně, a proto vím tohle všechno.“

Draco se odmlčel.  „Tak proto procházíš knihy s černou magií. Hledáš jak to zničit?“

Harry přikývl. „Jenže zatím jsem tu neobjevil nic podstatného.“

„To jsi ani nemohl.“

„Proč?“ zeptal se udiveně.

„Protože knihy které to obsahují už téměř neexistují. Je jich jen pár.“

Harry se zamračil.  „Tak proč mě Snape nechal prohledávat knihovnu?“

Draco pokrčil rameny. „Možná aby jsi se zabavil, zatímco bude pryč.“

Harry se ještě víc zamračil, zabouchl knihu a posadil se do křesla. Draco pozvedl tázavě obočí.

„Počkáme, až se Snape vrátí a budeme chtít pár odpovědí…“


Hermiona se chytla za hlavu a pomalu otevírala oči. Nad ní se skláněl ustaraný Ron. Rychle prohlédl jestli je v pořádku a dál se rozhlížel po okolí. Svou hůlku ani na vteřinu nesklonil a byl neustále ve střehu. Hermiona se pomalu posadila, šátrala kolem sebe rukou, a pak pevně uchytila svou hůlku.

„Co se stalo?“ zeptala se zmateně a rozhlížela se kolem sebe. Dům ve kterém se schovávali a čekali až Smrtijedi vběhnou do domu naproti a odvlečou celou rodinu, byl teď polorozpadlý a všude okolo se rozléhal křik a nářek zraněných.

„Věděli o nás, už zase! Nějakým kouzlem udělali z tohohle baráku polozříceninu. Pořádně nás to odhodilo, praštila jsi se přitom do hlavy a na chvíli omdlela.“

Hermiona se zamračila. „Co ostatní? Nestalo se někomu něco?“

„Bill, Charlie, Táta, Remus a Nym bojují venku a snaží se ochránit rodinu. Ti dva co tady byli s námi jsou však mrtví. Leží pod sutinami. Měli jsme štěstí.“

Přeběhl ji po tváři smutný výraz, pak však odhodlaně řekla: „měli bychom jim pomoct.“

„Zvládneš chodit? Netočí se ti hlava?“ zeptal se starostlivě.

„Ne, dokážu to. Jen mě trochu podepírej,“ řekla rozhodně. Kývl na souhlas a pomohl ji vstát. Lehce se o něj opřela. Přešli k jakési trhlině ve stěně a nakoukli ven. Ulicemi lítala tam a zpátky nejrůznější kouzla.

„Napočítala jsem pět Smrtijedů kolik ty?“

„Šest, jeden byl schovaný v dalším domě. Viděl jsem jak zákeřně z něj útočí.“

„Neviděla jsem Nym ani Remuse, co když jsou…“ zeptala se s obavami.

„Ne to určitě ne, jen se trochu odpojili. Určitě jsou v pořádku,“ přesvědčoval ji s úsměvem, ačkoli sám si nebyl tak jistý.

„Musíme jim pomoct, jestli budeme bojovat dlouho, objeví se tu Bystrozoři, a to se neubráníme.“

„Jsem pro, můžeme?“

Souhlasně přikývla. „Dobře, drž se za mnou,“ řekl a pomalu vylézal skrz trhlinu. Otočil se, aby ji pomohl, a pak se pomalinku plížil k rohu jiného domu. Tam se pořádně rozhlédl. Vpravo bojoval jeho otec s Charliem se třemi Smrtijedy a kousek dál vlevo se snažil Bill ubránit dalším dvěma. Remuse, Nymfadory a toho třetího smrtijeda nikde neviděl. Rozhodl se ihned připojit k Billovi. Spolu s Hermionou se mu objevil po boku a oba smrtijedy nalákali na sebe, aby si Bill mohl odpočinout. Ron se do toho svého pustil se zuřivostí a silou, jakou od něj Smrtijed neočekával, a tak ho brzy přemohl a svázal. Hermiona na tom byla o něco hůř. Po ráně do hlavy si připadala trochu neohrabaná, a tak stačila tak tak odrážet všechna kouzla. Bill ji po chvíli pomohl a společně ho přemohli. Ron se mezitím rozhlížel a hledal toho ukrytého v domě, ale nikde ho neviděl. Na chvíli se otočil na otce a Charlieho a zjistil, že svého protivníka už také přemohli. Chvíli na to k nim přiběhli.

„Všichni v pořádku?“ zeptal se pan Weasley.

Odpověděli slabým přikývnutím.

„Kde je Nymfadora a Remus?“ zeptala se Hermiona.

Charlie se zamračil. „Jeden Smrtijed se otočila začal ustupovat. Vydali se ho pronásledovat.“

„Kterým směrem?“ zeptal se Ron.

