Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 11. Pravda?

11. 7. 2008

Harry se pomalu probudil a rozhlédl se po pokoji. Poprvé po několika dnech vydržel zůstat vzhůru a ne hned zase usnout. Zašátral povědomě okolo sebe rukou a našel na nočním stolku své brýle. Chytl je a nasadil si je. Teď už viděl lépe. Sedl si a znovu se rozhlédl. Pokoj mu připadal nějak povědomý. Přemýšlel kdy tu byl. A jestli tu opravdu někdy byl. Rozhlédl se ještě jednou a zůstal zírat na obraz Phinease Nigelluse, předka Siriuse. I hned mu došlo, že je na Grimlaudově náměstí 12, v Siriusově domě. Vlastně už ve svém domě, který mu zabavilo Ministerstvo. Ale jak se tam dostal? Na to si nemohl zaboha vzpomenout. Pokusil se vstát z postele, ale zdálo se, že je nad jeho síly. Přece jen se s menším odhodláním a opíráním se o vše možné, se dostal až na židli poblíž, ale to bylo zřejmě vše, co nyní dokáže. Zdá se, že to byla na něj příliš velká námaha po dlouhé době. Zhluboka oddechoval a zavíraly se mu oči. Chtělo se mu zase spát, nemohl se tomu nijak ubránit hlava mu klesla a on opět usnul.



Snape se podíval na hodinky. Podle jeho výpočtů by měl Potter ještě tak hodinu, až dvě spát. Podával mu totiž nejen lektvar na zotavení se z těch dvou Veritasér, co jo přinutili vypít, ale dával mu i lektvar na spaní, aby ho nic nerušilo v uzdravování. Zvedl svou hůlku, zastrčil si ji do kalhot, pak zvedl se od stolu a přešel do chodby. Tam vytáhl přenášedlo a zamumlal pár latinských slov. Lehce to s ním škublo a on naráz zmizel a objevil se v malé místnosti, kde musel Draco Malfloy strávit několik posledních dnů. Rozhlédl se, ale nikde Draca neviděl. Avšak slyšel vodu z koupelny, proto se posadil na křesle a vytáhl jednu svou oblíbenou knihu z knihovny. Nalistoval 35 stránku a začetl se. Nebyla to kniha o lektvarech, ani černé magii ani o ničem podobném. Byla to kniha od známého mudlovského autora Eliase Grontze, který psal převážně pověsti s mýtickými tvory a bájnými příběhy. Dostal ji od svého otce, když mu bylo 9. A od té doby si ji zamiloval. Nejradši měl příběh o chudém vesničanovi, který se přátelil s moudrým drakem. V příběhu spolu procestovali celou svou zem a Drak ukazoval vesničanovi co je dobré a co špatné a vysvětloval mu povahy lidí. A taky to, proč se tak chovají, co je k tomu vede. Snape byl zrovna u nejoblíbenější pasáže, když se dveře do koupelny otevřely v nich stál promočený Draco. Ten se zarazil, když Snape uviděl, ale pak popošel dál a posadil se na postel. Snape nepatrně vzhlédl a promluvil. „Vidím, že jsi se docela zotavil. Pobyt tady ti prospěl.“ „Chci vám poděkovat, za to, jak jste mi pomohl. Ale jestli tady budu ještě chvíli, tak se zblázním,“ řekl popravdě Draco. „Jestli si myslíš, že jsem to udělal z dobroty svého srdce tak se mýlíš. Dal jsem tvé matce neporušitelný slib. A o tom jak dlouho tu zůstaneš bychom se mohli pobavit,“ řekl Snape klidným, studeným hlasem a odložil svou oblíbenou knihu zpět do knihovničky. „Vím o něm,“ řekl trochu dotčeně Draco. „Dobře, tak tedy k tvému pobytu tady… Venku teď pro tebe není bezpečno, většina Smrtijedů po tobě pátrá, ostatně teď už i po mě. Tudíž bys nebyl v bezpečí ani semnou. Takže tady budeš muset zůstat ještě nějakou dobu, ať se ti to líbí nebo ne.“ „Jen to ne! Opravdu tady zešílím, nemám co tady dělat, unudím se tu k smrti, ani trénovat tady nemůžu, když nemám svou hůlku!“ vykřikl naštvaně Draco. „Máš tady knihovnu, mohl bys ji aspoň občas použít. Tvou hůlku ti tu z bezpečnostních důvodů nemůžu nechat, ostatně ji ani nemám, byla zlomena hned po tom co tě Pán Zla zajal. Bude ti muset stačit teorie, než ti seženu novou,“ spražil ho Severus. Draco se na něj podíval se vztekem a zároveň bezmocností v očích. Severus mu oplatil pohled svých ledových očí. „Pokud ti to pomůže, můžu za tebou chodit častěji a můžeme probrat to co se stalo,“ dodal nakonec, protože mu ho bylo trochu líto. Draco se jen ušklýbl, ale souhlasil. Snape se zase podíval na hodinky. „Budu se muset vrátit. Přijdu za tebou zase zítra. Utřiď si myšlenky, jestli se chceš na něco zeptat. Draco jen přikývl, že rozumí. Snape tedy vstal, chytil se opět přenášedla a zamumlal pár latinských slov.

Podle jeho výpočtů by už měl být Potter vzhůru. Přelil jeho lektvar v kuchyni do hrnu a vydal se nahoru do jeho pokoje. Dveře otevíral pomalu, aby ho nevystrašil. Podíval se do postele, ale ta byla prázdná. Pohled mu i hned padl na židli kousek od postele, kde uviděl Harryho, jak se krčí na židli a spí. Zakroutil hlavou, švihnul hůlkou a přenesl ho zpět do postele. Tam si k němu přiklekl a vliv do něj další dávku lektvaru. Když odcházel z pokoje, zadíval se ještě na něj. Byl spokojený s tím, že se mu ho podařilo udržet naživu. Teď ho však čekala možná ještě horší část a to vysvětlit mu, že není tak špatný, za jakého ho má a co se tehdy popravdě stalo na té věži. Lehce potřepal hlavou, bude na to myslet, až to přijde. Vyšel na chodbu a potichu za sebou zavřel dveře. Vydal se opět do kuchyně a nalil si další sklenku whiski.

Ron, Hermiona, Ginny a Nirája seděli v Ronově pokoji a čekali, až příjdou členové řádu a vymyslí nějaký dobrý plán na to jak osvobodit Harryho. Všichni mlčeli a třídili si své myšlenky. Nemysleli jen na Harryho, ale na to jak to celkově dopadlo. Kam se dostali. Mlčeli takhle a koukali dozdi nejméně hodinu, než přišel pan Weasley a oznámil jim, že už jsou všichni dole. Ron, Hermiona, Ginny i Nirája se po sobě podívali, přikývli a sešli společně dolů. Přešli do obývacího pokoje, který byl změněn k nepoznání. Místo něj zde byla prostorná místnost, přez níž se táhl dlouhý stůl a okolo něj plno židlí. Ron se rozhlédl a začal poznávat známé tváře. Byl tam Lupin, Tonksnová, McGonagallová, Kratiknot, Moody, Kingsley Pastorek, Elfias Dóže, Dedalus Kopál, Georg, Fred, Bill, Charlie, Fluer, Perci a pár dalších neznámých lidí. Pan Weasley ukázal na místo vedle Lupina a oni si tam šli sednout. V místnosti to ještě chvíli šumělo, než vstanula McGonagallová a zahájila poradu. Několik lidí stočilo hned svou pozornost na Rona, Hermionu, Ginny a Niráju. „Co na poradě dělají děti?!“ ozval se jeden z těch neznámých. „Mají právo vědět to o čem se teď budeme bavit, neboť se jich to také týká,“ odpověděla McGonagallová a spražila ho pohledem. Někoklik lidí se ještě zamračeně podívalo na děti, ale už žádný se neozval. „Pokud mi dovolíte dále v klidu pokračovat, řeknu vám, proč jsme se tak na rychlo sešli. Jak jistě víte, dlouho dobu jsme neměli kontakt na Harryho a jeho přátelé. Všichni jsme si o něj dělali starosti. Nedávno, se však objevili u brány Bradavic a vedli sebou nějakou rodinu, kterou zachránili. Mezitím však unesli přímo mě před očima tady Niraju. Novou studentku Bradavic. A víte kdo ji unesl? Sám Rufus Brousek prostřednictvím dětí studujících v Bradavicích. Unesl ji, dal do cely a snažil se z ni dostat informace o řádu. Našel si v Bradavicích několik dětí, kteří tam pro něj pracují. Díky Ginny, dceři Arthura a Moly známe jejich jména, ale nemůžeme s nimi nic udělat, pouze je pozorovat. Ale chtěla jsem říci ještě něco jiného. Harry a Ginny tady Niráju osvobodili, bohužel je při tom zahlédl strážný a Harryho poznal. Další den do bradavic dorazilo plno Bystrozorů. Snažila jsem se je zdržet. Myselala jsem že to stačilo a oni stihli utéct, bohužel Harry tam zůstal a chytili jej. Víme jen to, že ho Brousek drží někde na Ministerstvu a snaží se z něj dostat nějaké informace. Určitě je vám všem jasné, že s ním Brousek nebude zacházet v rukavičkách a pro to ho musíme co nejdříve dostat pryč. Proto jsme se také dnes sešli.“ Po té co domluvila se posadila zpět a čekala na nějakou reakci. Plno lidí z řádu však zaraženě sedělo a vstřebávalo nové informace. A že jich nebylo zrovna málo. Úplně na druhém konci místnosti se postavil nějaký muž. „Ale cožpak si můžeme nakráčet přímo na Ministertvo a jen tak ho vysvobodit? Vždyť nás Brousek poslední dobou chytá jako mouchy. Co když je to jen připravená past na nás?“ „S tím budeme muset počítat,“ souhlasil Remus. „Ale no tak Remusi! Rozhlédni se kolik nás zbylo, myslíš, že ještě něco zmůžeme? Skrýváme se jako krysy, jen aby nás nenašli a teď nám říkáte, že máme jít přímo k nim?“ Ozval se další. „Ty se možná jako krysa skráváš Ilere, ale já už toho mám dost. Už se nechci cítit jako štvaná zvěř. Vždyť my nejsme ti špatní. To Ministertvo se zbláznilo. Mělo by jít konečně proti Vy-víte-komu a no proti nám. Říkám, ž je konečně čas, abychom jim to vrátili. Osvobodíme Harryho a po něm naše lidi!“ Pár lidí v místnosti zajásalo. „Tak rychle to nepůjde,“ zastavil jejich jásání Pan Weasley. Remus souhlasně přikývl. „Kdo ještě pracuje na Ministerstvu?“ Všichni se po sobě podívali, ale nikdo se nehlásil. Pak nakonec jeden z nenámých neochotně zvedl ruku. „Výborně!“ ujal se toho hned Remus. „Musíš zjistit, kde Harryho drží a kolik lidí ho hlídá. Ale musíš si pospíšit, nevíme kolik máme času.“ Neznámý jen rychle přikývl. „Bohužel vám však na závěr musíme oznámit ještě jednu špatnou novinu. Poslední Fénixův štáb byl opět odhalen, dříve než jsme ho stačili ochránit kouzly. Proto se budeme ode dneška scházet zde, dokud nenajdeme jiné místo. Ale varují vás, pokud to nebude naléhavé, ta zbytečně nevystavujte tento dům nebezpečí,“ řekl Arthur Weasley. Minerva se na něj s vděčností podívala a pokývnutím poděkovala. Nakonec se ještě postavila, rozdala pár úkolů dalším lidem a oznámila konec porady. Jednotliví členové se začali pomalu trousit na zahradu a odtamtud se přemisťovali pryč. Jediní, kteří zůstali byli členové rodiny Weasleyových bez Rona a Ginny, Remus, Tonksnová, McGonagallová, Moody. Posadili se na gauč v obýváku, který už nabyl své původní podoby a mlčeli. První ticho přerušil Moody. „Máme v řádu krysu.“ „Cože?“ probrala se McGonagallová. „Jak jinak chcete vysvětlit, že pokaždé našli naše sídlo pokaždé co jsme ho začali používat. Někdo z nás musí vynášet informace ven. Myslím že nebude trvat dlouho a objeví se tady Brousek s Bystrozory a všechny nás pochytá.“ „Myslím, že máš pravdu Alastore,“ sohlasil Remus. „Je to jediné možné vysvětlení.“ „Ale kdo by to mohl být?“ „Zřejmě někdo kdo si snaží zachránit kůži…“ přemýšlela nahlas Nymfadora. Minerva se otočila na Alastora a Nymfadoru. „Věřím vám, stejně jako věřím každému v této místosti. Protože oba máte Bystrozorské vzdělání, prověříte všechny naše členy. Hledejte sebemenší důkazy ale nijak nejednejte. Až je budete mít, sejdeme se ve stejném počtu zde.“ Oba dva přikývli. „Remusi, ty budeš hledat další místo, až jej najdeš, všichni se tam přestěhujeme, zabezpečíme ho a až budeme znát zrádce, prozradíme to místo ostatním. Musíš však spěchat. Jak říkal Moody, myslím že nebude trvat dlouho a oběví se tady Bystrozoři.“ Remus taky přikývl na souhlas. „Moly, Arthure, je mi líto,že jsme museli svůj dům vystavit takovému riziku. Pokusíme se odsud vypadnou co nejdříve. Bohužel však budete muset odejít i vy. Mylsím že by nebylo na škodu si zabalit. A poté pomoct Removi s hledáním nového domovu. Já se mezitím vrátím do školy a budu dělat že o ničem nevím. Jakmile splníte své úkoly dejte mi vědět.“ Všichni přítomní přikývli. „Dobrá tedy. Doufejme že máme více času než si myslíme.“ Všichni zachmuřeně souhlasili…