„Támhle,“ ukázal Charlie směrem dopředu ulice.

Pan Weasley se zamyslel a řekl: „dobře, Rone, Bille běžte je najít, ale pospěšte si. Hermiono, Charlie zkontrolujeme tu rodinu.“

Všichni ihned uposlechli. Hermiona se chvíli dívala za Ronem, a pak vešla společně s panem Weasleym a Charliem do domu. Rychle se snažili prohledat přízemí. Nebylo to zrovna nejlehčí, protože většina místností byla polorozpadlá. Museli zkontrolovat, jestli náhodou pod sutinami někdo neuvízl. Když se přesvědčili, že v přízemí nikdo není, vydali se nahoru po rozpadlých schodech. Procházeli chodbou a nahlíželi do jednotlivých pokojů. Nic v nich nebylo, avšak úplně zezadu se ozýval slabý nářek. Všichni tři se po sobě podívali a opatrně došli až tam. Pan Weasley pootevřel dveře a oni tak zahlédli dvě malé děti jak se tisknou na své rodiče. Ti však měli bledé a nepřítomné výrazy. Hermiona na chvíli pevně semkla oči a zhluboka se nadechla. Ti malí dnes přišli o své rodiče. Hlasitě naříkali. Hermiona k nim pomalu přistoupila. Jakmile si ji děti všimly snažily se odtáhnout.

Hermiona zvedla ruku a zašeptala: „nebojte se, nechci vám ublížit. Jsme tady, abychom vám pomohli.“ Děti se na ni nejdříve nedůvěřivě podívali, pak se k ní však vrhly a obě ji objaly. Hermiona holku i chlapečka chytila a zvedla je do náruče. Nebyli moc těžcí, mohlo jim být tak pět, maximálně šest let. Když byli děti pryč od svých rodičů, sehnul se k nim Charlie, aby se přesvědčil, že jsou opravdu mrtví.

„Vezmeš je na ústředí Hermiono?“ zeptal se pan Weasley. Slabě přikývla.

„Dobře myslím, že je čas to tady zabalit. Už tu nemáme co na práci,“ řekl a společně se vydali pryč z domu, aby se mohli přemístit zpět do doupěte. Před domem se ujistili, že jsou všichni smrtijedi pevně svázáni, a pak se přemístili  


Hermiona se začínala probouzet a uslyšela z vedlejší místnosti hlasy.

„Někdo nás zase musel prozradit,“ řekl naštvaně jeden hlas.

„To není možné! Kdo by to udělal? Vždyť už nás moc není!“ vztekal se druhý hlas.

„Jak jinak si to chceš vysvětlit? Jak mohli vědět, že tam budeme? Že budeme v tom domě?!“

„Nevím.“ Přiznal zklamaně ten druhý.

„Zjistili něco Nymfadora a Pošuk?“

„Ne.“

„Pak to budeme muset zjistit jinak.“

„Ale jak?“

„To ještě nevím.“

Pak hlasy zcela utichly. Nemohla si je přiřadit k určitým osobám, protože ji stále bolela hlava a cítila se unaveně. Hned jak se vrátili, Ron a ostatní už v doupěti byli. Děti předala Moly a sama si šla na chvíli lehnout. Měla pocit, že kdyby to neudělala, mohla by sebou někde švihnout. Snažila se soustředit a přemýšlet, ale hlava ji strašně rozbolela a ona po chvíli zase usnula.

 

„Budeme ji budit?“ zeptal se nejistě nějaký hlas.

„Nejsem si jistá, utrpěla celkem těžký otřes mozku. Něco jsem ji na to dala, ale nevím jestli už je v pořádku,“ odpověděl nějaký ženský hlas.

Hermiona se opět pomalu probouzela. Tentokrát už se cítila lépe a hlava ji skoro nebolela. Otevřela oči a pomalu se rozhlédla kolem sebe. Ihned spatřila oranžové zdi a plno plakátů. Ležela tedy v Ronově pokoji. Trochu natočila hlavu a zahlédla úzký pruh světla z chodby přes přivřené dveře. Hlasy pocházející z chodby přiřadila Ronovi a jeho matce. Pomalu se posadila na posteli a vstala. Přešla přes pokoj a postavila se k nim na chodbě.

„Hermiono!“ zvolal Ron.

„Je ti už dobře zlatíčko?“ zeptala se starostlivě paní Weasleyová.

„Už je mi lépe, děkuji,“ řekla a lehce se usmála.

„Proč jste mě chtěli zbudit?“ zeptala se zvědavě.

„Svolali jsme speciální schůzi řádu jen mezi přáteli,“ řekl Ron. Jeho matka se náhle zamračila. Nesouhlasila s tím, že vstoupili do řádu a stále se sním nehodlala smířit.

„Na kdy?“ zeptala se překvapeně.

„Na teď. Zvládneš sejít dolů sama?“ řekl. Jakmile Hermiona lehce přikývla, otočil se a sešel dolů do obývacího pokoje. Hermiona spolu s Moly se vydaly hned za ním.

V obývacím pokoji už seděl Remus, Tonknová, pan Weasley, Bill, Charlie, dvojčata, Minerva, Hagrid, Pošuk, Kingsley, Aberforth a Fleuer. Nově příchozí se pohodlně usadili a Minerva se postavila doprostřed, kde na ni všichni dobře viděli a slyšeli jí.

„Jak všichni víme, je mezi námi špeh. Nikdo z nás však neví kdo to je. Zkoušeli jsme se ho odhalit, ale marně. Zdá se, že je velice vychytralý a umí se dobře krýt. Musíme tomu udělat přítrž! Díky němu jsme v poslední době přišli o polovinu lidí a to je nepřijatelné. Naši členové sedí za mřížemi a my nejsme schopní je odtamtud dostat, protože se nemůžeme zbavit toho zrádce. Jen sedíme a čekáme kdy přijde další útok. Ale takhle už to dál nejde! Je načase použít taktiku: nejlepší obrana je útok. Proto každý z nás bude neustále špehovat jednoho z ostatních členů. Na zítra svolám schůzi a naplánujeme falešnou akci. Tak odhalíme toho špeha. Měli jsme to udělat již dávno, ale nechali jsme se omezovat , je načase, abychom Brouskovi ukázali kdo vlastně jsme a čeho jsme schopní. Nikdy se do nás neměl pouštět.“ Poté co domluvila ozvalo se pokojem souhlasné mumlání. Počkala až utichne a přiřadila jim jednoho člena. Hned potom se omluvila a odešla.


Harry se v momentě probral, když Snape vkročil do knihovny. Zamračil se a už už chtěl něco říct, ale Severus ho zarazil.

„Mám pro vás hůlku, Dracovi jsem ji už dal,“ řekl a podal mu 8 palců dlouhou hůlku. Harry ji jemně chytil do ruky a prohlédl si ji.

„Víte co je uvnitř?“ zajímalo ho. Snape přikývl.

„Žíně z jednorožce, 8 palců dlouhá z Ebenu.“  Harry si ji lehce protočil v ruce a zamířil na stoličku vedle. Vyslovil zaklínadlo, ale stolička se ani nepohla. Zamračil se a otočil zpět na Severuse.

„Pravděpodobně vás nebude hned poslouchat,“ připustil. Harry se znova zamračil. Nevěděl jestli bylo lepší být bez hůlky, nebo mít hůlku, kterou nedokáže ovládat.

„Co jste mi to chtěl, když jsem přišel?“ Vytrhl jej z myšlenek Snape.

„Proč jste mě nechal prohledávat ty knihy, když jste věděl, že to tam stejně není? To jste mě chtěl jen zabavit?“ zeptal se naštvaně.

„Možná…zabralo to?“ Harry po něm hodil zlostný pohled.

„Jen tu marníme čas! Měli bychom něco dělat a ne se jen schovávat!“ začínal Harry vybuchovat.

„V tom s Vámi souhlasím.“

„Už mě nebaví se jen…eh? Co? Souhlasíte?“ Harry měl nacvičený monolog, ale zarazil se, když s ním Snape souhlasil. Čekal, že bude trvat na opaku.

„A proto teď musím zase odejít, něco mne napadlo…“ řekl a za hlasitého mumlání odcházel.

„Počkat! Co tady mám dělat já?! A co Draco?“ zakřičel za ním Harry.

Snape se zastavil a otočil zpět k němu.

„Jsem si jistý, že na něco přijdete, nebo snad chcete jiný domácí úkol?“ odpověděl s posměškem. A Harrymu přesně připomněl starého profesora Snapea, který ho neustále ponižoval.

„Ne!“ odsekl Harry a odešel z místnosti.

Chvíli jen tak stoupal do schodů, když ho napadlo prozkoumat jednu místnost na půdě.

Draco bezcílně bloumal po době, když zaslechl rýny z půdy. Okamžitě vytáhl hůlku a vydal se tam. Opatrně nakoukl do místnosti s hůlkou připravenou, v tom se však zarazil. Spatřil Harryho jak rozbíjí jednu krabici za druhou.

„Co to tu vyvádíš?“ podivil se Draco.

„Nevidíš?“ odsekl naštvaně Harry.

„Auč! To bolelo!“ řekl a ušklíbl se Draco.