Ron, Hermiona, Ginny i Niraja se odtáhli od dveří a odešli do Ronova pokoje. Už slyšeli dost. „Řád je na tom hůř, než jsem si myslel,“ vyjádřil svůj názor zachmuřeně Ron. Hermiona přikývla. „Měli jsme to čekat. Brousek po nich jde tvrdě.“ „Mám o rodiče strach,“ přiznala se Ginny. Ron je přikývl. Taky měl strach. Hermiona při slově rodiče posmutněla. Ginny si toho všimla a ihned zareagovala. „Neboj, jsou určitě vpořádku.“ „To doufám,“ odpověděla smutně. „Důležitější však teď je, co je s Harrym.“ „Můžeš se s ní znova spojit?“ napadlo Hermionu. Ginny nešťastně zakroutila hlavou. „Ne, zkouším to každý den.“¨ Ron pozoroval Hermionu jak se zamračila a snažila se na něco přijít. Sám ji v duchu povzbuzoval. ´No tak Hermi, ty vždycky na něco příjdeš, seš chytrá holka.´ Z jejího výrazu však poznal, že ji nic nenapadá. S pocitem bezmoci se zadíval z okna a zůstal tak koukat, dokud děvčata neusnula a i dlouho potom.

Harry pomalu otevřel oči a zjistil, že opět leží v posteli, ikdyž poslední co si pamatoval bylo, že unsul na židli. Zřejmě ho jeho zachránce přemístil zpět do postele. Nadzvedl se trochu na rukách a zjistil, že už se necítí tak unavený, avšak stále ho bolel každý sval v těle. Posadil se na kraj postele a napočítal do deseti. Pak se pomalu zvedl na nohy a mířil si to rovnou na schodiště na chodbě a dolů do kuchyně. Měl strašlivou žízeň. Táhla o tam však také jeho zvědavost. Neměl ani tušení kdo byl jeho zachránce, ale toužil se to dozvědět.

Snape zrovna pročítal Denního Věštce, když se dveře do kuchyně otevřeli a v nich stál Harry. Všiml si, že úplně zkoprněl a nebyl schopen žádného slova. Dívali se chvíli každý tomu druhému do očí než z Harryho vypadlo: „Vy?!“ Náhle se mu však samým rozčílení zamotala hlava a on se musel přidržet dveří. Snape se však ani nepohl a čekal. Harry jej propaloval nenávistným pohledem. „Zachránil jste mě, aby jste mě mohl předhodit Voldemortovi, nebo mě nejdřív zabijete tak jako Brumála?!“ zachraptěl potichu Harry. „Jak jste jen mohl? On vám tak věřil! I když jsem ho přemlouval, že jste zrádce, nedal na vás dopustit. A vy jste mu to oplatil tím, že jste ho zabil.“ Harry začínal pomalu ale jistě zuřit. Vyléval si na něj všechen ten vztek, který po celou tu dobu zadržoval v sobě. Nadával mu, shazoval ho. Snape však jen seděl a chladně ho pozoroval. Harry pomalu došel až k němu a nenávistně na něj zakřičel: „zrádce!“ Snape pomalu nadechl a vydechl. Potom se postavil do jeho úrovně, zahleděl se mu do očí a řekl: „Vůbec o mě nic nevíš, neznáš mě a neznáš ani půlku pravdy z toho co se stalo. Myslíš si že si takhle na mě můžeš řvát po tom co jsme ti zachránil život?! Vždycky jsem říkal, že jsi jen nevychovaný spratek Jamese Pottera a myslím že jsem se moc nemýlil.“ Harry se už neudržel a jednu mu vrazil. Neměl však dost síly a spolu s ním spadl na zem. Snape se postavil a chytil se za tvář. Potom Harryho postavil a hodil ho na židli. Harry se na něj dál díval nenávistně, ale v duchu uvažoval nad jeho slovy. „Teď pokud to dovolíš, ti osvětím celou pravdu,“ řekl pomalu. „Proč by jste to dělal?“ skočil mu do řeči Harry. „Protože máš sakra právo to vědět a taky jsem to slíbil Brumbálovi.“ Harry zavrěl hlavou a ušklýbl se. „A to potom, nebo před tím, než jste ho zradil?“ „Já Brumbála nikdy nezradil,“ odvětil chladně. „Aha, takže když někoho zabiju a postavím se na druhou stranu, tak ho vůbec nezradím že?“ „Já ho nezabil.“ „Hm.. tak to jsem asi slepý, protože já tam tu noc taky byl.“ „On není mrtvý.“ „Ne? Mě dole pod hradbami připadal celkem mrtvě.“ „Kdybys mě neustále nepřerušoval, vysvětlil bych ti co se doopravdy stalo.“ „Myslím, že nemám zájem o vaši obhajobu,“ řekl a pomalu vstal. Měl v úmyslu odsud vypadnout jak nejrychleji to půjde. „Zabedněňče jeden! Proč do tebe Brumbál vkládal tolik důvěry?!“ „Myslím, že bych se mohl zeptat na to samé,“ řekl Harry a mířil si to ke dveřím. Snapeovi pomalu docházela trpělivost. „Kam si myslíš, že jdeš?“ „Daleko pryč od vás a až se odsud dostanu, řeknu Fénixově řádu, kde vás najde. Myslím, že vám taky mají co říct.“ „To ti nemůžu dovolit,“ řekl už zase klidnějším hlasem. „Je mi fuk co si myslíte, že mi můžete nebo nemůžete dovolit! Já odcházím!“ „Myslím že ne,“ odvětil hlidně Snape a švihl hůlkou. Harry se na místě zastavil a nemohl se pohnout dál. Pak švihl ještě jednou hůlkou a Harry se vracel zpět do kuchyně. Zastavil se před jednou židlí a na tu spadl. „Co si sakra myslíte, že děláte?“ „To co jsem řekl.“ „Proč to děláte? Proč mě prostě nezabijete, nebo nepředáte Voldymu? Tak jak to stejně máte v plánu.“ “Kdybys konečně mlčel a nechal mě to doříct, věděl bys to.“ „Potom mě pustíte?“ zeptal se Harry. „Zruším kouzlo, ale nemůžu tě pustit z domu. Je to moc riskantní.“ „Pro koho? Pro vás? Nebo pro mě?“ „Pro oba.“ Harry se zamračil a pak přikývl. „Tak dobře, nebudu vás přerušovat.“ „Konečně jsme se někam dostali.“ Zamyslel se a pokračoval, „Myslím, že by jsme měli začít dobou než byl Temný pán na vrcholu své moci. Pamatuješ si na tu mou vzpomínku, kterou jsi u mě objevil v době, kdy jsem tě učil Nitroobranu?