„Co se stalo?“ zeptal se pak se zájmem.

„Snažím se kouzlit s novou hůlkou, ale jediné co už dokážu je nechat věci vybouchnout. Je naprosto k ničemu! S tímhle se nemůžu nikomu postavit!“ vysvětlil mu naštvaně Harry.

„No aspoň se s ní můžeš bránit ne?“ nadhodil Draco. Harry po něm hodil další naštvaný pohled.

„Jen klid. Trénováním a soustředěním ji dokážeš ovládnout,“ snažil se ho uklidnit.

„Jak tohle víš?!“

„Řekněme, že sem musel hodně studovat,“ odpověděl mu s mírnou nechutí.

„Ale to je fuk. Tak se do toho dáme ne?“ navrhl a Harry ne moc nadšeně souhlasil.


Snape se vrátil až druhý den odpoledne a vypadal podezřele vesele. Harry a Draco na něj udiveně hleděli.

„Co se stalo? V lékárně měli výprodej přísad do lektvarů?“ nadhodil Harry sarkasticky. Začínal se totiž tady cítit stísněně. Měl strach o Ginny, Rona, Hermionu a ostatní přátele. Párkrát se přistihl, že přemýšlí co asi dělají oni a co by asi řekli na to, že se tady schovává a ani jim nedá vědět.

Snape hodil po Harrym vražedný pohled.

„Ne, něco mnohem lepšího. Příští týden navštíví Gringottovu banku skřetí inspekce. To znamená, že budou mít pěkně rušno. Je to ideální příležitost pro nás dostat se do třezoru Reguluje. A druhá novinka, podařilo se mi získat plány banky.“

Draco vytřeštil oči.

„Ony nějaké existují? Myslel jsem, že ani Gringottovi pořádně neznají všechny chodby.“

Snape se na chvíli odmlčel, a pak řekl: „není to kompletní mapa, ale hlavní chodby na ní jsou.“

Harry je zamyšleně sledoval a přemýšlel. Pokud půjdou ke Gringottům dřív než k Brumbálově hrobce, nemůže Snapeovi stoprocentně věřit. Jenže propásnout takovouto příležitost by byla škoda. Na Grimlaudově náměstí jsou už měsíc a půl a nic se jim nestalo. Neobjevili se tady žádní Smrtijedi, ani Bystrozoři. A zachránil mu život! Bez něj by pravděpodobně umřel. Zadíval se mu do tváře. Přes tu jeho neprůhlednou masku nedokázal nic odhadnout. Věřit mu? Odejít pryč? Co by měl dělat? Ale jedenkrát mu přes ní viděl. Když mu vyprávěl co se doopravdy stalo a snažil se ho přemluvit ať neodchází. Bylo v tom něco, čemu Harry prostě věřil. Rozhodl se. Nepotřebuje důkaz, aby mu věřil. Pokud se však dostanou do Bradavic, bude se chtít podívat do Brumbálovy hrobky.

„…ale skřeti jsou vždycky dobře chráněni! A nemůžeme na ně použít všechna kouzla,“ protestoval Draco.

„Jsem si jistý, že na něco přijdeme,“ řekl Snape rozhodně.

Harry se na oba dva pořádně zadíval a řekl: „jdu do toho!“.

“Takže, jak to uděláme?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Já bych to udělal takhle…,“ začal Snape vysvětlovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 19:11)

Opět povedená kapitola. Jen mám jednu menší výhradu, v té přímé řeči, když už jsi to začala oddělovat, tak to, co říká jeden, můžeš psát klidně do jednoho řádku. Oddělení odstavcem je proto, aby bylo vidět, že to říká někdo jiný.

Vaše nedochvilná autorka :)

(Dajana, 18. 5. 2009 21:32)

Jsem ráda, že jsi se nevzdala naděje, neb naděje umírá poslední :). A proto ti musím oznámit, že další kapitolka by tu měla být nejpozději do dvou dnů. Už ji mám celou napsanou, jen ji zítra musím gramaticky upravit. (I když všichni víme, že moje gramatika je mizerná :( ) A jen bych chtěla říct, že doufám, že se tobě i ostatním bude líbit, protože jsem si její psaní opravdu užila. Prozradím jen, že většinou je z pohledu Hermiony a dozvíte se teď něco dalšího o řádu. Takže potom budu moc ráda za veškeré komentáře, které mi napíšete :).

Hurá!!!!

(Lesley, 1. 5. 2009 14:33)

Abych pravdu řekla, pomalu jsem přestávala doufat, že se tu v dohledné době objeví další kapitola, takže hrooozně moc překvapená, když jsem sem zavítala a ona tu byla :-) Nemůžu se dočkat dalších, kde se zase bude něco dít :-)