“ Harry přikývl. Vybavil se mu jeho otec, který zaútočil na Snapea spolu se Siriusem. Snape teď visel vzhůru nohama, stáhli mu kalhoty a všichni se mu smáli. Pak tam přišla jeho matka a zastala se ho. Snape ji však poslal k čertu. „Tvou matku jsem v té době miloval. Byla tak chytrá a krásná. Jenže se o ni zajímal i ten pitomec Potter. Hrál si na frajírka, neustále mě otravoval a otravoval i ji. Nechápu jak se do něj mohla zamilovat. Když se mě pokaždé zastala, byl sem na ni hnusný, protože jsem nechtěl, aby mě v takovém stavu viděla. Pak toho nechala. Zamilovala se do Pottera. To jsem neunesl. Už jsem neměl pro co žít. Když mi pak Malfloy nabídnul přidat se k Temnému pánovi – v té době jsme už o něm dost slyšeli. Jsem nabídku přijal. Vůbec jsem netušil k čemu se upisuji. Podstoupil jsme tvrdý výcvik, a pak nám bylo vypáleno znamení zla na ruku. Stále jsem si neuvědomoval co jsem to způsobil. Ani to, že už z toho nejde vycouvat. Mezitím jsme dokončili školu a tví rodiče se vzali. Zlomilo mi to srdce a zapřísahal jsem se, že už si nikoho nikdy nepustím tak blízko k sobě. Stalo se ze mě to co jsem teď. Byl jsem posílán na různá místa a nucen dělat věci, za které se stydím a budou mě už navždy pronásledovat. Musel jsem to dělat. Věděl jsem, že nemám na výběr. Neuposlechnutí příkazu by znamenalo mou smrt. Kdokoliv se mu v té době postavil, zemřel. Až na Brumbála samozřejmě. Toho se z nějakého nepochopitelného důvodu stále bál. Uplynul asi rok a narodil ses jim ty. Náhodou jsem byl jednou u Prasečí hlavy a zahlédl Brumbála s nějako ženskou. Po chvíli se zvedli a odešli nahoru na pokoj. Sledoval jsem je a poslouchal za dveřmi. Chtěla přijmout do Bradavic jako profesorka věštění. Už jsem se chtěl otočit a odejít, když jsem narárz zaslechl něco zvláštního. Zdálo se mi to důležité, a tak jsem to šel hned říci Temnému pánovi. Až mnohem později mi došlo, že je to věštba. Začal být jako posedlý a hledal toho, na koho pasovala. Začal vyvražďovat mladé kouzelnické páry s jejich dětmi. Neznal celou tu věštbu, takže si nebyl jistý o koho se jedná. Vyvraždil všechny, kterých se to mohlo týkat. Zbývali však ještě poslední. A to tvoji rodiče. Dobře se od jisté doby skrývali, takže je nebylo snadné najít. Až se pak jednou k nám připojil červíček a zradil tvé rodiče. Temný pán se pak sám vydal na to místo, aby vás zabil. Ale s něčím nepočítal. Tvá matka zřejmě použila nějaké starověké kouzlo, předtím než umřela, které tě ochránilo a zničilo tělo ty-víš-koho. Následně byly prováděny zátahy na všechny Smtijedy. Někteří říkali, že byli pod vlivem kouzla a nevěděli co dělají. Snažil se utéct. Jiní však hrdě přiznávali, že jsou jeho přívrženci a byli posláni do Azkabanu. Mě se tehdy zastal Brumbál. Ani nevím proč. Každopádně mi ihned došlo, že mám druhou šanci a nehodlám ji promarnit. Vzal jsem místo učitele lektvarů. Brumbál se za mě zaručil a tak mi dali všichni pokoj. Žil jsem si pokojný klidný život, než jsi se objevil ve škole ty. Hned jak jsem tě zahlédl, poznal jsem tě. Vypadáš stejně jako tvůj otec. Bojoval jsem sám se sebou o postoj, který k tobě budu mít. Nakonec ve mně vyhrála nenávist ke tvému otci. Když se však ukázalo, že Quirell chce ublížit tobě a ukrást kámen Mudrců. Začal jsem se rozhodovat. Jsi sice syn Jamese Pottera, ale zároveň jsi syn Lily. Proto jsem se rozhodl, že nedovolím, aby se ti něco stalo. První ročník jsi úspěšně přežil. Přikládal jsem to velkému štěstí. V druhém roce, jsem byl na tebe stejně nevrlý jako v tom prvím. Proč bych taky nebyl? Neměl jsem tě rád. Pokaždé co jsem tě uviděl, jsem viděl jeho. Po té co někteří studenti zkameněly jsem začal mít zase obavy a navíc se to točilo opět kolem tebe. Tajemná komnata… Všichni jsme o ni slyšeli, ale nevěřili jsme, že existuje. A ona opravdu existovala… Nechtěl jsem tomu věřit. Pak jsi ji objevil ty a ten tvůj přítel. Nějakou zvláštní náhodou jste to přežili a dokonce vysvobodili jeho sestru. Ve třetím ročníku… když utekl Sirius… Věděl jsem, že je neviný. Znal jsem toho skutečného zrádce. Ale nemohl jsem Siriusovi odpustit celých sedm let studia v Bradavicích, kdy mě šikanoval. Měl co si zasloužil. Ty jsi ho však osvobodil. Čtrtý ročník… Nechápal jsem jak jsi dostal své jméno do poháru. Ale hned jsem si říkal že se snažíš být stejný frajírek jako tvůj otec. Že se chceš jen předvádět. Že ti tvá popularita nestačí. Když jsi však zvládl první a druhý úkol a to docela sám. Začal jsem si říkat že v tobě skutečně něco je. Že všechno to co jsi zažil jsi nepřežil jen díky náhodě. V té době jsem začal cítit opět znamení na ruce. Začínal jsem mít neblahé tušení. A Karakov také. Jednou jsi nás nachytal. Když ses pak přemístil s tím pohárem na hřbitov, věděl jsem už s jistotou co se děje. Nebyl jsem však tam. Byl jsem stále v Bradavicích a sdělil své obavy Brumbálovi. Pak jsi se vrátil zpět živý a zdravý, avšak s mrtvým tělem Cedrika. Ulevilo se mi. Nechápal jsem své pocity, ale byl jsem rád, že jsi to přežil. Pozoroval jsem Moodyho jak tě sebou táhne do hradu a napadlo mě, že je něco v nepořádku. Opět jsem upozornil Brumbála a vydali jsme se hned za vámi. Právě v pravou chvíli. Nicméně čtvrtý ročník jsi také přežil bez újmy. A právě v té době Brumbála napadlo, že bych pro něj mohl špehovat, teď když se ty-víš-kdo vrátil. Nařídil mi, že až bude zase svolávat své nejbližším, mám tam jít. V pátém ročníku na tebe zaútočili Mozkomoři. Nevěřil jsem vlastním uším, jak jsem slyšel, že jsi dokázal vyčarovat tak dobrého patrona. Nicméně jsme věděli, že Temný pán je neposlal. Vrtalo nám hlavou, kdo to mohl udělat. V té době také svolal zpátky Brumbál Fénixův řád. A mě do něj přibrali. Jeho hlavním cílem bylo ochraňovat tebe, zjišťovat co nejvíce o činnosti Ty-víš-koho a bránit mu ubližovat lidem. Ministerstvo nechtělo přijmout ten fakt, že se Temný pán vrátil a pokládalo tebe i Brumbála za blázny. Do bradavic byla poslána Umbridgeová, aby špehovala Brumbála a zabránila studentům jakkoli mu pomáhat. Popletal si myslel, že Brumbál žáky použíje na to, aby ovládl Ministerstvo. Takže se mu náramě hodilo, když jsi vytvožil Brumbálovu Armádu. Chtěl Brumbála zatknout a poslat do Azkabanu za vzpouru. Byl na něj však krátký. Brumbál se stáhl ze školy a řídil více Fénixův řád. Já mezitím poslušně chodil na setkání a plnil Ty-víš-koho úkoly. Jedním z nich byl také špehovat v Bradavicích. Proto jsme s Brumbálem vymýšleli lži, kterým Temný pán uvěřil. Od Brumbála jsem zas dostal za úkol učit tě Nitroobranu. Tehdy jsem zjistil že máš ty divné sny o chodbě na odboru záhad. Věděl jsem co je to za místo a bylo mi hned jasné, že se musíš naučit uzavírat mysl. Když jsi však odhalil mou nejhroznější vzpomínku, ve vzteku jsem tě vyhodil z kabinetu a odmítl tě dál učit. Brumbál se sám neodvažoval tě učit.Myslel si, že tě může Temný pán lehce využít. Když jsi pak našel Weasleyho pokousaného Nagini. Bylo to hned jasné. A zjistil to i Voldemort. Nevěděl jsem co má v plánu, ale věděli jsme, že toho chce nějak využít. Když vás pak Umbridgeová chytila u ni v kanceláři a chtěla po mě Veritaserum, tvrdil jsem, že už žádné nemám. Nesměla z tebe nic dostat. Ty jsi mne však vyvedl z míry, když jsi zakřičel že má Tichošlápka. I hned jsem věděl koho myslíš a šel to zkontrolovat. Vy jste si však poradili sami a nějakým způsobem se dostali do Londýna. Když jsem to zjistil, rychle jsem dal vědět štábu. Sirius byl k nezadržení a odmítl zůstat na místě. Tvrdil že musí jít s námi. Já tam nemohl, proto jsem zůstal v Bradavicích. Když se pak Brumbál s tebou vrátil do Bradavic, tušil jsem,že něco bylo špatně. Ministertvo konečně uznalo, že je Temný pán zpět. Byl zvolen nový Ministr a začal šestý rok v Bradavicích. Temný pán v té době hodně zuřil. Zuřil proto, protože nezískal věštbu. Ty jsi ji rozbil. Taky proto, že se hodně z jeho věrných nechalo pozavírat. Rozhodl se, že si pro ně sám zajde, a tak se probil do Azkabanu a vysvobodil své věrné. Jednoho tam však nechal a to Luciuse Malfloye. Protože ten vedl celou tu akci a zpackal ji. Hodlal se Malfloyům pomstít, protože na té věštbě mu opradu hodně záleželo. Stále nezná její přesné znění. Nakázal tedy Narcise přivést jejich syna a zadal mu úkol zabít Brumbála. Byla z toho nešťastná, a proto jednoho dne s Belatrix přišla ke mně a donutila mě zavázat se neporušitelným slibem. Musel jsem od té doby dávat na Draca pozor. Slibil jsem, že mu pomůžu, aby přežil. Svěřil jsem se s tím také Brumbálovi. Velkou radost z toho zrovna neměl, ale nedalo se už nic jiného dělat. Jenže Draco mi nevěřil, nechtěl ať mu pomáhám. Tvrdil že to zvládne sám. Chtěl, aby na něj byl jeho otec pyšný. Jednou když jsem ho našel v té umývarně na pokraji smrti, a tebe nad ním. Rozzuřil jsem se. Nejen na tebe ale i z časti na sebe, protože jsem ihned poznal své kouzlo a došlo mi, že jsi musel najít matčinu učebnici lektvarů. Proto jsem ti řekl ať mi doneseš svou tašku. Učebnici jsi si však půjčil od svého přítele. Nemohl jsem tě dál nutit, aniž bych se prozradil. Předpokládám, že jsi se jí zbavil. V té době tě také Brumbál vzal do učení. Myslel jsem, že tě učí bílou magii, ale mýlil jsem se. Nastalo další setkání Smrtijedů. Temná pán si mě vzal bokem a řekl, že změnil plány. Věděl, že Draco není schopný Brumbála zabít, proto jsem zde měl nastoupit já, ale ne ho zabít, nýbrž nafingovat jeho smrt, shodit ho z hradeb. Tam se o něj postarají jiní Smtijedi a odvlečou ho na hrad temného pána do vězení. Zdělil jsem to Brumbálovi. A on řekl, že pokud to bude nutné, budu muset úkol splnit, což se mi vůbec nelíbilo, pohádali jsme se, ale i tak Brumbál dosáhl svého. Slíbil jsem mu, že to udělám. A tak se to taky stalo. Všichni si teď myslí, že je Brumbál mrtvý, ale to se mýlí. Leží v kobce pod zámkem a hlídá ho nejméně deset Smrtijedů. Tady však příběh nekončí. Po tom co jsme splnili úkol, jsme se vrátil na hrad. Temný pán mučil Draca i Narcisu, a pak ji před jeho očima zavraždil. Chvíli předtím ke mně vyslala prosebný pohled. A já souhlasil. Den co den chodili za Dracem do vězení mladí smrtijedi a zaučovali se na něm. Každý večer mu pak podávali lečivý lektvar a ráno to začínalo nanovo. Jednoho dne přivlekli i jeho otce z Azkabanu a rovněž ho Temný pán zavraždil přímo před ním. Rozhodl jsem se jednat. Našel jem pro něj bezpečné místo, dal mu jednoho dne přenášedlo a dostal ho odtamtud pryč. Nikdo mne nepodezdříval. Protože jsem v té době měl úkol od Temného pána. Měl jsem vyzvednout z odboru záhad jednu velice starou knihu kouzel. Věděl jsem, že mu ji nikdy nesmím dál, byla až moc cená. Proto jsem se rozhodl že ji předám tobě. Avšak netušil jsem jak. Pak, když jsem náhodou zaslechl jak se o tobě baví strážní v souvislosti se dvě Veritaséry, rozhodl jsem se jednat. Zachránil jsem tě a pak jsem do tebe hodinu co hodinu vléval lektvar. Už jsem skoro nevěřil, že to přežiješ. Ale nakonec jsi tady. A tu knihu máš zmenšenou v levé kapse. Bylo mi jasné, že se takhle postavím přímo proti Temnému pánovi, a tak jsem opustil svůj dům a přemístil se s tebou tady. Nemusíš se bát. Kolem domu je tolik kouzelnických ochran, že se tu nikdo nedostane. Dokonce ani sám Temný pán.“

Pocelou dobu co Snape mluvil se Harry koukal do stolu. Zpozorněl však, když začal tvrdit, že Brumbál není mrtvý a při vyprávění o tom co se stalo Dracovi. Zpočátku ho napadlo, má co si zasloužil, ale pak tuto myšlenku i hned zavrhl. Nikomu by nepřál to, co se stalo Dracovi. Pak začal uvažovat nad Brumbálem. Opravdu je naživu? Může Snapeovi věřit? Co když si to celé vymyslel, jen aby to nalákal přímo k Voldemortovi. Ale pokud je Brumbál naživu  jak to, že se vytvořil jeho obraz? A pokud je na živu, jak ho vysvobodí?

Snape si lokl čaje, který před ním stál a pozoroval Harryho. Skoro slyšel jak zběsile přemýšlí a rozhoduje se, jestli mu bude věřit, nebo ne.

„Pokud Brumbál skutečně žije, jak to, že se v Bradavicích vytvořil jeho portrét v ředitelně?“ zajímalo Harryho. „Portrét se sám nevytvoří, když ředitel umře, ale vytvoří jej lidé,“ odpověděl s klidem Snape Harry se na chvíli odmlčel. „Máte nějaký důkaz, že je na živu?“ Tuhle otázku Snape čekal. „Když se dostaneme k Brumbálově hrobu, dokážu ti, že ten, kdo v ní leží není Brumbál.“ „A co do té doby? Jak vám můžu věřit?“ „Bude ti muset stačit jen mé slovo,“ řekl a pokrčil rameny Snape. „Myslím, že to je trochu málo.“ „Nic jiného ti nenabídnu,“ řekl a odešel. Ještě ve dveřích se však na chvíli zastavil. „V levé skříni máš lektvar, odlí si půl sklenice a vypij to. Budu v knihovně.“

Harry přikývl. Ve skutečnosti ho však vůbec neposlouchal. Byl plně zabrán svými myšlenkami.

Doufám že mi ji pěkně okomentujete, pokud to tu ještě někdo čte...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

---

(---, 26. 7. 2009 15:23)

dobrá kapitola jako každá jiná

...

(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 17:19)

Zajímavé, máš sice trošku pomíchaný děj od Rowlingový, ale taky už si nepamatuju jak to všechno bylo...

....

(Ciaky, 11. 7. 2008 21:20)

pěkná kapitola po dlouhé době ale je dobré že ještě pokračuješ